Karol Dučák: Způsobilto Druhý vatikánský koncil? 3. část

V tomto dílu nám autor přibližuje dění na Druhém vatikánském koncilu a po něm, nezamlčuje konfrontace a hledání konsensu, které ho provázely. Popisuje vliv totalitního režimu i jeho paradoxní pozitiva, zmiňuje ochranu Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska, ale i svou vlastní náboženskou krizi, kterou v té době prožíval.





Satanův dým a pokus o zneužití Druhého vatikánského koncilu

Satanův dým pronikl dokonce i do struktur Katolické církve a našel si služebníky i v řadách katolického kléru. Zednáři a liberálové nejrůznějšího ražení se snažili využít i Druhý vatikánský koncil k prosazení rozsáhlé liberalizace a modernizace Církve i za cenu narušení čistoty katolického učení. Došlo ke konfrontaci progresivních a konzervativních sil, které představovaly protipól progresivistů na koncilu. Právě tento fakt, dokazující nejednotnost koncilních otců, slouží mnohým ultrakonzervativním katolíkům jako argument ke zpochybnění koncilu. Jenže pokrok lidstva i pokrok v Katolické církvi, se rodí právě z konfrontace nového a starého. Bez této konfrontace není možný pohyb vpřed.

Konfrontace - cesta k dohodě

Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je První vatikánský koncil, na kterém rovněž došlo ke konfrontaci koncilních otců při přijímání dogmatu o neomylnosti papeže. Definici o neomylnosti papežů při hlasování dne 13. 6. 1870 odsouhlasilo 451 koncilních otců a 62 dalších koncilních otců souhlasilo s podmínkou, 88 koncilních otců však definici odmítlo. Na čtvrtém veřejném zasedání se nepoměr sil ve prospěch přijetí dogmatu zvětšil. Předlohu schválilo 533 koncilních otců a dva hlasovali proti, avšak už před hlasováním opustilo koncil 57 odpůrců definice dogmatu. I oni se však později podřídili rozhodnutí koncilu. Již před opuštěním koncilu poslal německý biskup Emanuel von Ketteler z Mohuče papeži dopis, v němž ho ujišťoval, že se podřídí a přijme závěry koncilu. Nejednotnost koncilních otců se však výrazně projevila i v jiných záležitostech. Z 51 návrhů dekretů, které byly dohodnuty před koncilem, byly nakonec schváleny pouze dva.



Tedy pohoršovat se nad tím, že znění dokumentů Druhého vatikánského koncilu bylo výsledkem kompromisů, je pokrytectví nejvyššího stupně! Bylo by přece velmi naivní očekávat, že při tak vážné události, při které se sešlo 2 392 koncilních otců - to byl nejvyšší zaznamenaný počet dne 8. prosince 1965 - ze všech končin planety, půjde vše jako po másle a že zavládne idylka a absolutní jednota mezi všemi účastníky koncilu! Nikdy v historii koncilů tomu tak nebylo! Hledání kompromisů charakterizuje celé dosavadní dějiny Katolické církve. Bez nich by nebyl možný vznik Řeckokatolické církve, či jiných východních církví, sjednocených s Římem během celé existence Katolické církve. Jde jen o to, aby kompromisy neohrozily čistotu katolického učení. Katolická církev může dělat kompromisy v podružných otázkách, které neohrožují originalitu katolického učení.

Hledání konsensu

I na Druhém vatikánském koncilu se úporně hledal přijatelný konsensus a proto výsledky koncilu neuspokojily ani jednu z extrémních platforem. Koncil zachoval katolické učení a nepřijal žádná nová dogmata. Takové ambice ostatně ani neměl. Nebyl to věroučný, ale pastorační koncil, který měl řešit především krizi tradičních forem pastorace a jiné problémy, před nimiž stála Katolická církev v prudce se měnícím světě 2. poloviny 20. století.

