Předesílám, že nejsem odborníkem na islám (tedy tzv. islamologem). Jsem ale odborníkem na právní dějiny, z nichž jsem se i habilitoval, což mě (jak mám za to) dostatečně legitimuje k tomu, abych sepsal pár následujících řádek. A ono o právo, resp. o jeho odvrácenou stranu (tj. bezpráví) půjde.
Zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete...
Islám se zrodil jako náboženství expanzivní a tento expanzivní charakter si zachoval až do dnešní doby. Dosvědčuje to dostatečně nejen historie, ale i hlavní formální pramen práva islámu, tj. Korán, který je společnou náboženskou knihou pro všechny proudy v islámu (včetně těch hlavních – tzv. sunnitů a šíitů). Korán je ovšem knihou nejen náboženskou, nýbrž i právní – muslimům slouží jako hlavní zákoník, obsahující normy „občanskoprávní“, trestněprávní, procesněprávní atd., podobně jako tomu bylo u Židů v případě Tóry. Znamená to tedy, že přímo a pod sankcí ukládá svým příslušníkům právní povinnosti.
Vytáhněte do boje
Nechme nyní chvíli promlouvat samotný text Koránu, a to jeho tzv. „súru meče“ (súra 9 – Pokání), která muslimům takové povinnosti ukládá: „
Provolání od Boha a posla Jeho k lidem v den velké pouti: (verš 3)
...zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! (v. 5).
Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá a zahanbí a dopomůže vám k vítězství nad nimi... (v. 14).
Bojujte proti těm, kdo nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy (...), dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi (v. 29).“
Samozřejmě, že ne ale každému zbožnému muslimovi se do takové války honem chtělo; proto Korán vyhrožuje: „
Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným“ (v. 39) a slibuje: „
Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když je vám řečeno: ’Vytáhněte do boje na cestě Boží!‘, jste jako přikováni k zemi? Což se vám líbí více život na tomto než na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím!“ (v. 38) atd. – to abychom zůstali jen u 9. súry.
Mezi tyto „nevěřící“ a „modloslužebníky“ počítají muslimové jak Židy, tak také (a dnes snad zejména) křesťany: „
Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha (...) a kteří neuctívají náboženství pravdy (...) A říkají židé: ’Uzajr [Esdráš?] je syn Boží‘, a říkají křesťané: ’Mesiáš je syn Boží!‘ A taková je řeč, jíž ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje!“ (v. 29n).
To je ovšem logicky velmi málo koherentní konstatování, uvážíme-li výrazně synkretistický charakter islámu, který ve své věrouce čerpá především právě z židovství a z křesťanství. Tento
pocit superiority věřícího vůči nevěřícím či modloslužebníkům je ovšem také prevalentním teologickým důvodem, proč muslimská komunita prostě nikdy nemůže být integrována do „západní“ společnosti (to by byla zrada na islámu) – může jen libovolně využívat výhod, které jí ve své „korektnosti“ (ve skutečnosti ovšem naivitě) tato společnost poskytuje, a připravovat se na vítězný boj s ní.
Analogie se Starým zákonem?
Proti tomu bývá namítáno, že ony „tvrdé“ normativní věty jsou určeny pro sebeobranu muslimů a že jsou vytrženy z kontextu Koránu. Jenže tento kontext není relevantní potud, že by jim dával nějaký nový smysl – naopak:
jejich smysl je hrozivě konstantní jak v kontextu ostatních norem, tak mimo něj, a ona sebeobrana je vykládána natolik extenzivně, že ospravedlňuje prakticky každé násilí na „nevěřících“.
Stejně tak se namítává, že tyto pokyny Koránu byly dány nikoli obecně, nýbrž pro určité konkrétní historické situace. To je jistě pravda, nicméně
jejich následné užívání v takových a podobných případech jim dodalo normativní charakter – obdobně jako rozsudky vysokých soudů v oblasti angloamerické právní kultury představovaly původně individuální právní akty vztahující se konkrétní případ a konkrétní účastníky řízení, ale jejich aplikací na další případy toho druhu získaly normativní význam, tedy postavení pramene práva ve formálním smyslu, a staly se tak obecně závazným pravidlem chování.
