Když chamberský klášter vyhověl oběma požadavkům Pána, Spasitel se na něho nepřestal obracet. Naopak, naléhal víc a víc a ukazoval své rány jako „zdroj milostí pro hříšníky“ a jako „výmluvné poučování pro řeholní osoby.“ Řekl například:
„Už dlouho vás vidím, jak rozdáváte ovoce mého vykoupení. Nyní děláte, co se má podle mé vůle konat pro spásu světa. Při každém slovu, které vyslovíte při slitovném růženci, spadne kapka krve na duši nějakého hříšníka.“
„Lidé po mé krvi šlapou, vy však, nevěsty moje, mě máte milovat a pracovat z lásky ke mně.“
„Uvalily byste na sebe velkou vinu, kdybyste nechaly ležet ladem všechno to bohatství, které je pro vás uložené ve sv. ranách.“
„Duše, které moje rány nectí, ale zesměšňují je, zavrhnu.“
„Hříšníci nechtějí o Ukřižovaném ani slyšet. Snáším je trpělivě, ale jednou přijde den mého hněvu.“
„Pojď, nevěsto moje, přines mi svoje srdce, srdce úplně vyprázdněné, já ho už naplním! Pojď, abys mi získávala duše.“
Potom jí ukázal množství hříšníků a řekl:
„Ukazuji ti je, abys neztrácela čas a ihned se dala do práce.“
V červnu, měsíci zasvěceném krvi Páně, směla sestra Maria Marta stále hledět na ukřižovaného Ježíše. Řekl jí:
„Má dcero, pro jednu jedinou duši jsem trpěl tolik jako pro všechny. Vykoupení bylo nadmíru!“
Přitom viděla, jak svatá krev teče proudem z ran Ježíše, a slyšela ho šeptat:
„Toto je krev tvého Snoubence, tvého Otce, toto je krev, která byla vylita za vaše duše. Jen já jsem mohl prolít božskou krev. Dcero moje, jsem úplně tvůj pro spásu duší.“
Několikrát viděla, jak je Boží Spravedlnost rozhněvaná a připravená svět ztrestat. Přitom Spasitel, plný rozhořčení, řekl:
„Nepros, chci je potrestat. Má-li být svět obnoven, potřebuje druhé vykoupení.
Bůh Otec řekl:
„Nemůžu za svět dát svého Syna ještě jednou.“
Sestra Marie Marta pochopila, že toto druhé vykoupení můžeme uskutečňovat my častým obětováním svatých ran.
A opravdu, tou mírou, jakou svaté rány obětovala, hněv Boží se utišoval a měnil se v milostivou laskavost, která se rozlévá na celý svět.
„Má dcero,“ řekl jí Pán jindy,
„vítězství musí být dosaženo, a to skrze moje svaté utrpení. Na Kalvárii se zdálo, že je vše ztraceno, a přece právě tam začalo mé vítězství. Stále si přeji, aby lidé čerpali co nejvíc užitku z vykoupení, ale musí všichni, věřící či nevěřící, sloužit k mé slávě.“
Jednou ji Pán velmi polekal, když jí dal uzřít Spravedlivost Boží, rozhněvanou lidskými hříchy.
Celá bez sebe zvolala v nejhlubší pokoře:
„Bože můj, nehleď na naše zločiny, ale na své milosrdenství!“
Tímto častým voláním a obětováním svatch ran se Pán znovu rozpomenul na svoje milosrdenství. Zároveň ji povzbudil slovy:
„Obětuj často mé rány, abys mi tím získala hříšníky, neboť žízním po duších.“
„V domě Božím se musí žít ve spojení s mými ranami,“ řekl Spasitel. „Vaše sliby vycházejí z mých ran.“
Jednou se sestra Marta modlila křížovou cestu. Když byla u desátého zastavení, Pán jí dal poznat, jakou cenu má jeho obnažení pro slib chudoby a vztah k němu. Vyzval ji, aby jeho svaté rány obětovala za jeho nevěsty, které se všeho dostatečně nezřekly, aby se přesným zachováváním slibu chudoby naučily do ní oblékat.
Při jedenáctém zastavení připojil, že jako osoby jemu zasvěcené, musíme být s ním přibity na kříž. Když posloucháme svou vůli, je to, jako kdybychom se prohlašovaly za nepřítele kříže.
„Musíte poslouchat svou představenou jako já, když jsem roztáhl ruce a nechal jsem se přibít na kříž.“
Pak ji vyzval, aby se modlila za ty, kteří poslouchají tak nedokonale, že to je jakoby už nechtěly být na kříži.
„Má dcero,“ říkal jindy, „pozoruj mou korunu a porozumíš umrtvování, pozoruj mé rozpažené ruce a naučíš se poslušnosti, viz, jak visím na kříži nahý a porozumíš chudobě a čistotě srdce toho, který je zcela čistý a něžně tě miluje.“
Poučil ji, že duše Bohu zasvěcená je duše zasvěcena utrpení:
„Byl bych rád, aby všechny mé nevěsty byly jako krucifixy, to je ukřižované. Zda se nemá nevěsta podobat ženichovi? - volá ten, kterého nevěsta ve Velepísni popisuje slovy: Můj milý je bílý a červený."
„Dám ti trpět po celý den, aby ses tak častěji utíkala k požehnaným hlubinám mých svatých ran."
„Chci, abys byla se mnou ukřižována. Čím více budeš souhlasit, tím více tě budu křižovat."
„Má dcero, uvažuj o mé trnové koruně! Neříkal jsem, že mi působí přílišné bolesti, ale přijal jsem ji z Otcových rukou za vás. Sleduj mé ruce a nohy, neřekl jsem, že je nedám, že to bude příliš bolet."
Potom své služebnici ukázal na své zcela rozervané tělo:
„Vidíš svého snoubence, je celý pokrytý ranami. Takto bych chtěl vidět i tebe. Pozoruj mě na kříži. Když jsem tam visel, nedbal jsem katanů a jejich rouhavých řečí, ale hleděl jsem pouze na svého Otce."
Jednou se jí Pán zjevil na kříži. Byl jen kost a kůže. Říkal:
„Podívej, dcero, co čeká mé vyvolené, kteří chtějí být účastni mé slávy - ne ty, kteří si o sobě příliš myslí. Má matka kráčela se mnou po mé cestě. Pro ty, kteří po ní nejdou z lásky, je velmi těžká. Ale pro duše, které svůj kříž nesou velkomyslně, je lehká a plná útěchy. Nevěsty ukřižovaného Ježíše musí trpět. Vždyť nikoho jiného nemám, kdo by mi dával zadostiučinění.“
Jindy jí Pán řekl:
„Musíte milovat kříž a dát se ukřižovat z lásky k Ježíši. Potom budete moci jako Ježíš zemřít a povstat k novému životu. Vaším úkolem je, abyste jeho požehnané účinky rozšířily do celého světa.“
Nihil obstat A. Can. Eltschkner, cenzor
IMPRIMATUR Pragae, die 7. duben 1927 + Ant. Podlaha, Episcopus Paphiensis, Vicarius generalis
Převzato z
www.doverujem-a-verim.blogspot.com, z článku z 25. 1. 2019, který naleznete
zde.