Dění po Druhém vatikánském koncilu - na Západě

Po koncilu došlo v Katolické církvi na Západě k jistým turbulencím. V Církvi vznikaly různé proudy, z nichž nejvýrazněji se angažovaly extrémní platformy. Bylo zde křídlo ultramodernistů, jež neuspokojily výsledky koncilu a proto chystali radikální zásahy do katolického učení. Obzvláště Holandský katechismus, publikovaný v roce 1966, způsobil Katolické církvi na Západě nesmírně škody. Novými morovými ranami, které ještě vážněji narušily harmonický vývoj Západu i Katolické církve v západních zemích, se staly události pohnutého roku 1968, roku sexuální revoluce, studentských nepokojů a nového nástupu feminismu.

I uvnitř Církve došlo k události, která ji nově rozdělila. Dne 25. 7. 1968 byla publikována encyklika Humanae vitae, kterou Pavel VI. deklaroval jasné NE! destrukci katolické víry. Jeho postoj vyvolal bouřlivé reakce. Katolickou církev označili její nepřátelé za zpátečnickou, autoritářskou instituci, patřící do minulosti. Na jejich stranu se bohužel přidali i mnozí modernismem nasáknutí katoličtí teologové a laici, kteří se Církvi začali odcizovat. Homo technicus začal hromadně opouštět kostely, teologové se masově zříkali své pastýřské služby. Čtyřicet tisíc kněží opustilo své posty. Katolická církev na Západě prožívala pohnuté chvíle.



Napětí v církevních strukturách však způsobovaly nejen ultramodernisté, ale i příslušníci ultrakonzervativního tábora v Katolické církvi, kteří vytvořili několik platforem, stojících v opozici vůči oficiálním strukturám Katolické církve. Některé z nich otevřeně sklouzly do sedevakantizmu, či jiných schizmatických platforem, čímž se otevřeně rozešly se Svatým stolcem, jiné lavírovaly na hraně schizmatu. Tento stav v podstatě přetrvává dodnes a oslabuje jednotu a pevnost Katolické církve Západu.

..... a ve Východním bloku

Diametrálně odlišný vývoj nastal v poválečném období v zemích Východního bloku, ovládaných Moskvou, které konzumní materialismus a hédonismus, tak charakteristický pro Západ, nepostihl natolik zhoubným způsobem. Zatímco v západních zemích probíhala sekularizace, která měla nenásilnou formu, zdola, sekularizace zemí Východního bloku měla úplně jinou genezi. Ve státech ovládaných Moskvou probíhala sekularizace shora, násilnou formou, proto narážela na pasivní rezistenci významné části obyvatelstva. Platilo to, co vždy v takových případech. Vše, co je lidem vnucováno násilím, naráží na odpor podle zákona: akce vyvolává reakci.

Pozitiva totality

Zní to jako protimluv, ale železná opona, rozdělující tyto dva světy, měla vedle svých negativ i jistá pozitiva. Především nás do značné míry chránila před pokročilou dekadencí západní civilizace, takže jsme neznali takové zhoubné prvky života kapitalistického Západu jako nezaměstnanost, bezdomovectví, státem tolerovanou veřejnou prostituci, organizovaný zločin „západního typu“, jehož charakteristickými prvky jsou obchody s lidmi, zbraněmi, drogami, výpalnictví, únosy lidí, vydírání a jiné zločinecké praktiky, které se staly rakovinou západního světa.

Režimy zemí Východního bloku napáchaly množství zla pronásledováním náboženských projevů obyvatelstva. V krátkém období let 1967 - 1968 sice došlo k výraznému uvolnění náboženského života v našem státě, ale po roce 1968 se situace vrátila do původních kolejí na dalších 20 let.

