Evangelijní úryvek Sedmé velikonoční neděle (Jan 17, 20 -26) přináší závěrečná slova Ježíšovy řeči ve Večeřadle.
17. kapitola Janova evangelia se obvykle nazývá "Ježíšova velekněžská modlitba." Kvůli častému opakování slovesa "poslat" někteří biblisté nazývají tuto kapitolu i "Ježíšova misionářská řeč". Jako Otec poslal Syna, nyní Syn posílá své učedníky do světa (srov Jan 17, 18). Celá kapitola se rozděluje na tři části. První tvoří verše 1 - 5 a Ježíš se v ní modlí za své oslavení. Druhá část sestává z veršů 6 - 19 a Ježíš v ní prosí za své učedníky. Konečně ve třetí části, která zaznívá v našem nedělním úryvku, jde o verše 20 - 26 a Pán Ježíš prosí Otce za budoucí věřící - "
za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne." (Jan 17, 20)
Jediné poslání
Krista a jeho učedníky spojuje stejné poslání. Poslání Božího Syna vytváří most mezi obdobím pozemského Ježíše Krista a obdobím Církve. Ježíšovo poslání dosahuje završení v jeho povýšení a oslavení, které mu dává Otec. V okamžiku, kdy Ježíšovo pozemské působení končí, začíná účinkování Církve. Ten, jehož poslal Otec, nyní posílá své učedníky, aby pokračovali v jeho díle. Otec, který miluje Syna, ochrání ve světě i jeho učedníky a udělí jim dar jednoty působením Ducha Svatého. Učedníci zachovávají slovo Božího Syna a poznali, že Ježíše poslal Otec. Proto učedníci nejsou jen Ježíšovým společenstvím, ale toto společenství patří i Otci.
Aby všichni byli jedno
Ježíšova modlitba ve Večeřadle odhaluje, co je vůlí Otce. Je to jednota mezi učedníky, jejímž pramenem a modelem je jednota mezi Otcem a Synem. Všimněme si, že jednota neznamená "být při" někom, ale je důležité "být v". Proto je použita předložka "v": "
... jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás jedno" (Jan 17, 21); "... já v nich a ty ve mně. Ať jsou dokonale jedno." (Jan 17, 23) Pozemské působení Pána Ježíše bylo viditelným projevem jednoty Otce a Syna: jednota v poslušnosti, v plnění Otcovy vůle a v lásce. Proto jednota mezi učedníky je ovocem Boží lásky Otce a Syna a je živým znamením pro tento svět. Naší vírou a společenstvím lásky zjevujeme tomuto světu samotného Krista.
Sláva, jakou nedává svět
Žijeme v době slávy. Média nám představují život slavných herců, sportovců, podnikatelů ... I Pán Ježíš hovoří o slávě: "
A slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim." (Jan 17, 22) Jak však platí, že Ježíš nedává takový pokoj, jaký dává svět, stejně platí, že Ježíš nedává svým učedníkům slávu, jakou dává svět. Ptejme se: Jak Otec oslavil Syna?
Bůh Otec nedal svému Synu vlastní "hvězdu" na hollywodském chodníku slávy. Oslavení pozemského Ježíše začalo v ponížení jeho vtělení a vyvrcholilo v jeho umučeni na kříži.
Ježíšovi učedníci jsou pozváni, aby měli účast na tomto "oslavení" Božího Syna. Jedině tehdy a pouze tímto způsobem dosáhnou slávu, kterou má vzkříšený a oslavený Syn s naší lidskou přirozeností po pravici Otce. Nyní už lépe rozumíme slovům, která vyslovil autor novozákonního Prvního Petrova listu: "
Když vás hanobí pro Kristovo jméno, blaze vám; neboť Duch slávy, a Boží na vás spočívá." (1 Pt 4, 14) To není "duch tohoto světa ", ale "Duch Ježíše Krista, Duch Svatý."
Když trpíme v tomto světě jako křesťané pro Boží hodnoty, pro Krista a jeho evangelium, budeme se radovat, když se zjeví jeho sláva (srov. 1 Pt 4, 13).
Mnohokrát však selháváme, neboť toužíme i my po slávě, kterou dává svět a to i za cenu popření Krista.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 31. 5. 2019 naleznete
zde
