V této části se autor zabývá definicemi příčin společenské krize a ukazuje, že její počátky začaly dávno před začátkem koncilu. Ten měl za úkol najít takové formy pastorace, která by zastavila a zvrátila pokračující úbytek věřících tak, aby se nezpronevěřil pravé katolické nauce. Karol Dučák ukazuje, že se to ne vždy úplně dařilo a nastiňuje možnou cestu řešení.
Definice příčin společenské krize a východiska z ní
Zkusme tedy bez zjednodušování a deformací definovat příčiny, které nastartovaly krizi západní civilizace a Katolické církve v ní po druhé světové válce. Pokud chceme co nejprecizněji stanovit diagnózu této krize, musíme kategoricky odmítnout snahy ultrakonzervativního tábora v Katolické církvi svalit vinu za tuto krizi na Druhý vatikánský koncil. Z několika důvodů.
Počátky krize
Především proto, že krize nezačala v roce 1962, kdy se začal koncil, ale mnohem dřív. Příčiny poklesu návštěvnosti katolických bohoslužeb a celkového zájmu o Církev v některých tradičních katolických zemích je třeba hledat v dávnější minulosti. Pokud chceme identifikovat kořeny této krize, musíme se vrátit o několik století dozadu, až kamsi do dob humanismu a renesance. Sekularizace lidské společnosti je dlouhodobý proces, který nedokázal zvrátit ani Druhý vatikánský koncil. Způsobil ho rozsáhlý komplex příčin, jejichž rozbor vyžaduje seriózní vědecký výzkum a nelze jej odbýt několika zjednodušenými prohlášeními ani liberálů ani ultrakonzervativních katolíků.
Zastírat si oči před pravdou opravdu nikomu nepomůže. Je to tak, jako kdyby lékař řekl pacientovi trpícímu rakovinou, že má jen lehkou chřipku a předepsal by mu nesprávné léky. Problémem všech útoků ultrakonzervativců na koncil je stupidní zjednodušování problematiky a vědomé ignorantství vývojových trendů lidské společnosti v novověku, především však ve 20. století.
Co chtěl řešit Druhý vatikánský koncil - krizi víry
Druhý vatikánský koncil byl pastorační koncil, jehož ambicí byla především snaha řešit problémy, před nimiž Katolická církev stála v 2. polovině 20. století. Šlo především o krizi tradičních forem pastorace v prudce se měnící společnosti. Už v první polovině 20. století začala Katolická církev v západním světě ztrácet dech. Dechristinizace tradičních katolických zemí jako Francie a Itálie, dosáhla katastrofální rozměry už před Druhým vatikánským koncilem.
Pařížská misie
Francouzský kardinál Suhard v roce 1940 konstatoval, že ve Francii jsou regiony, ve kterých nejsou kněží, například Burgunsko. Z jeho iniciativy byla v roce 1941 založená
Mission de France (Francouzská misie), jejímž úkolem bylo posílat kněze z oblastí, ve kterých jich bylo dostatek, do oblastí s nedostatkem kněží. „Je stěna mezi Církví a masami. Je nutné tuto stěnu zbořit,“ říkal kardinál Suhard.
Nejvíce byla dechristianizací zasažena velká průmyslová centra. Dělnická třída v nich se radikalizovala, a proto právě velká města se stala centry odporu vůči Katolické církvi. Vynikala Paříž, ve které měli silné postavení francouzští komunisté. V zájmu eliminace hrozivých důsledků dechristinizace dělníků byla v roce 1943 kardinálem Suhardem založená
Mission de Paris (Pařížská misie).
Úbytek věřících
Právě v dělnickém prostředí bylo stále méně praktikujících katolíků. Nová vědecká disciplína náboženské sociologie, která umožňovala kvantifikovat projevy religiozity, přinesla po druhé světové válce mimořádně znepokojivé výsledky. Například v Mnichově, metropoli katolického Bavorska, bylo v roce 1955 jen 23,6% praktikujících katolíků, mezi nimiž bylo jen 12,6% dělníků. Ještě méně dělníků, pouze 7%, praktikovalo svou víru v témže roce v italské Bologni.
Krize víry katolíků před Druhým vatikánským koncilem se hrozivě rozšířila nejen ve Francii, Německu a Itálii, ale prakticky na celém Západě. I v tradičních křesťanských zemích bylo nanejvýš 30 procent praktikujících katolíků. Dokonce v samotném Římě 2-3 procenta!
Problémy k řešení - úkoly koncilu
Před koncilem stála naléhavá potřeba řešit nelichotivou situaci a hledat nové formy cílené pastorace, zaměřené na určité konkrétní vrstvy obyvatelstva, především dělníky a obyvatele městských aglomerací. Mezi dalšími významnými problémy, které měl koncil řešit, byla potřeba reformy řeholního života, decentralizace administrativní struktury, přestavby římské kurie, liturgické obnovy, modernizace, zapojování se do světového mírového hnutí, navazování dialogu s nesjednocenými křesťany, s nekřesťany a s nevěřícími, atd.
Legitimita reforem Druhého vatikánského koncilu
Snaha uskutečnit reformy v Katolické církvi byla jednoznačně legitimní. Katolická církev se nesmí podřizovat světu, avšak nemůže se ani izolovat od okolního světa. Akcelerace vědeckotechnického pokroku lidstva v 19. a 20. století stále naléhavěji vyžadovala otevření se Katolické církve světu a přebírání všeho pozitivního, co může naši Církev obohatit a posunout kupředu v jejím vývoji, aniž by se zpronevěřila Božím zákonům a katolickým dogmatům.
