Když Pán naší pokorné Marii Martě Chambonové ukázal všechnu krásu a bohatství svých svatých ran, nemohl před ní skrývat poklady, které obsahuje velká rána jeho lásky.
„Hle, zde je přebohatý pramen, z kterého máte všichni čerpat,“
říkal jí a ukazoval jí své oslavené rány, mezi kterými vynikala krásou rána Jeho Srdce.
„Pojď do rány mého boku, je to rána lásky, ze které šlehají živé plameny.“
Někdy ji Pán několik dní dopřál hledět na své oslavené lidství. Byl u své služebnice a povídal si s ní důvěrně, jak to dělal se sestrou Marií Markétou Alacoque. Tato světice, která „Ježíšovo Srdce nikdy neopustí“, říká:
„Tak jsem směla hledět na Pána.“
Spasitel ji laskavě pozval:
„Pojď do mého Srdce a neboj se! Přitiskni sem rty a napij se lásky, abys ji potom mohla ve světě šířit. Vlož sem ruku a naber si mé poklady!“
Jednoho dne jí zjevil, jak velmi touží, aby mohl udělovat milosti, kterými je jeho Srdce přeplněné:
„Ber, neboť jejich míra je plná a nemůžu je už zadržet. Toužím je rozdávat. Rád bych vás obdarovával ze své hojnosti, neboť dnes jsem přijal ve svém slitování duše, které jste zachránily svými modlitbami.“
Téměř stále a různými způsoby ji povzbuzoval, aby žila sjednocena s jeho Nejsvětějším Srdcem:
„Buď s tímto Srdcem vroucně spojena, abys mohla čerpat moji krev a dávat z ní i jiným.“
„Jestli chcete vejít do mé blaženosti, musíte se ukrývat v mém božském Srdci. Jestli chcete poznat celou hloubku milosrdenství Toho, který vás tak miluje, přitiskněte svoje rty s velkou uctivostí a pokorou na ránu mého Nejsvětějšího Srdce. Tam je váš střed. Nikdo vám nemůže bránit, abyste toto Srdce milovaly anebo jiné jej učily milovat, jedině byste samy nechtěly. Chci, abyste mě milovaly beze vší lidské útěchy.“
Potom Pán povstal a řekl citlivá slova:
„Duše zasvěcené Bohu musí být odloučeny ode všeho. Kdo se chce dostat k mému Srdci, nesmí lpět na ničem, co by ho ještě poutalo k zemi. Kdo chce Pána najít, musí Ho hledat úplně sám, musí Ho najít ve vlastním srdci.“
„Potřebuji tvé srdce, aby mi dávalo náhradu a bylo mým společníkem. Naučím tě, jak mě máš milovat, protože to neumíš. Věda lásky se nečerpá z knih. Uděluje se jen duši, která rozjímá o Ukřižovaném a je s Ním v důvěrném spojení. Všechny své činy musíš konat v jednotě se mnou.“
Těmito slovy se sice Pán obracel především na sestru Marii Martu, ale skrze ni na všechny lidi, zvlášť na duše, které jsou mu zasvěcené. Dal jí též poznat, jak je možné dospět k vroucnému spojení s Jeho Srdcem a jaké velké požehnání z toho vyplývá:
„Neodpočívá-li nevěsta při svých pracích na Srdci Snoubence, marní čas. Když pochybí, nechť se jen s velkou důvěrou přivine k mému Srdci. V této výhni zmizí všechny vaše nevěrnosti, láska je zničí a stráví. Jen mě milujte a ostatní přenechejte mně. Máte odpočívat na Srdci svého Mistra jako sv. Jan. Když mě takto milujete, velmi mě oslavujete.“
Ó, jak Ježíš touží po naší lásce! Jednou se zjevil své služebnici, zářil slávou a říkal jí s hlubokým povzdechem:
