Autobiografické vyprávění Karola Dučáka nás dnes zavede do jeho školních let a období dospívání a přiblíží politickou situaci té doby.
Dětství a školní léta
Byl jsem opravdu velmi zbožné dítě. Dokonce jsem krátkou dobu i ministroval. To už jsem byl žákem ZDŠ a mohl jsem mít asi 10 let. V té době se v katolických kostelech sloužila liturgie Pia V., čili gregoriánská mše, známá pod označením tridentská mše. Jelikož vyučování náboženství v tehdejší socialistické škole bylo velmi omezené, mamka nás, své děti, doučovala doma a systematicky nás seznamovala s hlubokými katolickými pravdami. Někdy to s náboženským zápalem i přeháněla a svým přepjatým puritánstvím v nás občas vyvolala i nevoli, ale právě moje nebohá mamka mi dala hluboké, nezničitelné základy víry do života.
Socialistická škola formovala i deformovala mou generaci, ale naučila mě hodně užitečných věcí. Svými výsledky ve škole jsem vynikal mezi vrstevníky a nikdy jsem neměl problém zvládnout nejen školní učivo, ale i řadu dalších poznatků. Systematicky jsem tedy rozšiřoval své vědomostní obzory.
Socialistické škola - její nebezpečí
My, katolíci, jsme ve škole tvořili převahu a pevně jsme se drželi své víry. Učitelé nám vtloukali do hlav, že Bůh není a náboženství je zastaralý přežitek, ale z toho jsme si dělali dobrý den. Taková primitivní demagogie nemohla naši víru v Boha ohrozit. Nebezpečí socialistické školy spočívalo v něčem jiném. Tato škola neustále zdůrazňovala úspěchy člověka na poli vědy a techniky. Formovala v našich myslích obraz budovatele vyspělejších zítřků, který disponuje neomezenými možnostmi a ovládne jednou svět i bez Boha. Toto smrtelné nebezpečí pro svou duši jsem však identifikoval až mnohem později.
Měl jsem bezmála 10 let, když se začal Druhý vatikánský koncil, a když se koncil skončil, bylo mi téměř 13. Slovensko bylo horlivě katolické jak před koncilem, tak i po něm a v prostředí, ve kterém jsem žil, jsem nezaznamenal žádný výrazný vliv koncilu na věřící katolíky. I v naší rodině se praktikovala intenzivní katolická víra bez ohledu na dění kolem. Prim vedla moje horlivá katolická matka, která nás neochvějně vedla k Bohu na každém kroku. Živě si vzpomínám na jednu událost z tohoto období. Bylo to někdy v roce 1965, tedy mohl jsem mít mezi dvanácti a třinácti lety a být žákem šesté třídy ZDŠ. Úplně přesně si nepamatuji datum, ale na podstatu věcí si vzpomínám přesně.
Vzpomínka z vyučování a vyznání víry
Na hodině biologie nám učitelka přednášela o teorii evoluce a o tom, že věda neuznává stvoření světa Bohem. V jisté chvíli jsem to už nevydržel a přihlásil jsem se. Říkám: „
Vy, nevěřící, neuznáváte Boha, my věřící lidé, neuznáváme, že svět mohl vzniknout bez Boha.“ Dodnes nechápu, co mě to popadlo, ale prostě jsem cítil potřebu vzbouřit se proti soustavnému osočování náboženství a tak jsem promluvil. Vzápětí přišlo velké překvapení. Ta učitelka se ohradila: „
Proč říkáš: vy nevěřící?“
Nepochopil jsem, co chtěla tehdy říct. Až mnohem později mi došlo, že ta učitelka zřejmě také byla věřící. Sama nemohla veřejně vyznat svou víru, ale dovolila to mně. Nechala mě volně mluvit, chodila po třídě a tak tajemně se přitom usmívala. Měl jsem z ní dokonce pocit, že má radost z toho, že se někdo ozval a zastal se svého náboženského přesvědčení. Když jsem skončil, vyzvala mě:
Pokračuj!“
A tak jsem se znovu postavil, mluvil až do konce vyučovací hodiny a obhajoval jsem své katolické přesvědčení. Hodina skončila, učitelka s úsměvem odešla a začala přestávka. Dodnes na tuto učitelku vzpomínám s úctou a láskou. Později se po celé škole mluvilo o tomto mém vystoupení, a já jsem se stal pro své okolí jakousi nepsanou autoritou. Po jistém čase jsem se dozvěděl, že toto počínání inspirovalo mou o tři a půl roku mladší sestru, která o něco později také na vyučovací hodině obhajovala své náboženské přesvědčení.