Katolická církev musí držet krok s dobou, aby dokázala zaujmout správný postoj k problémům, které před ni nastoluje rozvoj vědy a techniky. Svatý Petr nebyl konfrontován s genetickými pokusy nebo s problematikou umělého oplodnění
in vitro, protože tyto záležitosti přinesl až nejnovější vědeckotechnický rozvoj. Proto musí mít Katolická církev k dispozici vlastní vědecké instituce, aby dokázala v měnících se poměrech společnosti zaujmout správný morální postoj i k nejnovějším tendencím rozvoje vědy a techniky.
Nutnost dialogu a otevření se světu
Dialog se světem namísto separace a militantní konfrontace s jinověrci byl nezbytným předpokladem, aby Katolická církev nezaostávala ve svém vývoji za vyspělým světem. Opodstatněnost dialogu se světem se nejvýrazněji projevila krátce po zahájení koncilu, kdy vypukla karibská krize, a svět se dostal na pokraj sebezničení v jaderné válce. Papež Jan XXIII. se tehdy obrátil na dva hlavní světové politiky té doby, J. F. Kennedyho a N. S. Chruščova, a přičinil se svým dílem k tomu, že se konflikt skončil mírovou cestou. Tento poznatek ještě více utvrdil papeže v přesvědčení, že dialog je jediná účinná forma nastolení světového míru a odstranění hrozeb záhuby lidstva a tím i samotné Církve.
Pokud chce někdo obvinit koncil ze zavádění modernismu, je nezbytné připomenout mu fakt, že již papež Pius XII. svolal v roce 1950 do Říma kongres představitelů řeholních společenství, který se na výslovné přání papeže zabýval problematikou adaptace řádů na podmínky moderního světa a aktuální potřeby Církve 20. století. Dokonce právě papež Pius XII. použil jako vůbec první výraz
aggiornamento, tedy zdnešnění, se kterým má většina ultrakonzervativců nepřekonatelné problémy. Stalo se tak 10 let předtím, než si tento výraz osvojil papež Jan XXIII.
Otevřít Katolickou církev světu bylo zajisté správné a nezbytné. Neméně důležité však bylo zůstat ve střehu a nechat všechny nové poznatky projít přes spolehlivý filtr, který by do Katolické církve propustil jen to, co neohrožuje pravou katolickou nauku. Bohužel, zde je třeba konstatovat, že ne vždy se to dařilo.
Nezdravé a zhoubné proudy
I na Druhém vatikánském koncilu a v pokoncilním období bojovala Katolická církev s nezdravými liberálními a ultramoderními tendencemi. Dílo koncilu často ničily teologicky nesprávné názory, především náboženský relativismus, hlásající, že jedno náboženství je stejně dobré jako druhé, a že je vlastně jedno, jestli je člověk katolík nebo ne, takže není nezbytné obracet nekatolíky na katolickou víru. Tímto způsobem bylo ohroženo misijní poslání Katolické církve.
I mimo Katolickou církev bylo vždy v minulosti nemálo pravdivých a svatých myšlenek, se kterými se Katolická církev od nejstarších dob ztotožňovala. Nádherným příkladem tohoto tvrzení je věta pohanského setníka, kterou řekl Pánu Ježíši: „
Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ (Mt 8, 8)
Katolická církev převzala toto nádherné vyjádření pohana-nekatolíka a dnes toto vyznání odříkává Boží lid těsně před svatým přijímáním, i když v nepatrně upravené formě. Katolická církev neodmítá nic, co je pravdivé a svaté v nekatolickém prostředí, protože to může obohatit katolíky, nemůže to však zdokonalit katolické učení, protože katolická víra je jako dědictví Božího Syna dokonalost sama. Ani Druhý vatikánský koncil nikdy nehlásal rovnost náboženství a nikdy nezpochybňoval misijní poslání Katolické církve.
Naopak, koncil deklaroval, že jediná pravá cesta ke spáse vede přes učení Katolické církve, a katolíci mají Ježíšem Kristem uloženou povinnost přinášet toto jedině pravé učení ke všem lidem na základě slov, které Spasitel řekl apoštolům: „
Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19-20)
Jiná věc je, že v koncilních dokumentech jsou také pasáže, které nebyly vysvětleny dostatečně podrobně, do detailů, a pro svou stručnou a nedostatečně precizní formulaci mohou svádět k nesprávným výkladům. Koncil proto potřebuje dodatečné objasnění a precizování těchto problematických pasáží dokumentů, jak to požaduje současná výrazná osobnost Katolické církve, biskup Athanasius Schneider.
Na základě všech uvedených skutečností lze konstatovat, že krizi západní civilizace a věřících katolíků Západu nezpůsobil Druhý vatikánský koncil. Proto svalovat vinu za všechny problémy v lidské společnosti i Katolické církvi 20. a 21. století na koncil je neseriózní, stupidní a diletantské. Žádá se seriózní vědecký výzkum, který by stanovil precizní diagnózu soumraku západní civilizace a stanovil terapii, která by pomohla překonat krizi společnosti i Katolické církve v ní. Jinak se ze začarovaného kruhu nedostaneme.
Karol Dučák