Původ svátku Panny Marie
Sedmibolestné je nejdříve lidový
a pak liturgický. Stalo se tak
díky kázání pasionistů a servitů,
kteří rozšířili po celé Evropě
památku bolestí Panny Marie.
Nakonec papež Pius VII. na památku bolestí, které Napoleon způsobil Církvi, rozhodl, aby se bolesti Panny Marie oslavovaly také liturgicky v celé Církvi 15. září.
Božské mateřství spojuje Marii s Ježíšem nejtěsnějším poutem krve, citů a úmyslů, a je proto logické, že s ním byla nejtěsněji spjata také v okamžiku, kdy projevoval měrou nejvyšší svou synovkou lásku k Otci a vykupitelskou lásku k lidem.
Také bolestná Matka byla vykoupena svým Synem a čerpala z toho plody již při svém neposkvrněném početí. A právě její neposkvrněnost jí umožnila, aby pochopila lépe než kdokoliv jiný tragédii lidstva, které odmítá Boží lásku. Její bolest se rodí z toho, když vidí, jak svět odmítá jejího Syna, a to ji sjednocuje ještě více s bolestí Syna na kříži. II. vatikánský koncil nám připomíná, že Maria „udržovala věrně své spojení se Synem až ke kříži. Tam stála nikoliv bez Božího plánu, spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní Dar, který ona porodila“ (LG 58).
Právem říká sv. Albert Veliký: „Jen tobě, ó Maria, bylo dáno toto privilegium, aby tak jako celý svět je zavázán Bohu za jeho utrpení, tak byl zavázán i tobě, Paní všech lidí, za tvé spoluutrpení.“
Potřebovala skutečně Maria tuto bolest? Nemohl ji Ježíš toho ušetřit? Jestliže se narodil, aniž by způsobil porodní bolesti, musela Maria podstoupit bolest pro jeho smrt? Který syn by neušetřil vlastní matku takových utrpení?
Ježíšova smrt je nejvyšším projevem Boží lásky k nám. Je to jako by Bůh říkal každému z nás: „Nemohu bez tebe žít, protože tě miluji, jsi pro mě víc než drahocenný.“ Jeho smrt je protestem lásky proti tvrdosti srdce člověka, který se fanatickým způsobem pachtí za mocí, kontrolou nad druhými a prázdnou slávou.
Maria se přirozeně spojila s bolestí svého Syna, kterého svět odmítl. Ona je Matkou, která trpí, protože její Syn je odmítán. Ale to je jen jeden aspekt památky Sedmibolestné, i když nejzjevnější a nejdojemnější. Je zde však ještě jiný. Spásu světa mohl uskutečnit jedině sám Bůh, neboť jen on má moc vrátit nesmrtelný život lidstvu, které je od přirozenosti smrtelné. Bůh to mohl uskutečnit různými způsoby, ale on si zvolil ten, že se vtělil jako Žid v Palestině v prvním století. Od okamžiku, kdy vzal na sebe lidskou přirozenost a povolal Marii, svou Matku, aby byla jeho spolupracovnicí na realizaci jeho plánu, bylo správné, aby sama Matka byla spojena se Synem i ve vrcholném okamžiku, kdy Syn uskutečňoval plán lásky pro spásu světa. Tím způsobem nachází spása darovaná Otcem plný souhlas nejen u Syna, který se stal člověkem v plném souhlasu lásky, ale také u Matky, skutečné lidské osoby, našel naprosté splynutí s Boží vůlí. Vykoupení je dáno lidstvu nejen v těle ukřižovaného Krista, ale lidstvo je přijímá také v osobě Panny Marie. Jenom v uskutečnění této dvojí cesty spásy – darované a přijaté – je možno hovořit o plně uskutečněném vykoupení naplněném v božské i lidské dimenzi.
Tím, že se Maria sjednotila s bolestí svého Syna, zakouší nejkrutější úzkost matky, která vidí, jak lidstvo odmítá toho, kterého porodila a kterého miluje. Lidstvo, které odmítá Ježíše, odmítá i jeho Matku. Ale ve svém spojení s trpícím Synem uskutečňuje Maria všechno to, co může člověk podniknout, aby zůstal spojen s Bohem. Maria tedy plně činí zadost požadavku věrnosti Bohu. Obraz, na kterém ji vidíme jako bolestnou matku, která objímá Syna, sňatého z kříže, je pravý obraz mateřství zkoušeného a ověřeného: přijímá do své náruče toho, kterého odmítli, a současně ho nabízí světu svým pohledem plným lásky. Celá se darovala Bohu a nyní obětuje ukřižovaného Syna světu, dává mu všechno to, co má. Bůh jí dal Syna, svět mu odplatil smrtí, ale nyní přes to přese všechno na svém klíně chová Syna a daruje ho Bohu i světu. Dolorosa je tou nejchudší ženou, která už nemá nic, je opuštěná ve své bolesti, zakouší hořkost samoty a mlčení. V této poušti lásky, kterou dalo najevo lidstvo, Maria zůstala věrná Bohu a jménem všech odpověděla svým věrným Ano. Touto věrností se stala Matkou všech. Ve svém srdci pod křížem porodila v bolesti své děti ta, která bez bolesti porodila Syna.
37. ČÍSLO / XI. ROČNÍK