„Prosím jako žebrák, jsem žebrákem lásky. Volám své děti jedno po druhém, a když ke mně přicházejí, hledím na ně se zalíbením. Vždyť na ně čekám.“
Potom vzal na sebe podobu žebráka a smutně opakoval:
„Žebrám o lásku, ale stejně většina duší mně zasvěcených mi ji odpírá. Dcero má, miluj mě čistě, jen pro mě samotného, nehleď ani na trest, ani na odměnu.“
Potom ukázal na sv. Marii Markétu (pozn. Alacoque) a řekl:
„Tato mě milovala takovou čistou láskou jen pro mě samotného.“
I sestra Marie Marta se snažila, aby tak Ježíše milovala. Božské Srdce ji přitahovalo velkou horoucností a ona k němu spěchala v ústrety s plamennou láskou, která ji stravovala, ale též naplňovala nebeskou sladkostí. Ježíš jí řekl:
„Dcero moje, když si vyvolím srdce, aby mě milovalo a plnilo mou vůli, rozněcuji v něm oheň své lásky. Ale nedělám to stále, bojím se, aby sebeláska nepřipočítala všechno sobě, a aby moje milosti potom nebyly přijímány ze zvyku a jako věc, která je samozřejmá. Občas se vzdaluji a ponechávám duši sobě samé. Tehdy poznává svou slabost, dopouští se chyb, ale ty ji udržují v pokoře. Nikdy neopustím duši, kterou jsem si jednou vyvolil, mám ji stále před očima. Nejsem tak nedůtklivý, odpustím a opět se k ní vrátím.“
„Každé pokoření tě vroucněji spojuje s mým Srdcem. Nežádám od tebe velké věci, nechci nic jiného, než lásku tvého srdce!“
„Velmi se přiviň k mému Srdci a poznáš, že je plné dobroty. U něj se naučíš laskavosti a pokoře. Pojď, milé dítě, pojď do mého Srdce! To není jen pro tebe, ale i pro tvoje sestry. Pověz své představené, aby do mých ran vložila všechny práce i odpočinek spolusester, tam budou uložené jako v bance a dobře opatrované.“
(Když sestra Marie Marta oznamovala tato Pánova slova představené, ve své dětské nevědomosti se jí zeptala:
„Co je banka?“ Potom pokračovala:)
„Spojení s mým Srdcem dosáhnete sebezáporem a pokorou. Dcery moje, kdybyste věděly, jak moje Srdce trpí nevděčností tolika lidí! Spojte své útrapy s jeho utrpením!“
Poklady Pánova Srdce jsou otevřené především pro ty, kteří mají vést druhé:
„Vykonáš zvláštní čin lásky, budeš-li moje rány denně obětovat za všechny novicmistrové vaší řehole.“
„Pověz své novicmistrové, ať přijde a naplní svou duši u pramene. Její srdce bude pak plné a bude moci vylévat mé milosti na vás. Máte v duších rozněcovat oheň svaté lásky tím, že opravdu často mluvíte o utrpení mého Srdce. Udělím všem milost, aby porozuměly zásadám mého Nejsvětějšího Srdce. Prací a spolupůsobením toho v hodině smrti všechny dosáhnou.“
„Má dcero, představené jsou pokladnice mého Srdce. Byl bych rád, kdybych do jejich duší mohl vložit tolik milostí a utrpení, kolik chci. Pověz své představené, aby přišla k prameni, který vyvěrá z mého Srdce a mých ran a čerpala z něho pro své sestry. Nechť hledí na mé svaté Srdce a se vším se mu svěří, a ať se nestará o lidi.“
Nihil obstat A. Can. Eltschkner, cenzor
IMPRIMATUR Pragae, die 7. duben 1927 + Ant. Podlaha, Episcopus Paphiensis, Vicarius generalis
Převzato z
www.doverujem-a-verim.blogspot.com, z článku z 18. 1. 2019, který naleznete
zde.
