Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle velikonoční- cyklus C
Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,31-33a.34-35)
Jak se pozná na první pohled křesťan? Nebo podle čeho by se měl poznat?
Někdo řekne: nosí na krku křížek. Velmi nepřesná odpověď:tisíce lidí nosí křížek jako šperk na krku, a přece s křesťanstvím nemají nic společného. Toto poznávací znamení není tedy spolehlivé.
Za dávných dob prvokřesťanských byla poznávacím znamením ryba. V románu Henryka Sienkiewicze „Quo vadis“ například čteme, jak byl šlechtic Vinitius, který o křesťanství neměl ani potuchy, překvapen, když dívka, která se mu líbila, nakreslila do písku rybu a podívala se na něj s otázkou v očích. Nerozuměl – a dívce bylo jasné, že není pokřtěn. I tohle znamení Římané vypátrali, hrdinka románu spolu s ostatními se dostala do složitých situací. Ani ryba nebyla spolehlivým znamením.
Mohli bychom vyjmenovat další. Co říká o poznávacím znamení Písmo svaté?
Udává jedno neomylné znamení:
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem…“
Namítnete: vždyť se milují i nekřesťané. Ano, milují se. Ale je rozdíl v lásce. Kristus říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás – tak se navzájem milujte i vy.“ Neboli jasný návod, jak se máme milovat.
Láska opravdová, je láskou krajnosti.
Slovo milovat se v našem prostředí tak zprofanovalo, že v běžné mluvě mezi mladými lidmi označuje pouze tělesný styk! V tomto chápání to však není láska do krajnosti!
Jsou dva, kteří říkají, že se milují. Tomuto vztahu obětuji vše: rodinné svazky, čest, zdraví, děti, Boží přátelství. To není láska do krajnosti pravé oběti!
Jsou rodiče, kteří milují své děti tolik, že pro ně a pro jejich hmotné blaho se dopouštějí i trestných činů. To není Kristova láska do krajnosti.
Jsou lidé, kteří přilnou věcem, k bohatství, ke svým sbírkám, ke své činnosti a jsou ochotni pro toto vše obětovat všechno. To není Kristova láska do krajnosti.
Kristova láska do krajnosti skončila na kříži, podstoupila tu nejvyšší oběť. Víme, že se latinsky řekne oběť sacrificium, což je složenina dvou slov: sacrum = posvátné, facere = učinit. Oběť sacrificium je tedy posvěcení. Pravá láska až do krajnosti vede k posvěcení: toho, který miluje, i toho, který je obdarován a milován.
Po čem se tedy poznají křesťané? Po čem se na nás pozná, že plníme Kristovo přikázání lásky? Bylo by velmi jednoduché poznat to podle křížku nebo podle ryby. Znamení „jako jsem já miloval vás“ vyžaduje však od nás denně a každou hodinu hodnotit, jak mě a jiné má láska posvěcuje, skutečně obohacuje. Toto bohatství posvěcení je to nejsprávnější znamení křesťanů.
Znáte z nemocnice takové či podobné obrázky: na lůžku leží troska nepodobná člověku. Strašný pohled. Muž po několika mrtvicích. U lůžka sedí manželka, nespouští z něj oči a s velkou láskou ho drží za ruku. Jejich komunikace už probíhá v úplně jiné rovině, než jsme zvyklí.
Když někdo vykládá, jak nás má strašně rád, tak se většinou jedná o vzedmutý cit, o uspokojení vlastní potřeby. Nebo se třeba schází nějaké společenství lidí, kteří se spolu cítí dobře, ale většinou je spojují jen nějaké romantické důvody, nikoliv skutečná láska.
Pravá láska začíná tam, kde někdo překročí sám sebe. Nemá u toho nějak zvláštní zážitek, spíše to jde ke konci. Milující manželka u umírajícího manžela neměla žádné extatické pocity, pouze jedinou myšlenku: teď se ti dávám, milý. Oba manželé prožívali věčnost, zakoušeli svým srdcem ráj, byl s nimi Bůh a oni přebývali v jeho království. A zároveň byli znamením lásky, která se dává do krajnosti.
