Karol Dučák: Způsobil to Druhý vatikánský koncil? 1. část

Další článek slovenského spisovatele a publicisty Karola Dučáka není ani tak vědeckou analýzou důsledků Druhého vatikánského koncilu, ale spíše osobním svědectvím. Autor vypráví o svém dětství, mládí, o rodině, škole, o krizi své víry i o návratu k Bohu. Svěřuje se se svými osobními prožitky a popisuje je na pozadí doby. Můžeme se tak začíst do dějin jednoho lidského života a zároveň do historie druhé poloviny 20. století až po dnes.





Současná lidská společnost prožívá hlubokou morální krizi, ale s vážnými problémy se potýká i Katolická církev a mnozí upřímně smýšlející katolíci se snaží najít způsob nápravy a ozdravení Církve i lidské společnosti. Snad s výjimkou ultrakonzervativních katolíků, tvářících se jako vševědoucí veleduchové, kteří v tom mají jasno. Tito samozvaní géniové, přisvojující si absolutní monopol na pravdu, svalují vinu za všechny problémy, s nimiž se boří v současnosti Katolická církev, na Druhý vatikánský koncil a pokoncilní vývoj v Katolické církvi. Jak jednoduché, že? Proč se namáhat se seriózním vědeckým výzkumem, když je to možné odbýt několika zjednodušenými schematickými prohlášeními? A právě v tom se skrývá velmi vážné nebezpečí. Pokud je člověk nemocný, vyhledá lékaře, který se snaží stanovit přesnou diagnózu jeho nemoci a nasadit správnou terapii. Určení správné diagnózy je nejdůležitějším předpokladem vyléčení pacienta, protože jen správná diagnóza může být základem pro nasazení úspěšné léčby.

Jelikož jsem v pokoncilním období prožíval svou vlastní hlubokou krizi víry a později bolestný přerod a návrat k Bohu, rozhodl jsem se poskytnout vlastní poznatky a zkušenosti, které by mohly pomoci přiblížit se ke stanovení správné diagnózy současné krize Katolické církve v západním světě.

Doba dětství - politická situace



Narodil jsem se v roce 1953 v katolické rodině a dostal jsem vzornou katolickou výchovu především zásluhou mé mamky, horlivé římskokatoličky. Můj život začal v pohnuté době třídně rozděleného světa, jehož existence velmi výrazně poznamenala vývoj Katolické církve v druhé polovině 20. století. Srdce Katolické církvi se ocitlo v západním, kvazisvobodném světě, který přímo neohrožoval její existenci. Paradoxně však právě na demokratickém Západě číhaly na naši Církev hrozby představující smrtelné nebezpečí pro její existenci. Těmito hrozbami byl především hédonismus a praktický materialismus, spojený s bouřlivým vědeckotechnickým rozvojem lidstva a výrazným růstem životní úrovně obyvatel západních zemí.

Protináboženská politika Východního bloku

Já jsem se však narodil v jiném světě, v jedné ze zemí Východního bloku, ovládaných Moskvou. Toto seskupení zemí ovládly totalitní ateistické režimy, které obyvatelstvu vnucovaly ateistický materialismus s tendencí postupně zcela zlikvidovat Katolickou církev. Vyrůstal jsem ve společném státě Čechů a Slováků, v němž vládl drsný totalitní režim, zavádějící násilnou ateizaci společnosti.

Právě v době mého narození vrcholil drsný stalinismus sovětského typu, který představoval pro Katolickou církev smrtelnou hrozbu. Terčem jeho útoků se stal především klérus. Představitelé režimu si byli vědomi toho, že nemohou Katolickou církev v dohledné době zcela zlikvidovat, proto se zpočátku snažili uplatňovat heslo: Rozděl a panuj! Vráželi klín mezi katolický klérus a obyvatelstvo. Režim se spoléhal na to, že postupná, systematická sekularizace společnosti přinese lepší výsledky než protináboženský teror obyvatelstva, který by mohl vyvolat nepokoje a popudit mezinárodní instituce proti zemím Východního bloku, ovládaným Moskvou.

Představitelé režimu si velmi dobře uvědomovali, že pokud se chtějí zmocnit stáda a ovládnout ho, musí nejprve nenápadně zlikvidovat jeho pastýře. Byla to politika dvou tváří. Zatímco vůči kléru postupovali s maximální krutostí, v očích obyvatel země se snažili vystupovat jako jeho protektoři a do jisté míry se jim to i dařilo. Poukazovali především na dynamický hospodářský růst především na Slovensku a dosud nevídané existenční jistoty obyvatel. Byl jsem toho ostatně očitým svědkem i ve svém bydlišti, městě Vranov nad Topľou, na východě Slovenska.