Častou replikou také bývá, že analogické pasáže lze nalézt i v některých starozákonních textech, a skutečně nelze popřít, že zvláště kniha Jozue připomíná někdy více „krvák“ než náboženský text. Z knihy Samuelovy pocházejí pokyny, nad nimiž nám dnes rozum stojí: „
Toto praví Hospodin zástupů: Mám v patrnosti, co učinil Amálek Izraeli. (…) Nyní jdi a pobij Amalečany; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla.“ (1 Sam 15, 2nn). Z dnešního (ovšem anachronistického) úhlu pohledu klasická genocida, která nicméně měla Izraele chránit před útoky na jeho tehdy ještě křehkou monolatrii (o monoteismu se v té době ještě nedalo mluvit) – proto pokyn k usmrcení nejen lidí, ale i zvířat.
Slyšeli jste, já vám však pravím...
Jenže
tato drsnost, která ve své době měla své opodstatnění, byla velmi brzy (už v královské době) opouštěna a zcela dokonale byla odstraněna Ježíšovou autoritativní interpretací mojžíšského Zákona (dnes bychom řekli: autentickým výkladem, který má právní sílu zákona). Ježíšovy antiteze horského kázání bez jakékoli pochybnosti ulamují hrot všem pokusům zaštiťovat agresivní chování vůči nepřátelům (a za ty byli muslimové většinou považováni) odkazem na slovo Boží Starého zákona: „
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ’Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však pravím, abyste neodpírali zlému...“ (Mt 5, 27n). To jistě neznamená onu chelčicko–tolstojovskou pasivitu „neodporovat zlu násilím“, která si nechá všechno líbit, ale že nelze postupovat podle paradigmatu „za vypálený kostel vypálenou mešitu“ (už ta představa je dnes absurdní).
Ale
Ježíš žádá ještě víc: nejen vnější zdržení se aplikace tehdy běžného zákona odvety (lex talionis), nýbrž změnu (metanoiu) samotného vnitřního postoje: „
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ’Miluj bližního svého‘ a v nenávisti měj nepřítele svého! Ale já pravím vám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli dětmi svého nebeského Otce, jenž velí svému slunci vycházet na zlé i na dobré a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5, 43–45)
Docházelo-li tedy v průběhu dějin ze strany křesťanů k excesům např. za křížových výprav (a ono docházelo), lze to s ohledem na dobové poměry pochopit, ale nelze to ospravedlnit – tím méně poukazem na Písmo.
Lze tedy konstatovat, že normy Starého zákona, které žádají ten nejtvrdší postup proti jinověrcům, sice v psaném Božím Zákoně (který Ježíš podle vlastních slov nepřišel zrušit) přetrvávají, ale jsou – řečeno terminologií právní teorie – obsoletní, nadále nepoužitelné a nepoužívané.
Obdivuhodná flexibilita
Problém spočívá v tom, že
v islámu žádné takové horské kázání, jehož prismatem by bylo nutno pohlížet na ony problematické normy, nenalezneme. Neexistuje v něm žádná jiná (mladší) posvátná kniha rovnocenná Koránu, která by stanovila odchylné jednání a jíž by se (snad?) mohlo analogicky dostat přednostní aplikace podle principu Lex posterior derogat legi priori („Zákon pozdější zrušuje zákon dřívější“), který je ovšem islámskému právu alespoň v této podobě přirozeně neznámý.
To přirozeně neznamená, že by Korán nebyl předmětem interpretace: naopak, aktivity islámských učenců (tzv. ulámů) při výkladu Koránu byly a jsou rozsáhlé – jsou známy celé islámské interpretační školy (z těch nejznámějších jde o školy hanefijců, málikovců, šáfijovců a hambalovců). Ani nelze jinak.
Jestliže podle převažujícího názoru panujícího v právním světě islámu je jediným zdrojem zákonodárství Alláh, pak je třeba vyrovnat se s nutností justifikace práva evidentně ryze lidského, na které prameny islámu nemohly pamatovat (např. směnečné a šekové právo, letecké právo...); a je třeba konstatovat, že islámští učenci v této oblasti vykazují až obdivuhodnou flexibilitu.