Vedle všech svých neduhů však totalitní režimy nabízely obyvatelům existenční jistoty v předtím nepředstavitelném rozsahu. Hlad a bída se staly neznámými pojmy, nebyla zde vrstva milionářů na jedné straně a masy žebráků na straně druhé. Rozsáhlá industrializace změnila ráz těchto zemí, avšak životní úroveň byla mnohem nižší než na Západě. Zatímco na Západě připadal podle statistik osobní automobil na každou rodinu, dokonce v některých rodinách jich bylo i víc, v zemích Východu si mohli koupit osobní auto jen lépe situované rodiny. Osobní vzpomínka

Moji rodiče si například nikdy v životě nemohli koupit osobní automobil. Museli především uživit sebe a 5 svých dětí, z nichž nejstarší jsem byl já. Právě já jsem si v roce 1980 koupil první osobní auto v naší rodině, nový Moskvič 2138. Měl jsem tehdy 27 let. O něco později si auto koupila moje sestra se svým manželem, který sloužil v Čechách jako voják z povolání. Ne každý si mohl dovolit zahraniční dovolenou u moře nebo jiné vymoženosti, běžně dostupné lidem na Západě.



Náboženský život na Slovensku, ochrana Sedmibolestné

Žili jsme, zvláště na Slovensku, opravdu velmi skromně, ale právě ta typická slovenská jednoduchost života vedle hluboké tradice katolické víry na Slovensku a ochraně Sedmibolestné Panny Marie umožnila zachovat kontinuitu živého náboženského života v zemi mezi Tatrami a Dunajem. Navíc v roce 1947 tehdejší nitranský arcibiskup Mons. Karol Kmeťko zasvětil Slovensko Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, takže Slovensko se stalo nedobytnou pevností pro všechny nepřátele Katolické církve.



Díky tomu byl na tom slovenský národ nesrovnatelně lépe než sousední český národ, který se ostentativně zřekl patronátu Panny Marie a už od roku 1918, od nechvalně známého stržení mariánského sloupu Panny Marie - Immaculaty v Praze, nastoupil cestu radikální sekularizace, která v totalitní éře dosáhla děsivých rozměrů.

Paradoxy režimu

Ateistické režimy Východu byly na jedné straně nepřátelské vůči Katolické církvi, na druhé straně však paradoxně nahrávaly katolíkům v zemích Východu, protože je chránily před demoralizaci západního typu. Platí to v plném rozsahu i pro situaci v našem státě. Cenzura, kterou ateistický režim bránil přenosu západních hodnot do života společnosti, měla nesporně negativní, ale - paradoxně - i pozitivní důsledky. Filtrování západních kulturní vlivů a výrazná eliminace brakové pseudokultury prosáknuté násilím, volným sexem a bezbřehým liberalismem přinášela i pozitivní ovoce. Z politických důvodů se k nám dostávala jen část toho nejkvalitnějšího západního umění, ale totalitní režimy poměrně účinně zadržovaly nápor podřadné pseudokultury, kterou kvazidemokratický Západ kvůli absenci kulturní cenzury nedokázal účinně eliminovat.

Osobní vzpomínky: Náboženská krize

Já jsem v té době prožíval vleklou náboženskou krizi. Pokud bych měl přesně diagnostikovat stav svého náboženského přesvědčení, musel bych použít pojem indiference. Nikdy jsem v Boha nepřestal věřit a nikdy jsem ani neztratil svou katolickou víru, jen jsem o ni ztratil zájem. Byla mi zcela lhostejná. Bůh pro mě přestal být osobním Bohem, nebyl už můj přítel, na kterého se lze kdykoli obrátit s jakýmkoliv problémem. Bůh Otec nebyl pro mě otcem, Ježíš Kristus mi nebyl bratrem a můj duch necítil blízkost Ducha Svatého. Měl jsem pocit, že Bůh ve třech osobách je kdesi na druhém konci vesmíru, cizí a nedostupný. Že o mně sice ví, ale ponechává mi plnou svobodu v mém jednání.

Přesto jsem však neochvějně uznával Boží zákony a katolická dogmata. Věřil jsem, že Bůh je všemohoucí a vševědoucí tvůrce vesmíru a člověka. I když jsem byl fanatický vědátor, nikdy jsem neuvěřil Darwinově teorii evoluce. Dokonce si vzpomínám, že jsem kvůli tomu jednou dostal nedostatečnou na střední škole. Mohlo to být někdy v roce 1969 nebo 1970. Tehdy mě vyvolala učitelka k tabuli a žádala ode mne, abych řekl něco o evoluci člověka. Ale jelikož jsem Darwinovi nikdy neuvěřil, z trucu, jako partyzán při výslechu, jsem mlčel a tak jsem dostal nedostatečnou. Raději jsem dostal tu nejhorší známku, než bych měl veřejně prezentovat ty Darwinovy šarlatánské slátaniny.



