Pokračování textu o bl. Marii Martě Chambonové a pobožnosti ke svatým ranám.
Za všechny ty neobyčejné milosti žádal Ježíš od sester jen dvě cvičení, a to svaté hodiny a růženec ke sv. ranám.
Když v roce 1867 řádila v chamberském kraji cholera, vyslovil náš dobrý Spasitel přání, aby každý pátek konalo pět sester sv. hodinu, a aby při ní každá z nich uctívala jednu z jeho sv. ran.
Blahoslavená Panna se připojila k žádosti svého Syna a řekla s lítostí:
„Na celém světě není klášter, v kterém by se v pátek večer Ježíšovy svaté rány zvláštně uctívaly. Při svaté hodině vnímejte ta požehnaná vřídla a nořte se do nich.“
Poučila potom Marii Martu, jak by pobožnost měla konat. Zjevila se jí jako Matka Bolestná s mrtvým Synem v náručí a řekla:
„Jako první jsem pozorovala rány svého milého Syna, když sňali Jeho svaté tělo z kříže a položili mi ho do náručí. Uvažovala jsem o Jeho bolestech a chtěla jsem je v srdci cítit s Ním. Pozorovala jsem Jeho svaté nohy, jednu po druhé, potom jsem se obrátila k Jeho Nejsvětějšímu Srdci. A zde jsem uzřela největší ránu, nejhlubší a pro moje mateřské srdce nejbolestnější.
Poté jsem pozorovala levou, a pak pravou ruku. Nakonec trnovou korunu. Všechny ty rány probodávaly mé srdce. To bylo mé utrpení, moje mučednictví. Mé srdce proniknul sedmerý meč bolesti a svaté rány mého božského Syna musí být uctívány skrze mé Srdce.“
Asi v té době (r. 1867–1868) zavedly představené denní
modlitbu růžence ke sv. ranám.
***
Úvod:
Ó Ježíši, náš Božský Vykupiteli,
buď milostivý nám i celému světu
a slituj se nad námi!
Bože svatý, silný a nesmrtelný,
smiluj se nad námi a nad celým světem!
Můj Ježíši, voláme k Tobě
o milost a slitování v nebezpečí naší doby.
Přikryj nás svou předrahou Krví!
Věčný Otče, zapřísahám Tě
pro Krev Ježíše Krista, Tvého přemilého Syna,
abys nám prokázal své milosrdenství.
Amen.
Schéma desátku:
Věčný Otče,
obětuji Ti rány našeho Pána Ježíše Krista,
abys uzdravil rány našich duší. (1x)
Můj Ježíši,
odpuštění a milosrdenství
pro zásluhy Tvých svatých ran. (5x nebo 10x)
Závěr:
Věčný Otče,
obětuji Ti rány našeho Pána Ježíše Krista,
abys uzdravil rány našich duší. (3x)
***
Tyto modlitby pocházejí od božského Spasitele a On k nim připojil štědrá přislíbení.
Nejprve byly modlitby obdařené tři sta dny odpustků pro členky řehole Navštívení, ale 16. ledna 1924 Apoštolská penitenciárie (pozn. jeden ze tří tribunálů římské kurie) vyhlásila, že se tyto odpustky vztahují na všechny věřící.
Zavést růženec ke sv. ranám nebylo lehké. Dělo se zde něco podobného jako v Paray-le-Monial, kde příslušné lpění na liteře řehole překáželo zavedení pobožnosti k Pánovu Srdci. Představená a naše ubohá laická sestra proto velmi zkusily. Pán je však potěšil:
„Bůh sice uděluje milosti, ale jak se má jeho vůle vyplnit, neobejde se to bez problémů! Mé rány náleží vám, jejich zásluhy jsou pro ďábla ztraceny, proto je na vás tak rozhněvaný. Ale čím víc překážek a těžkostí zakusíte, tím honosnější milosti vám udělím.“
„Jen se nebojte, pravá láska nedbá na překážky. Ten, který vás drží, je nepřemožitelný. Bude vás stále chránit, ale toto utrpení je nutné.“
Bůh Otec se ukázal s vážnou tváří a přísně řekl:
„Nevykonáte-li co od vás žádám, uzavřu prameny sv. ran a dám je jiným.“
Laskavým, trpělivým a pevným jednáním se představeným – matce Terezii Evženii a matce Marii Alexii – podařilo v jejich klášteře zavést modlitbu růžence ke sv. ranám.
Ježíš jim při tom zřejmě pomáhal.
Největší odpůrkyní nové pobožnosti byla sestra, která se v klášteře těšila zvláštní úctě kvůli svým vědomostem a zdravému úsudku. Jednoho dne k ní na rozkaz Pána naše ubohá laička přišla a pověděla jí věc, která se stala v hloubce její duše mezi ní a Bohem, a se kterou se ještě nikomu nesvěřila. Sestra Marie Marta se tak o této záležitosti mohla dozvědět jen od Boha. Tento důkaz sestře stačil, a tak se snažila svůj dosavadní odpor napravit tím, že malovala obrázky sv. ran, čímž k nim chtěla šířit úctu.
„Pobožnost k mým ranám,“ ujišťoval Spasitel,
„je lékem pro tuto dobu bezbožnosti. Mým velkým přáním je, aby se konala. Tyto povzdechy pronášejte s co největší vroucností.“
Čím víc se pobožnost ke sv. ranám ujímala, tím víc ďábel zuřil. Zvlášť se zaměřil na sestru Marii Martu. Posmíval se jí:
„Co děláš? Vždyť marníš čas! Zatímco se ostatní modlí z knih krásné modlitby, ty opakuješ stále to samé.“
Ale Ježíš ďábla zahnal:
“Má dcero, vím o všem a vše mám na zřeteli. Pověz své představené, nechť udělá všechno, co je v její moci, aby se modlitba slitovného růžence udržela.“
„Za jak šťastné se musíte pokládat, že jsem vás naučil modlitbu: Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy tvých sv. ran! Ta mě odzbrojuje. Milosti, kterých se vám po tomto vzývání dostává, jsou milosti plamenné. Přicházejí z nebe a mají vás tam dovést.“
„Pověz své představené, že vyslyším každou její prosbu, bude-li mě prosit pro mé svaté rány a dá-li konat modlitbu slitovného růžence.“
„Vaše kláštery svolávají milosti Boží na diecéze, ve kterých se nacházejí. Když obětujete mé sv. rány mému Otci, je to, jako byste natahovaly ruce k nebi, abyste obdržely milosti. Však tato modlitba také nepochází ze země, ale je z nebe. Skrze ni dosáhnete všeho.
Pověz své představené, aby to nezapomněla napsat, abyste se příště utíkaly především k této modlitbě.“
Pánova povzbuzení nebyla marná. Sestry si zvykly konat tuto „nebeskou modlitbu“ denně.
Při velkých problémech, v důležitých věcech, při hrozícím nebezpečí bývá častější a vroucnější!
Po padesátileté zkušenosti mohou prohlásit, že jejich důvěra nebyla nikdy zklamána. Ne, že by byly ušetřeny zkoušek, ne že by u nich nezaklepala smrt. Ale zkoušky byly zmírněny útěchou a umírání pod ochranou sv. ran bylo lehké.
Převzato z
www.doverujem-a-verim.blogspot.com, z článku ze 17. 1. 2019, který naleznete
zde.
Nihil obstat A. Can. Eltschkner, cenzor
IMPRIMATUR Pragae, die 7. duben 1927 + Ant. Podlaha, Episcopus Paphiensis, Vicarius generalis
