Zamyšlení nad evangeliem 6. neděle velikonoční- cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: „Odcházím“ a „zase k vám přijdu“. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dřív než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ (Jan 14,23-29)
Ve vlaku si skupina cestujících krátila dlouhou chvíli tím, že společně luštili křížovku. V křížovce byla tajenka. Bylo na nich vidět, jak se snaží vypátrat tajenku. Nakonec ji vyřešili. Zněla takto: „Život není žert, ale těžká a seriózní úloha.“ To se vyplatilo, to stálo za námahu, říkali si: „Je to vzácná myšlenka.“
Vzácnou myšlenku pro život nám předkládá i dnešní evangelium. Vyplatí se věnovat mu pozornost. Pán prohlašuje:
„Přijdeme k němu a budeme u něho přebývat.“
Že tu jde o vzácnou myšlenku, vidíme z toho, že byla předem připravovaná, téměr celé dvě století. Už starobylé Mojžíšovy knihy píší, jak Izraelci postavili svatyni, aby v ní přebýval Bůh. A protože to byla svatyně ze stanových plachet, nosili ji sebou, když putovali do zaslíbené země. V zaslíbené zemi král David se chystal postavit Bohu chrám z drahocenného materiálu a při velkolepém posvícení prosil Boha, aby přebýval v novém chrámě.
Ale starozákonní knihy zároveň naznačovaly, že přebývání Boha v jejich chrámě je příliš materiální představa. Bůh nemůže být zavázán přebývat v jediném chrámě na světě. Vždyť Bůh je přítomný všude na každém místě. Proto podle proroka Malachiáše Bůh vyhlásil: „Na každém místě bude se obětovat mému jménu oběť čistá.“
A Pán Ježíš otázku Božího přebývání ještě víc odmaterializoval v rozhovoru se Samaritánkou. Ta mu pověděla: „Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře (Garizim). Vy (Židé) však tvrdíte, že v Jeruzalémě je to místo, kde je třeba se klanět Bohu.“ Pán ji odpověděl: „Věř mi, ženo, přichází čas, kdy se ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete klanět nebeskému Otci… Ale přijde čas, a už je tu, kdy se praví ctitelé budou klanět nebeskému Otci v duchu a v pravdě. A sám Otec si žádá takové ctitele.“
A v dnešním evangeliu Ježíš završuje vývoj myšlenky o Božím přebývání úžasnou větou.
Kdo mě miluje… přijdeme k němu a budeme u něho přebývat. Čili vrcholné Boží přebýváním uskuteční v duši člověka.
Od doby, co Ježíš řekl tuto větu, už by matky neměli učit svoje nemluvňata na otázku: „Kde je Pán Bůh?“ – ukazovat rukou na nebeskou oblohu, nebo na hvězdy, ale měli by je učit ukazovat prstem na srdce, neboť v srdci pokřtěného člověka přebývá Bůh mnohem jistěji než na obloze, nebo nad hvězdami, protože Bůh svou bytostí naplní nebe i zem a není na světě takové místo, kde by Bůh nebyl, ale v duši milujícího člověka je Bůh přítomen i svou láskou, čili svým Duchem Svatým, jako o tom praví apoštol Pavel v listě Korinťanům:
„Vaše tělo je chrámem Ducha Svatého přebývajícího ve vás.“a hned dodává:
„Oslavte tedy Boha ve svém těle!“
Hle, toto je ta vzácná myšlenka pro náš život. A mohli bychom hned i přidat, že zapomenutá myšlenka. Neboť Mons de Ségur říká: „Jak si tuto pravdu neosvojíme trpělivým studiem a rozjímáním, zůstaneme neuvědomělí o největším pokladě, který máme. Každý věřící, měl by hluboko proniknout do skutečnosti, kterou nosíme v sobě.“
Jako například francouzský důstojník odsouzený do těžkého vězení v pevnosti Lille, který měl ve zvyku, když žil na svobodě, navštěvovat Ježíše ve svatostánku a klanět se mu, napsal si ve vězení do deníčku toto: „Pokud si chci vykonat pěknou adoraci, vejdu do svého nitra a klaním se Bohu, přítomnému ve mně. Vždyť zda nejsem jeho svatostánkem?“
A nebo bretoňský básník Bortil, když byl pozvaný za svědka na soud a měl přísahat a neviděl v soudní síni kříž, na který by chtěl položit prsty při přísaze, položil si prsty na svoji hruď a přísahu začal slovy: „Alespoň tady je Bůh, kterého chci mít za svědka.“
A tak i my si budeme muset nacvičit jeden nový zvyk. Něco jsem se už naučili: Vstupuješ do kostela. Hledáš svatostánek. Najdeš ho podle věčného světla. Uvědomíš si: Pán je tu přítomný; klaníš se Ježíši. Toto už všichni víme. Ale podobně se naučme i toto druhé: Jsi sám, okolo tebe je ticho. Zkoncentruj se na sebe. Soustřeď se na svoje dýchání, na svoje srdce, na svoji hloubku a uvědom si: Ve mně je nebeský Otec, ve mně je jeho věčný Syn, ve mně je jejich vzájemná láska – Duch Svatý. Vždyť Ježíš říkal: „Přijdeme k němu a budeme u něj přebývat.“ To se vztahuje na mně. To platí o mně. Jak jsem šťastný.
Toto štěstí dovedli absolutně ocenit konvertité, nebo lidé, kteří se svým přemýšlením dostali ke katolické víře. A největší učenec křesťanského starověku sv. Augustýn říká: „Marně hledá někdo Boha na nebesích, když ho nenašel v sobě.“ A pokračuje: „I když je člověk podle těla nepatrný, je přece nekonečně vznešený, když v něm přebývá Bůh. Proč se tedy někteří lidé tak usilovně snaží zmenšovat. Proč se snaží, když jsou tak velcí, žít tak malicherně?“
Bratři a sestry, dovolte, aby vám dnes po celý den, alespoň dnes zaznívala stále v uších a v srdci tato vzácná myšlenka: „Přijdeme k němu a budeme u něho přebývat.“
Zabývejte se touto myšlenkou, vyplatí se to. Protože brzy zakusíte, že vás tato úžasná Ježíšova věta naplní pravým vnitřním štěstím.