Nemám však zájem vyvyšovat se. Nebyl jsem nějaký románový hrdina a přiznám se bez mučení, že před ředitelem školy bych si v té době asi sotva troufal takto vystoupit. Byl to chlap jako hora a pokud některý z chlapců dostal od něj po tváři z obou stran, líce měl červená ještě pořádně dlouho. Ředitel školy byl zarytý komunista a využil každou příležitost k tomu, aby mohl očernit a znevážit naši Katolickou církev. Proto jsem byl šokován, když jsem se mnohem později dozvěděl, že se před smrtí - to už bylo po roce 1989 - vyzpovídal u řeckokatolického kněze a zemřel zaopatřen svátostmi. Paradoxně, potěšilo mě to. Věčné zatracení je tak strašná věc, že jsem ho nepřál ani takovému zarytému antikatolíkovi, jako byl můj bývalý ředitel základní školy. Ale obraťme list.
Situace po 2. Vat koncilu, má puberta, mládí a krize víry
I po skončení koncilu jsem byl horlivý katolík. A nejen já. Pokud se píše o nějakém masovém úbytku věřících v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem, musím zodpovědně, před tváří Boha prohlásit, že jsem ho na Slovensku v období od roku 1965 do změny společenského režimu v roce 1989 vůbec nezaznamenal.
Druhý vatikánský koncil žádným výrazným způsobem neovlivnil mé katolické přesvědčení a já jsem mohl zůstat horlivým katolíkem bez jakýchkoliv problémů. Moje náboženská krize přišla až později a vůbec s koncilem nesouvisela. Satan totiž i mně připravoval past. Jako žák posledních ročníků ZDŠ jsem se učil velmi dobře a lehce, a poměrně snadno jsem absorboval školní učivo. Moje přirozená zvědavost mě však nutila poznávat nové věci a tak se ze mě stal vášnivý knihomol. V době, kdy moji vrstevníci četli Karla Maye, já jsem vášnivě hltal vědeckou a vědecko-fantastickou literaturu. Byl jsem stále více unesen úspěchy lidské vědy a techniky a nezpozoroval jsem smrtelnou hrozbu pro svou duši.
Vědecko-technický pokrok
Prudká akcelerace vědeckotechnického rozvoje lidské společnosti bouřlivě měnila tvář této planety. Obzvláště rok 1968, když jsem končil základní devítiletou školní docházku, byl nabitý pohnutými událostmi, které výrazně ovlivnily dějiny lidstva v 2. polovině 20. století. V tom roce se toho hodně semlelo u nás i ve světě. Vpád spojeneckých vojsk do ČSSR, studentské nepokoje ve světě, sexuální revoluce, bojovný feminismus atd. I na poli vědeckotechnického rozvoje lidské společnosti se děly převratné věci. Dr. Christian Barnard uskutečnil první transplantaci srdce. O rok nato Američané přistáli na Měsíci. Homo technicus začal realizovat svou odvěkou touhu oprostit se od rodné planety a dobývat vesmír. Měl jsem tehdy 19 let a byl jsem poblázněný vědecko-fantastickou literaturou. Četl jsem díla Verna, Ciolkovského, Lema, Talla, Bradburyho, Jefremova, Wellse a jiných autorů sci-fi. Když jsem v televizi viděl záběry amerických kosmonautů na Měsíci, byl jsem mimořádně pyšný na to, že jsem člověk, tvor, který má takové mimořádné schopnosti. V mých představách byly možnosti člověka přímo neohraničené. S odstupem času se nad takovými naivními představami z dob svého dospívání usmívám, jenže tehdy jsem tomu upřímně věřil.
Nikdy jsem však ani v nejodvážnějších představách nepovýšil člověka na úroveň Boha, to ne! Byl jsem si plně vědom toho, že Bůh stvořil svět a člověka z ničeho a že člověk to nedokáže. Pouze Bůh byl a navždy zůstal v mých představách všemohoucí a vševědoucí, ale moje tehdejší představy budoucnosti lidské vědy a techniky byly mimořádně nadhodnocené.