Nikdy, ani v dobách nejhlubší krize víry, jsem neakceptoval snahy o „vědecké“ vysvětlení Písma svatého. V principu jsem byl po celý svůj život kreacionista. Věřil jsem, že člověka stvořil Hospodin Bůh jako Adama a Evu a že svět vznikl a vyvíjel se přesně tak, jak je to popsáno v Bibli. Vždy jsem se tohoto přesvědčení držel a nikdy v životě jsem ho nezměnil. I když jsem nadšený vymoženostmi lidské vědy a techniky, nikdy jsem neakceptoval vědecké poznatky absolutně a bezpodmínečně. Ztotožňoval jsem se s nimi pouze v tom případě, pokud neodporovaly mé katolické víře, a tak to zůstalo až dodnes. Byl jsem stále katolík, sice indiferentní, ale pravověrný. Moje víra však byla mrtvá, protože nebyla naplněna skutky. Byl jsem katolík-teoretik, ale začal jsem žít jako ateista. Nemodlil jsem se, vyhýbal jsem se svátostem. Čím dál tím víc jsem se vzdaloval od Boha. Tato moje osobní formace však neměla vůbec nic společného s Druhým vatikánským koncilem. Upřímně řečeno, ještě ani v té době jsem netušil, o čem Druhý vatikánský koncil byl. Neznal jsem závěry koncilu, ani dokumenty, které přijal. Začal jsem je podrobně studovat až o několik desetiletí později. Ale k tomu se ještě dostaneme.



Mou vlažnost ve víře stimuloval totalitní režim, který potlačoval veřejné projevy zbožnosti. Vliv sekularizované společnosti, která mě obklopovala, utužoval můj náboženský indiferentismus. Mnozí lidé sice ve svém soukromí zůstali věrni svému náboženskému přesvědčení, avšak společnost se znovu navenek sekularizovala a víra v Boha byla i nadále víceméně soukromou záležitostí každého člověka. Paradoxně však ani násilná sekularizace společnosti nepředstavovala největší ohrožení mé duše. Novou hrozbou, která na mě číhala, byl konzumismus.

Konzumismus - nové ohrožení duchovního života

Když jsem skončil školu a absolvoval jsem vojenskou základní službu (1973-1975), začal jsem pracovat a získal jsem tak relativní samostatnost v životě. Stal jsem se nezávislejší, protože jsem sám začal vydělávat. Moje vlastní finanční příjmy sice nebyly vysoké, ale umožňovaly mi relativně zabezpečený, pohodlný život bez mimořádných stresů.

V té době došlo k jisté polarizaci ve společnosti. Zatímco starší lidé byli konzervativnější a zůstávali věrni svému způsobu života, mladí lidé měli větší sklon ke konzumismu. Postupně jsem i já podlehl pohodlnému způsobu života. Kostel mi nechyběl, modlitby, či jakékoliv náboženské aktivity zcela zmizely z mého života. Žil jsem jen pro pozemský život. Někdy mě i napadly otázky typu: „A co když teď zemřeš? Jsi připraven na smrt?“ Moje pohodlné já však tuto hrozbu vždy zlehčovalo. Říkal jsem si: „Vždyť jsem mladý. Ještě bych přece neměl umírat. Když budu starší, pak se nad tím budu vážně zamýšlet.“ Vymlouval jsem se sám před sebou, omlouval jsem svou náboženskou netečnost.

Časem jsem se oženil a stal se otcem dvou dětí, ale můj duchovní život se neměnil. Vše šlo ve vyšlapaných kolejích. A tak se stalo, že jsem dlouhá léta žil bez živého kontaktu s Bohem. Nepřestal jsem v něj věřit, nepochyboval jsem o pravdivosti katolického učení, jenže nežil jsem jako praktikující katolík. K obrácení došlo až po roce 1989.

Karol Dučák