Evangelijní úryvek Páté velikonoční neděle (Jan 13, 31 - 33a. 34 - 35) nás znovu přivádí do atmosféry Ježíšovy Poslední večeře v jeruzalémském Večeřadle.
Biblisté označují první část Janova evangelia, kterou tvoří kapitoly 1 až 12, názvem "Kniha znamení". Je to z toho důvodu, že obsahuje sedm Ježíšových znamení - zázraků, prostřednictvím kterých evangelista poukazuje na Ježíšovu skutečnou identitu. Kromě toho tato první část zahrnuje několik důležitých rozhovorů, např. Ježíše s Nikodémem (Jan 3); se Samaritánkou (Jan 4); Ježíšovu eucharistickou řeč (Jan 6); Ježíšovu řeč v chrámu (Jan 8); Ježíšův rozhovor s uzdraveným slepcem (Jan 9); s Marií a Martou při vzkříšení jejich bratra Lazara (Jan 11) atd. A
Tyto rozhovory obsahují bohatý teologický odkaz na osobu a poslání Ježíše Krista. Boží Syn přišel na svět jako Světlo, těm, kteří ho přijímají, dal moc stát se Božími dětmi. Nicméně jsou i tací, kteří ho nepřijali a zůstávají ve tmě.
Hodina Kristova oslavení
Nedělní úryvek je součástí druhé části Janova evangelia. Tvoří ji kapitoly 13 až 21. Biblisté tuto část nazývají "Kniha slávy", protože ji charakterizuje "hodina", v níž je Syn člověka oslaven a v něm je oslaven Bůh. Oslavením evangelista myslí Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. To jsou úvodní verše našeho evangelijního úryvku. I my se máme dívat na Ježíšův kříž ne jako na potupu, ale jako na oslavení. V Kristově kříži se každému jeho učedníkovi a učednici dostává největší pocty, kterou přijal na sebe ve křtu, kterým se připodobnil Kristu. Nestyďme se v tomto světě za Krista, ale hrdě a s radostí vyznávejme a uskutečňujme poselství Božího evangelia. Nestyďme se za Kristův kříž - na stěně, na řetízku, při cestě, při přežehnání ...
Závěťná řeč
Součástí druhé části Janova evangelia je Ježíšova řeč v úzkém kruhu svých apoštolů ve Večeřadle. Tvoří ji kapitoly 13 až 17. Pánova slova při Poslední večeři bezprostředně předcházejí událostem jeho hodiny oslavení a zároveň jsou s ní propojeny.
Pán Ježíš podává apoštolům a přes ně i nám Boží pohled na smysl velikonočních událostí, které ho čekají.
Janovo evangelium zdůrazňuje, že všechny události kolem Božího Syna se dějí s jeho vědomím. Zná Otcův plán spásy a přijímá ho jako své poslání záchrany lidstva. Nic se neděje náhodně nebo překvapivě nečekaně. Proto i Jidášův záměr zrady Kristus zná. Náš úryvek začíná zmínkou o Jidášově odchodu z Večeřadla (Jan 13, 31), kterým se "spouštějí" dramatické události Ježíšova Velkého pátku.
Ježíšova slova při Poslední večeři se obvykle nazývají "Ježíšova řeč na rozloučenou". Plní tedy úlohu duchovního testamentu. Tento literární žánr nacházíme i na jiných místech Písma. Tvoří duchovní odkaz pro následovníky. Například patriarcha Jakub před svou smrtí zanechává odkaz pro svých dvanáct synů (srov. Gn 47 - 49); Mojžíš před svou smrtí pro izraelský národ (srov. Dt 31 - 33); Jozue před svou smrtí pro dvanáct kmenů Izraele (srov. Joz 22 - 24); Pavel v rozlučkové řeči pro starší z Efezu (srov. Sk 20); celý Druhý Timoteovi se považuje za Pavlův duchovní testament. Úkolem závěťní řeči bylo: 1. ohlásit blížící se smrt těm, kteří jsou nejbližší; 2. Vyzvednout, co je třeba konat a upozornit na to, čemu se vyhýbat; 3. Předpovědět budoucí události a povzbudit přítomné, jak se mají chovat, když tyto chvíle nastanou.