Moje představa Boha
V té době konce 60. let a počátku 70. let 20. století jsem postupně měnil svůj pohled na Boha. Nedokázal jsem přesně determinovat působení Boha v životě člověka. Nabyl jsem přesvědčení, že Bůh je kdesi mimo nás, ve svém vlastním světě, který je od toho našeho, lidského světa, nekonečně vzdálen. Ani jsem nevěděl jak, ale neuvědoměle jsem začal vyznávat jistou osobitou formu deismu, ačkoli v té době jsem ani nevěděl, co to deismus je. Podobně jako deisté jsem však věřil, že Bůh sice stvořil neživý i živý svět, ale pak se - zjednodušeně řečeno - utáhl „na odpočinek“ a ponechal člověku svobodnou vůli, aby spravoval svět tak, jak uzná za vhodné. V souvislosti s touto změnou u mě začala výrazně klesat intenzita náboženského života. Nemělo to však absolutně nic společného s Druhým vatikánským koncilem. Popravdě řečeno, ještě ani v té době jsem vůbec netušil, o čem Druhý vatikánský koncil byl a bylo mi úplně jedno, jaká liturgie se v kostele slaví.
Formálně jsem sice chodil do kostela, abych nezarmucoval mou zbožnou mamku. Kromě toho to byla hluboce zakořeněná tradice. Na Slovensku, zvláště v malých městech a na venkově, bylo tehdy nemyslitelné nejít v neděli do kostela. Toto si dovolili pouze členové komunistické strany a ti, kteří se nemohli v kostele ukázat kvůli svému povolání, například učitelé. Skutečně přesvědčených ateistů, kteří opravdu nevěřili v Boha, bylo tehdy jako šafránu. Ba - paradoxně - často i ti, kteří měli formálně hlásat ateismus, tajně vyznávali náboženské přesvědčení. Učitelé nebo členové komunistické strany chodili do kostela tajně, do nějaké vzdálené vesnice, kde je nikdo nepoznal. Rovněž mívali i tajné církevní sňatky. Ne vždy se to však utajilo a tak tito straníci byli postihováni. Vzpomínám si na jednoho známého, člena komunistické strany, který si mi stěžoval, že ho předvolali na okresní výbor KSS, protože na něj přišlo udání kvůli jeho účasti na mši. Takové případy se občas stávaly a byly důkazem toho, že ani totalitní moc nedokázala zlomit silné náboženské cítění slovenského lidu. Paradoxně tedy násilná ateizace zemí Východního bloku nepředstavovala největší nebezpečí pro Katolickou církev. Mnohem větší hrozbou pro ni se stal hédonismus, konzumismus a postupující liberalismus v zemích Západního bloku.
Vyšší životní úroveň a technické vymoženosti - nebezpečí pro Církev
Na rozdíl od situace před druhou světovou válkou, charakterizované zhoubnými hospodářskými krizemi, v období po druhé světové válce došlo na kapitalistickém Západě k neuvěřitelně stabilnímu hospodářskému růstu. Došlo k výraznému zvýšení životní úrovně milionů lidí. Prudká akcelerace vědeckotechnického rozvoje lidské společnosti bouřlivě měnila tvář této planety. Mnohé věci, dříve považované za přepychové záležitosti, se staly součástí masové spotřeby obyvatelstva nejrozvinutějších zemí světa. Osobní automobily, televizory, tranzistorové radiopřijímače a jiné výdobytky vědeckotechnického rozvoje lidstva dramaticky měnily způsob života obyvatel vyspělých zemí. Zvláště vynález televize obzvlášť pustošivě poznamenal společenské mravy.
Přitom televize sama o sobě není zkázonosná. Je to brilantní výdobytek vědeckotechnického rozvoje lidstva v 20. století, ovšem ve službách zednářů a liberálů se stala skutečnou mravní zkázou. Přes televizní obrazovky doslova vtrhla do každé rodiny propagace bohémství, zkaženosti, volných mravů a nevázaného způsobu života. Teprve později našla i Katolická církev cestu k televizi a postavila ji do služeb evangelizace, avšak škody, které televize napáchala, zanechaly trvalé stopy na několika generacích katolíků.
