Dnes nám Karol Dučák přiblíží události roku 1989 a změny, které následovaly. Mimo náboženské svobody přinesl Listopad i mnohá negativa... Ze svého osobního života autor prozradí něco o postupném procesu svého obrácení a důvodech, které k němu přispěly.
Rok 1989 a následné události
Rok 1989 přinesl zemím Východního bloku plnou náboženskou svobodu spolu s možností pracovat na Západě a volně cestovat po světě. Zvláště tradičně silné katolické země, jako Polsko či Slovensko, zaplavovaly vlny náboženského nadšení. Na Slovensku to bylo cítit obzvlášť silně. Katolická církev se poměrně jednotně postavila na stranu slovanského papeže Jana Pavla II., takže na Slovensku nenašel odboj proti papeži živnou půdu a Církev se zde netříštila tak, jako v mnoha zemích Západu.
Kněžské semináře se naplnily k prasknutí, protože teologii mohli studovat mnozí z těch, kterým to režim před rokem 1989 znemožnil. Takto se do seminářů dostali i starší ročníky bohoslovců, kteří končili studium teologie spolu s výrazně mladšími kolegy. Přeplněné kostely často nestačily pojmout množství věřících, kteří se hrnuli na mše svaté. Krajinu doslova zasáhla katolická exploze. Nikdy v celých dějinách slovenského národa nechodilo do slovenských kostelů takové množství nadšených věřících jako v tomto období.
Po roce 1989 se na Slovensku postavilo mnoho nových kostelů, ve kterých začal pulzovat intenzivní náboženský život. Na mších svatých se objevovali lidé, které po celá desetiletí nebylo vídat v kostele kvůli jejich pracovní kariéře.
Osobní vzpomínka: Můj učitel
Byl mezi nimi i jeden můj bývalý učitel, kterého jsem si velmi oblíbil. Učil mě několik let na základní škole, později se stal školním inspektorem a krátce po roce 1989 ukončil své celoživotní pedagogické působení v našem školství. Od té doby, spolu se svou manželkou, chodil na mše svaté nejen v neděli a ve svátek, ale často i během všedních dnů. A to nejen v období krátce po roce 1989, ale jeho náboženský zápal vydržel do dnešních dnů. Není tomu tak dávno, co jsem ho oslovil a vyjádřil mu upřímnou radost z toho, že se tak často vídáme právě v kostele. Mimo jiné jsem mu řekl: „
Pane učiteli, vždy jsem si Vás hluboce vážil. Byl jste dobrý učitel a hodně jste mě naučil, přestože tehdejší režim byl nepřátelský k náboženství. O to větší radost mám, když Vás tu takto denně potkávám v kostele, kam spolu s manželkou přicházíte na mše a ke svatému přijímání. Vídám i jiné bývalé učitele, ale jejich náboženský zápal není ani zdaleka tak intenzivní jako u Vás.“
Můj bývalý učitel byl příjemně překvapen mými slovy a po chvíli mi odpověděl: „
Podívej, Karle. Já jsem měl od dětství předpoklady být horlivým katolíkem. Vyrůstal jsem v náboženském prostředí a moje dvě sestry se dokonce staly řeholnicemi. Jenže začal jsem učit, pak jsem měl funkci, a víš: funkce pokazí člověka. Když jsem však skončil s učením, vrátil jsem se k tomu způsobu života, v jakém mě vychovávali rodiče. Už mi nic nebrání naplno se oddat Bohu a já to dodnes využívám naplno.“
Můj bývalý učitel však nebyl jediný. Nejednou jsem po roce 1989 hovořil s funkcionáři komunistické strany a téměř každý mi prozradil, že pocházel z křesťanské rodiny a do strany vstoupil jen kvůli svému postavení v zaměstnání. Mnozí z nich po listopadu 1989 z KSS vystoupili. Výrazné náboženské oživení a plnohodnotné obnovení struktur Katolické církve na Slovensku bylo jedním z nejušlechtilejších důsledků změny politického režimu na Slovensku v roce 1989.
Negativa po roce 1989
Vedle náboženské svobody, politického uvolnění a jiných pozitiv však Listopad 1989 přinesl i mnohá negativa. Vpád dravého, vulgárního kapitalismu postupně otevíral bezednou propast mezi vrstvou zbohatlíků a masami těch méně „šťastných“. Poznávali jsme jevy, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali. Střelba na ulici při vybavování si účtů mafiánských gangů, či postávání prostitutek u silničních tahů, to byly novoty, které tu nikdy předtím nebyly.