Z toho důvodu doporučuji velmi pečlivě a pozorně přečíst všechny kapitoly 13 až 17, abychom porozuměli Ježíšovu odkazu pro nás.
Ježíšova slova ve Večeřadle potřebuje každý věřící a celá Církev číst vždy znovu a znovu, rozjímat o nich, konat pokání, pokud jsme se od nich vzdálili, cítit povzbuzení a mít odvahu ve chvílích zkoušek a pronásledování důvěřovat slovům Božího Syna.
To je také důvod, pro který jsou tato Pánova slova, které vyřkl ještě před smrtí, vložena do velikonočního období. Je to čas Církve, když společenství věřících je už bez viditelné přítomnosti svého Učitele, ale má nadále uskutečňovat slovo a příklad, který mu zanechal.
Nové přikázání
Žijeme v době, která klade důraz na lidskou svobodu. Proto je asi pro některé minimálně zarážející, že Pán Ježíš představuje lásku jako příkaz: "
Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem." (Jan 13, 34) Je možné přikázat lásku? Mohu říci druhému: Přikazuji ti, abys mě miloval? Ve Starém zákoně byly Boží přikázání součástí uzavření smlouvy mezi Bohem a izraelským národem. Lid se zavázal je zachovávat jako součást svého vyvolení za Boží lid. V Knize Leviticus se píše: "
Budu vašim Bohem a vy budete mým lidem." (Lv 26, 12) V Písmu je vztah Boha k vyvolenému národu připodobněn k manželství mezi mužem a ženou. Je to závazek - smlouva o vzájemné úctě a věrnosti dvou osob, které se milují. Muž a žena přijímají na sebe příkaz lásky ne jako vnucení té druhé strany, ale jako závazek, který sami berou na sebe. Izraelský národ zachováváním přikázání, tzn. životním stylem, pro který se rozhodl podle Desatera, se odlišoval od ostatních národů. Klaněl se jedinému pravému Bohu, Bohu Izraele, miloval ho celým srdcem, duší, myslí a silou, zachovával sedmý den, zachovával manželskou věrnost, dobré jméno druhého, chránil život atd.
Ježíšova slova potřebujeme vnímat v této biblické mentalitě uzavření smlouvy. Pán Ježíš si vybral nové společenství učedníků a učednic. S tímto společenstvím bratří a sester ustanovil a posvětil prostřednictvím své smrti a zmrtvýchvstání novou smlouvy se svým Otcem. Vždy nám to připomínají slova při mši, kde se hovoří o Ježíšově krvi vylité na kříži jako o "nové a věčné smlouvě". Vzájemná láska, jakož i láska k ostatním, zvláště k nepřátelům, je tím klíčovým a zásadním, co nás má identifikovat jako učedníky Božího Syna a zároveň nás má odlišovat od ostatních: "
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li se navzájem milovat." (Jan 13, 35)
Dnešní doba nám ukazuje, že vždy hrozí riziko vlastních interpretací a podob lásky. Co všechno dnes člověk dokáže nazvat láskou! Boží Syn nabízí důležité kritérium lásky, kterou od nás žádá: "
jako jsem já miloval vás!" (Jan 13, 34) Nejde tedy o naši svévoli. Už dříve nám Kristus zanechal příklad, když apoštolům umyl nohy: "
Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem umyl nohy vám, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, jako jsem já udělal vám." (Jan 13, 14 - 15)
Vidíme důležitou charakteristiku, kterou má mít společenství křesťanů: vzájemná služba a láska podle vzoru Ježíše Krista.
S pokorou vyznáváme, že svým stylem života a kompromisy s tímto světem jsme znesvětili Kristův testament a vzdálili se od příkazu lásky, který nám zanechal svým vlastním příkladem. Potřebujeme se vrátit do Večeřadla ke Kristu a obnovit naši smlouvu vyvolení.
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 17. 5. 2019 naleznete
zde