Změna životních postojů a změny ve společnosti
Lidstvo dostalo do rukou takové množství předtím netušených technických vymožeností, že si s nimi často nevědělo rady. Před našima očima nezadržitelně vyrůstala nová technická a technokratická kultura. Tato kultura měla tendenci stát se kosmickou a svými podstatnými rysy se lišila od všech předešlých kulturních forem minulosti. Žebříček hodnot u mnoha lidí se radikálně měnil. Duchovní hodnoty se ocitly na ústupu a dopředu se neúprosně draly materiální hodnoty. Konzumismus Západu začal ohrožovat Katolickou církev mnohem zákeřnější než násilím zaváděná ateizace společnosti v zemích Východu. Honba za luxusem a přepychem zaslepila oči lidí v dříve netušené měřítku. Katolíci už nebyli proletáři a Katolická církev přestala být církví chudých. Touha žít a užívat si pozemského života ovládla masy obyvatelstva v nejvyspělejších západních zemích. Lidé přestali toužit po ráji, který jim Bůh přislíbil, a snažili se vytvořit ráj na tomto světě. Odhazovali kříž života a hledali smysl života v materiálních hodnotách.
Sekularismus si nikdy v minulosti neosvojil tak agresivní formy jako právě v té době. Co je nejtragičtější, přítěží pro mnohé katolíky se stalo i vlastní potomstvo. Mnohočetné rodiny, tak typické pro tradiční katolické země Západu v dávnější minulosti, se stávaly vzácností a stále více je nahrazoval model moderní rodiny s jedním, případně dvěma dětmi. Demografická katastrofa se stala zhoubným důsledkem dechristianizace západních národů. Bílá rasa postupně začala vymírat a to jak duchovně, tak i fyzicky. Pod pláštíkem kvazisvobody, demokracie, lidé odhazovali kříž života a hledali smysl života v materiálních hodnotách. Byl to tedy komplex různých faktorů, které vyvolaly pokles náboženského zápalu katolíků Západu v tomto období.
Satan a jeho působení
To byla mimořádně vítaná živná půda pro Působení Zlého. Satan, který je „lhář a otec lži“ (Jn 8, 44), mistrně využíval každou příležitost k uplatnění svého vlivu ve společnosti i v Katolické církvi. Je mnohem inteligentnější než jsme my, lidé a velmi dobře ví, na kterou lidskou strunu má zabrnkat, aby dosáhl u člověka vzpouru vůči Bohu.
Satan rafinovaně využívá a popularizuje všech 7 smrtelných hříchů:
1. Pýcha. Satan mistrovsky rozdmýchává v člověku pýchu na úspěchy lidstva při podmaňování si domovské planety, ale i blízkého kosmického prostoru. „Vaše schopnosti jsou neomezené. Buďte jako Bůh!“ našeptává otec lži.
2. Lakomství. Prudký růst životní úrovně po druhé světové válce zaslepil lidem oči touhou po mamonu. Satan brnká na strunu lidské lakoty.
3. Smilstvo. Vědecko-technický pokrok ve 20. století přinesl rozvoj sdělovacích prostředků, přes které liberální společnost šíří pseudokulturu zkaženosti, volných mravů a nevázaného způsobu života. Satan škodolibě využívá tuto situaci, aby svedl co nejvíce lidí na scestí.
4. Nestřídmost. Satan nám podstrkuje všechny požitky, které přinesla moderní konzumní společnost. Masy lidí po nich toužebně sahají a neumí se jich nasytit.
5. Závist. Často je to s člověkem takto: pokud nemá, závidí těm, co něco mají, pokud má, závidí těm, co mají více než on. K nemalé škodolibosti otce lži.
6. Hněv. Zlobíme se na Boha, pokud na nás naloží příliš těžký kříž. Zlobíme se na lidi, kteří nám ublížili, a nedokážeme odpouštět. Další triumf otce lži.
7. Lenost. Satan pokouší: „Bůh vám káže zapřít se a nést svůj kříž. Přikazuje vám modlit se, postit se, v potu tváře dobývat svůj chléb a pracovat na spáse vašich duší. Ale nač byste to dělali? Vždyť máte vše, na co si jen pomyslíte. Užívejte si!“ A tak mnozí lidé zlenivěli po stránce duchovní i tělesné a odvykli si přemáhat vlastní náruživosti.
Karol Dučák