Nic takového se však (alespoň pokud je mi známo) neděje v případech, na které Korán výslovně pamatuje – a šíření muslimské víry doslova za každou cenu mezi ně patří par excellence. Nic na tom nemohou změnit konejšivá a jistě co nejlépe míněná slova deklarace 2. vatikánského koncilu Nostra aetate o nutnosti upřímné snahy o vzájemné porozumění s muslimy a o nutnost „společné ochrany a podpory sociální spravedlnosti, mravních hodnot, míru a svobody pro všechny lidi“ (NÆ, čl. 3).
Nabídnutá ruka zůstává odmítnuta, na čemž nemohou nic změnit občasné, spíše manifestačně konané a snad i dobře míněné, společné křesťansko–muslimské konference či dokonce sama o sobě problematická společná modlitební setkání křesťanů a muslimů, protože tam přítomní představitelé islámu prakticky nikoho nereprezentují.
Výše uvedené
hrozivé normy Koránu tak nikdy nebyly eliminovány či alespoň zmírněny obecně závaznou interpretací – ostatně muslimové neznají jedno disciplinární centrum na způsob Apoštolského stolce v katolické církvi, které by bylo kompetentní k obecně závaznému výkladu posvátných a právních textů.
To už spíše sám Korán na některých místech zmírňuje požadavky oněch „tvrdých“ norem, nicméně shovívavé jednání muslimů vůči „nevěřícím“
podmiňuje obvykle jejich „obrácením“: „Jestliže se však kajícně obrátí, (...) nechte je jít jejich cestou“ (9, 5); „
Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu (...), budou vašimi bratry v náboženství“ (9, 11) apod.
Hod Boží velikonoční na Srí Lance
Tyto normy zavazují tedy dnes stejně jako za proroka Mohameda, a je jen na jejich adresátech, jak je pochopí a uchopí a které z nich si vyberou – a to může být a také bývá různé; záleží především na tom, co přeslechnou od různých imámů v jednotlivých mešitách: od optimálního chápání těchto norem jako historických a dnes již nepoužitelných, až po jejich děsivou „aktivaci“ v podobě nesmyslného masového vraždění co největšího počtu nevinných lidí, jak jsme toho byli svědky zcela nedávno – na Hod Boží velikonoční – na Srí Lance při jednom z nejkrvavějších masakrů způsobených v Alláhově jménu „islamisty“.
Po tom všem, co bylo řečeno, sotva lze souhlasit s líbivým sice, leč neopodstatněným tvrzením, že islám je zásadně mírumilovným náboženstvím. Contra factum non valet argumentum – „proti skutečnosti žádný důkaz neobstojí.“ Proto je tedy rozumná „islamofobie“ (z řeckého foboumai /φοβουμαι/ = „bát se“, „obávat se“) coby obava z islámu na místě nepochybně i dnes. Vždyť i podle výzvy evangelia máme být nejen prostí jako holubice... (Mt 10, 16)
Je všeobecně známo, že
muslimové tuto stránku svého náboženství nijak nezdůrazňují v zemích, kde představují minoritu a s „nevěřícími“ musí nějakým způsobem kohabitovat. Jejich cílem ovšem je stát se majoritou a své právo (šaría) následně vnucovat i nemuslimům.
Jistě
existují i země a celé rozsáhlé regiony, kde muslimové žijí v pokoji s křesťany jaksi z přirozené lidské sociability a bez postranních úmyslů, a nelze se z toho dost radovat. Ve svém náboženském životě se tito muslimové řídí nikoli tupě přejímanou literou ve své podstatě pochybené normy, nýbrž také a především vlastním rozumem; ten je jistě také instrumentem Ducha svatého, a to nejen pro křesťany – vždyť přece „
vane, kam chce...“ (srv. Jan 3, 8)
P. Prof. JUDr. Ignác A. Hrdina, DrSc.,
O.Praem., předseda Metropolitního
církevního soudu Arcidiecéze pražské,
vyučující kanonického práva na KTF UK
7. 6. 2019, RC Monitor 11/2019
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2019-11.pdf
článek najdete
zde.