Zdomácněl zde organizovaný zločin „západního typu“, který se stal v určitých obdobích po Listopadu 1989 doslova nekontrolovatelný. S hrůzou jsme zjistili, že mít práci, střechu nad hlavou a jiné dříve samozřejmé záležitosti, přestaly být samozřejmostí. Spolu s vymodlenými vymoženostmi, především náboženskou svobodou, se k nám bohužel dostalo ze Západu i téměř všechno bahno zahnívajícího kapitalismu. Byli jsme hozeni do dravé řeky a nikdo se neptal, jestli umíme plavat. Na existenční jistoty předchozího zřízení jsme museli zapomenout. Mnohým nové zřízení pomohlo vyšplhat se do závratných výšek, ale mnoho jiných naopak spadlo do propasti. Glorifikátoři nového zřízení zdůrazňovali, že tento režim umožní prosadit se těm nejschopnějším, jenže mnohokrát to nebyla pravda. Často se prosadili ti, kteří uměli krást, podvádět a obcházet zákony, ale právě ti nejschopnější, kteří neměli tak široké lokty, se nejednou nedokázali prosadit.
Rostoucí nezaměstnanost způsobila masový exodus slovenských mužů, ale i žen, za hranice vlasti. Mnozí z nich našli v zahraničí slušnou existenci, jenže tento trend byl vykoupen rozpadem množství rodin. Mnoho Slováků definitivně opustilo svou vlast. Pocítil jsem to i na vlastní kůži. Moje dvě děti, dcera a syn, si našly nový domov v zahraničí a já sám dlouhodobě pracuji za hranicemi své domoviny, i když mám trvalé bydliště na Slovensku.
Pokud si dáme dohromady uvedená fakta, dostaneme nelichotivý obraz kvazidemokratického Slovenska konce 20. a počátku 21. století. Teprve v tomto období, několik desetiletí po koncilu, začal rozporuplný vývoj katolického Slovenska. Jeho příčiny však nesouvisely s koncilem.
Nová nebezpečí a zkouška pro církev na Slovensku po Listopadu 89
Období po Listopadu 1989 bylo tvrdou zkouškou pro Katolickou církev. Na jedné straně dostala dříve nepředstavitelné vymoženosti. Věřící dostali možnost obnovit tradiční formy lidové zbožnosti. Naplno se rozběhly lidové misie, náboženské poutě do celého světa, katolíci znovu dostali vlastní masmédia a plnou svobodu vyznání, atd. Svobodu však dostal i někdo jiný. Satan, nepřítel Boha a nepřítel člověka, naplno využíval živnou půdu mravního rozvratu pro uskutečnění svých temných plánů. Svoboda se totiž týkala i šiřitelů pornografie a zvrhlé pseudokultury, propagující násilí, volný sex a hédonismus.
Zatímco před rokem 1989 totalitní režim pronásledoval šiřitele pornografie, po roce 1989 dostala pornografie zelenou. Byla běžně dostupná i v novinových stáncích a mnohdy ani děti neměly problém dostat se k ní. Komunistický režim preferoval víceméně kvalitní výběr světové kinematografie, po roce 1989 se ze satelitů šířil kulturní hnůj, devastující především mladou generaci, která se naplno vrhla na konzumismus.
Osobní: Počátky změny, postupné obrácení
I u mě došlo po roce 1989 k výraznému oživení víry. Spadly všechny zábrany, které nedovolovaly Katolické církvi veřejně evangelizovat a to do značné míry pozitivně ovlivňovalo i mě. K úplnému obrácení však ještě nedošlo ani v tomto období a já jsem stále tápal. Naštěstí, Bůh mě navštívil křížem. Věčný mu dík za to! Kříž je pro člověka často poslední šance na záchranu duše. Několikrát za sebou jsem ztratil práci, přibyly problémy v manželství...
Nebudu detailně rozebírat tyto citlivé záležitosti z mého soukromí, protože se dotýkají nejen mě, ale i mně blízkých lidí. Problémy a neúspěchy začaly v mém životě převažovat nad vším pozitivním, co jsem dosud ve svém životě měl. Začal jsem ztrácet půdu pod nohama a moje sebedůvěra se pomalu vytrácela. Pocítil jsem nekonečnou bezmocnost člověka, tvora, o kterém jsem si namýšlel, že má přímo neomezené možnosti dobývat svět. Tehdy jsem se začal definitivně vracet k Bohu.
Jenže upadnout do propasti je snadné, škrábat se zpět k Bohu bylo nesmírně obtížné a plné utrpení. Díky Bohu jsem se však vrátil z té zkázonosné cesty, i když návrat k Bohu byl nesmírně těžký a bolestivý. Díky Bohu i za tuto životní zkušenost, která mě bude až do smrti varovat před pokušením povýšit ještě někdy rozum nad víru.
Toto je ve stručnosti příběh mé náboženské krize v souvislosti s komplikovaným vývojem společnosti i Katolické církve po druhé světové válce. Zajisté si nepřisvojuji ambice vševědoucího samozvaného génia, který dokáže exaktně diagnostikovat všechny nuance poválečného vývoje společnosti i Katolické církve, avšak bohaté poznatky, které jsem v této době načerpal, jakož i rozsáhlé zkušenosti, které jsem vlastním životem získal, mohou významně pomoci najít správné odpovědi na otázky, které trápí mnohé katolíky, upřímně milující svou mateřskou Církev.
Karol Dučák