Vranov nad Topľou



Před druhou světovou válkou byl Vranov nad Topľou, (dále už jen Vranov n/T) stagnující součástí Slovenska, které bylo hospodářsky zaostalým přívěskem vyspělejších českých zemí. Kromě dolů na těžbu rumělky v Merníku nebylo v okrese další odvětví výroby, které by mělo průmyslový charakter. Nacházely se zde převážně pouze zpracovatelské a řemeslnicko-živnostenské dílny. V okrese měly zastoupení závody na těžbu a zpracování kamene a zeminy - cementárna Skrabské, cihelna Čemerné a několik kamenolomů, kromě toho ještě několik lihovarů, mlýny a pily. Všechny ostatní výrobní živnosti byly už jen řemeslnickými dílnami. Vystěhovalectví především do USA dosahovalo masové rozměry. Jen v letech 1923 - 1934 se z vranovského okresu vystěhovalo za prací 1 530 osob.

Po druhé světové válce se ve Vranově n/T. a okolí postavilo několik mohutných průmyslových podniků, vybudovaly se cesty, školy, bytovky, kulturní a osvětová zařízení, atd. Největší průmyslový podnik, který pod současným názvem BUKÓZA HOLDING, a. s., funguje již přes 60 let až dodnes, zaměstnával v dobách největšího rozmachu několik tisíc zaměstnanců. Město zaznamenalo svůj největší rozmach v roce 1989. Do té doby se Vranov n/T. změnil z dřímajícího 3-tisícového provinčního městečka, spíše větší vesnice, na skutečné město, ve kterém žije okolo 23 tisíc obyvatel. A příběh Vranova n/ T. není na Slovensku výjimkou. Za totalitní éry po roce 1948 opravdu došlo ke kvalitativní proměně Slovenska ze stagnující zemědělské na relativně vyspělou průmyslově-zemědělskou krajinu.

Režim proti Církvi

Tento argument mistrně využívala státem řízená propaganda, glorifikující totalitní režim let 1948 - 1989. Takto se režimu opravdu dařilo vrážet klín mezi katolický klérus a obyvatelstvo, které se díky uspokojení existenčních jistot s většími či menšími výhradami podřídilo totalitnímu společenskému pořádku. Režim měl takto relativně volnou ruku v mimořádně krutém vypořádání se s katolickým klérem. Mnoho katolických kněží a řeholníků bylo vystaveno represím a surovému pronásledování.

REPRESE a události v Čihošti





Pokusy očernit a znevážit duchovenstvo nabyly nejednou velmi drastické formy. Bolestně známými se staly události kolem číhošťského zázraku, které chtěl režim využít k diskreditaci katolického kléru a zastrašení zbožných katolíků. Ve dnech 11. a 25. prosince 1949 došlo v kostele Nanebevzetí Panny Marie v obci Číhošť k nevysvětlitelnému pohybu kříže na hlavním oltáři během kázání místního faráře Josefa Toufara. Tyto události, které dosvědčilo asi 20 přítomných svědků, měly pohnutou dohru. Ačkoliv samotný Toufar se o zázraku dozvěděl až z vyprávění věřících po několika dnech, právě on se stal terčem teroru totalitní moci. Byl obviněn ze zinscenování podvodu se zázrakem a zatčen. V průběhu vyšetřování událostí ho příslušníci StB během několika dní krutým způsobem umučili k smrti. Toufar nebyl jediným mučedníkem hrůzovlády totalitního režimu v 50. letech 20. století, avšak pokusy zničit Církev terorem vůči kléru skončily fiaskem. Zbožní lidé si nenechali vyrvat Krista ze svých srdcí.



Představitelé totalitního režimu akceptovali tento stav. Věděli, že snaha vzít lidu úplně všechno, by byla kontraproduktivní a mohla by se jim vymstít. Proto postupovali metodou cukru a biče. Katolická církev nebyla postavena mimo zákon, takže v omezeném režimu mohla fungovat dál. Nesměla však zasahovat do společenského života. Režim potlačoval veřejné náboženské projevy a zaváděl totální sekularizaci společenského zřízení. Nesměly se organizovat poutě, procesí, masová shromáždění věřících, neexistoval náboženský rozhlas a televize, katolický tisk byl cenzurován a Církev musela respektovat společenské zřízení, ve kterém jsme žili. Náboženská praxe se stala interní záležitostí Katolické církve. Věřící mohli svou víru v Boha realizovat v kostele nebo doma, na veřejnosti se však masové náboženské projevy netrpěly.

Po roce 1956, kdy Nikita Sergejevič Chruščov začal v Sovětském svazu kritizovat Stalinův kult osobnosti a uvolnil drakonický režim v Sovětském svazu, došlo i u nás k postupnému společenskému oteplování, avšak Katolická církev zůstala i nadále nuceně uzavřená do svého ghetta a nemohla zasahovat do veřejného života.



Mnozí lidé však pěstovali ve svém soukromí hlubokou zbožnost. V plném rozsahu to platilo i o mé mamince. Její náboženský zápal se přenesl i na mě a mé sourozence.

Karol Dučák

Sdílet

| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 16. 06. 2019 | 4051 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |