Nabízím několik veršů, zamyšlení, které mi poslal kamarád - hudebník (kapelník skupiny Minet), textař, básník a "děvče pro všechno" (nevidomý) Pavel Kubíček z Miroslavi.
Noc kostelů
Snad jednu noc, kdo v kostel vkráčí,
zažehne světlo, co v životech schází,
by vidět je bylo kolem nás.
Kdos tmou bloudí ve světě,
který lhostejností oplývá...
Zažehnout světlo a s ním jít tam,
kde schází
a tam ho rozdávat
by každý poznal upřímnou tvář radosti,
co slzy osuší...
... noc kostelů...
Jaro
Jak krásné a nádherné
jsou květy rozkvetlé
a tolik barevné, když jarně voní...
jak krásná je obloha
i v kapkách s nocí...
jak nádherný pohled je
do upřímných očí...
jak krásná, barevná je duha,
co s deštěm se ztrácí...
jak koncert libý je,
když zpívají ptáci...
Však říkám znovu zas,
že jaro nevidím.
Přesto je cítím,
však za to se nestydím...
jedenkrát zmoknu rád
a je mi tak všelijak, to vím.
Já potají neřeknu nikomu,
že mi to líto je
a s kapkami deště
slzy se míchají...
Je nádherné jaro
a já je i s očima, co tolik upřímné...
... já už nic nevidím.