Evangelijní úryvek slavnosti Nanebevstoupení Páně (Lk 24, 46 - 53) nabízí závěrečné verše Lukášova evangelia. Výmluvným je poslední gesto pozemského Ježíše před nanebevstoupením vůči svým učedníkům: požehnal jim.
Při Pánově nanebevstoupení zaznívají dva důležité odkazy. Prvním je Ježíšův příkaz apoštolům, aby neodcházeli z Jeruzaléma. Druhým je vyzbrojení (odění) mocí z výsosti, kterým je dar Ducha Svatého. Řecké sloveso "endy" znamená "obléci", "oblékl". Teprve pak budou moci realizovat Ježíšova slova, které slyšíme v prvním čtení Bohoslužby slova: "
Ale když na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete sílu a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až po samý konec země." (Sk 1, 8)
Jak žít bez pozemského Krista
Skutky apoštolů představují společenství Ježíšových učedníků už bez pozemské viditelné přítomnosti svého Učitele. Proto tato druhá část Lukášova dvojdíla se někdy nazývá "časem Církve", zatímco první část, kterou je Lukášovo evangelium, se nazývá "časem Ježíše Krista". Začátek pozemského působení Božího Syna je výsledkem působení Ducha Svatého. Podobně i při začátku jeho díla, kterým je Církev, stojí působení Ducha Svatého. Ježíšovi učedníci plní Ducha budou pokračovat v hlásání Boží spásy, kterou přinesl jejich Mistr. Skutky apoštolů ukazují, že
cestou, kterou prošel Ježíš, nyní kráčejí apoštolové, kteří budou hlásat Hospodinovo evangelium od Jeruzaléma po celém světě.
Nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit
Třetí evangelium je soustředěno na Jeruzalém a jeho chrám. Evangelium začíná v jeruzalémském chrámu obětí kněze Zachariáše a končí v jeruzalémském chrámu zmínkou, že po Ježíšově nanebevstoupení učedníci "
s velkou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Stále byli v chrámu a velebili Boha." (Lk 24, 52 - 53) Ať nás nepřekvapí, že jeruzalémská komunita křesťanů nadále zachovávala židovské předpisy. Již v úvodu Lukášova evangelia se dočteme, jak Josef a Maria dodržovali předpisy Pánova zákona (vykonali obřízku 8. dne po Ježíšově narození, představili dítě Ježíše v chrámu 40. den po jeho narození, každoročně vykonávali pouť do Jeruzaléma na svátky atd.) . Seslání Ducha Svatého na apoštoly, když byli zaodění (vyzbrojení) mocí z výsosti, se uskutečnilo na židovský Svátek týdnů (hebrejsky Šavuot). O Petrovi a Janovi se uvádí, že chodívali do chrámu se modlit (srov. Sk 3, 1).
Svornost společenství
Důraz na modlitbu je výraznou charakteristikou Lukášova díla jak v evangeliu, tak ve Skutcích apoštolů. Svatopisec zachoval důležité vlastnosti této modlitby. Vícekrát hovoří o "jednomyslnosti". Nejde o jednomyslnost, která by vyplývala z jednoho geografického místa, ani ze stejného kulturního či jazykového prostředí, nebo ze vzájemné sympatie členů. Jde o jednomyslnost, která je dílem Ducha Svatého a projevuje se ve vlastnostech společenství (bratrské soužití, stejná víra). "
Den co den svorně (doslova "
jednomyslně)
setrvávali v chrámu" (Sk 2, 46); "
Jednomyslně pozvedli hlas k Bohu" (Sk 4, 24); "
Všichni svorně (doslova "
jednomyslně")
setrvávali v Šalomounově sloupoví" (Sk 5, 12). Nejvýmluvnější způsob jednomyslnosti je zachycen v charakteristice prvního společenství věřících v Jeruzalémě: "
Množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši." (Sk 4, 32)
Kontinuita
Evangelijní úryvek obsahuje tři důležitá vyjádření, která jsou obsahem hlásání Církve: Kristovo utrpení, jeho zmrtvýchvstání a výzva k pokání jeho jménem na odpuštění hříchů. Téma pokání a obrácení byla známa již v textech Starého zákona, zvláště v prorocké literatuře. V křesťanství je však podstatný rozdíl.
Pokání se ohlašuje v "jeho, tzn. v Kristově jménu". Jméno zastupuje osobu. To znamená, že celá činnost Církve vychází a opírá se o osobu a dílo Ježíše Krista. Východiskovým kritériem a normou je vždy Ježíšovo evangelium. Při nanebevstoupení Pána dostali učedníci jasný příkaz, že nemají ohlašovat sebe, ale jedině Krista a jeho evangelium.
První společenství Ježíšových učedníků i po nanebevstoupení autentickým způsobem pokračuje v díle Ježíše Krista. Dokazuje to přítomností těch osob a vlastností, které charakterizovaly i pozemský život a účinkování Božího Syna. V první řadě je to Duch Svatý, apoštolové, Ježíšova matka, důležitost modlitby, lámání chleba tzn. Eucharistie, hlásání evangelia a vytváření společenství.
Ježíšovo požehnání
Posledním gestem Ježíše Krista je požehnání. Připomíná tím starozákonní osobu velekněze, který po přinesení oběti a skončení bohoslužby požehnal lid: "
Áron roztáhl ruce nad lidem a požehnal ho." (Lv 9, 22) Odkaz evangelisty Lukáše je zřejmý. Celému Ježíšovu pozemskému dílu spásy dává
liturgický charakter. Jeho život, nauka, hlásání evangelia, smrt na kříži a zmrtvýchvstání je oběť, kterou Boží Syn přinesl svému Otci. Tuto skutečnost Krista - velekněze připomíná list Židům, který se čte na slavnost Nanebevstoupení Páně jako druhé čtení: "
On se však nyní na konci věků zjevil jednou provždy, aby obětováním sebe zničil hřích." (Žid 9, 26) "
Když máme velekněze nad Božím domem, přistupme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou." (Žid 10, 21)
Je pro nás velkým povzbuzením, že Ježíš Kristus po celé dějiny lidstva drží nad svou Církví svou ochrannou ruku, aby nás žehnal. Ať jsme vždy hodni tohoto požehnání.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 29. 5. 2019 naleznete
zde
Tajemství růžence:
JEŽÍŠ, který na nebe vstoupil - 10 rozjímání k 2. tajemství slavného růžence
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=jezis-ktery-na-nebe-vstoupil-10-rozjimani-k-2-tajemstvi-slavneho-ruzence&cisloclanku=2016040111
