Obyčejnému člověku nemůže žádná vláda, univerzita nebo podnik dát to, co může dát pouze kněz: Ježíše Krista a jeho nevěstu, Církev.
Během mše svěcení olejů pronesl biskup Robertem C. Evans, pomocný biskup Providence, homilii na téma: "
Blahoslavený je ten, který přichází ve jménu Páně". Zde je její znění.
Uznávaný anglický herec Sir Alec Guinness v prvním svazku své autobiografie
Požehnání v přestrojení, vypráví o incidentu, který nastal, když hrál Chestertonova kněze pana Browna. Po celodenním natáčení procházel francouzskou vesnicí, zatímco měl na sobě ještě kostým herce. Malý chlapec vyběhl a vzal ho za ruku, kráčel s ním spolu a šťastný mluvil s ním francouzsky. Nakonec od něj odběhl, zamával vesele se slovy: "
Au revoir, mon peru! - Sbohem, můj otče!". Guinness říká, jak ohromený byl skutečností, že samotná kněžská reverenda může inspirovat takovou dětskou důvěru a radost. Nakonec Alec Guinness a jeho manželka Merula vstoupili do Katolické církve.
Boží lid chce důvěřovat kněžím, protože přirozeně cítí, že jsme byli vybráni Bohem pro povolání, které neexistuje na základě vlastního rozhodnutí, a pro misii, kterou jsme nevymysleli. Ježíš se modlil za svá první kněze při poslední večeři těmito slovy a cituji je, protože si myslím, že jejich poselství je důležité zejména dnes:
"Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Tví byli a dal jsi je mně a oni zachovali tvé slovo. Nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, je od tebe, neboť slova, která jsi mi dal, dal jsem jim. A oni je přijali a opravdu poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Za ně prosím. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. A všechno, co je moje, je tvoje, a co je tvé, je moje. A v nich jsem oslaven. Už nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal. Ochránil jsem je a nikdo z nich nezahynul, pouze syn zatracení, aby se naplnilo Písmo. Ale teď jdu k tobě a toto mluvím na světě, aby měli v sobě mou radost - a úplnou. Dal jsem jim tvé slovo a svět je nenáviděl, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil před Zlým. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jak jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal do světa a pro ně se zasvěcuji, aby byli i oni posvěceni v pravdě. "(Jan 17, 6-19)
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji;
a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.
Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.
Možná můžeme říci, že skutečně žijeme naše zasvěcené kněžství tak, že se věnujeme Božímu lidu tohoto světa světskými dary svěřenými do naší správy. Od narození až po smrt doprovázíme ty, kterým sloužíme, generace po generaci, nabízejíc ne to, co dává svět, ale to, co může poskytnout pouze Bůh. Jsme tam, kde jsou děti omývané a očišťované od prvotního hříchu a znovuzrozené do věčného života; kde děti zažívají Boží milosrdenství v první zpovědi a jsou živeny andělským chlebem v prvním svatém přijímání; kde děti, mladí či dospělí dostávají sedm darů Ducha Svatého ve svátosti biřmování; kde se páry zavazují uzavřít smlouvu lásky otevření daru nového života a kde jsou starší nebo nemocní pomazaní olejem nemocných, aby byli posílení v posledním boji. Celebrujeme pohřební obřady, utěšujeme pozůstalé a přimlouváme se za zesnulé, kteří přešli za hranici naší péče, aby se postavili před soud spravedlivého Boha.
A mezi tím vším slavíme mše svaté, katechisujeme věřící ve víře a morálce, formujeme mladé, zmírňujeme utrpení, radíme zbloudilým, povzbuzujeme bojující, navštěvujeme nemocné, obveselujeme přistěhovalce, prosazujeme spravedlnost a mír a modlitbou prosíme za mnohé. Kněžské sliby, které si obnovíme za okamžik, nám připomenou, že vše, co děláme, se koná v souladu s Ježíšem Kristem, který s láskou bratra vyzval každého z nás, aby podle jeho Božského srdce formoval naše srdce. Toto všechno děláme jen následováním Krista, Hlavy a Pastýře. Není naší zásluhou, že nás Bůh povolal a rovněž jsme nedosáhli žádný úspěch tím, že jsme byli vysvěceni. Dříve jsme byli stvořeni, povoláni, zformováni a zasvěceni pro dílo, které není našeho vlastního zhotovení, a pro námi zvolený život. Vytrvalost v tomto povolání není závislá na lidské vytrvalosti, ale na božské moci, která je mimo naši kontrolu, ale vždy na dosah ruky.
Očekává se, že kněz bude milovat druhé víc než sám sebe, protože byl vybrán, aby vtělil Kristovu lásku do světa, který se stal skeptickým vůči jeho hodnotě a který až příliš často nedbá na jeho napomenutí. Není nic neobvyklého, že může přijít velké odrazení a frustrace, zvláště když nejsme tak důvěryhodní, jak jsme bývali. Pokud jsme ztratili důvěru některých, musíme pamatovat na to, abychom neunikli naší důvěře v Ježíše, který si nás vybral láskou bratra - a Ježíš nedělá chyby.
Dva příklady kněží s chybami ze dvou románů 20. století mohou nám kněžím mnoho říci. Bernanosův kněz bezejmenné země ve své knize
Diary of a County Priest (Deník vesnického kněze) doznává v době blížící se smrti: "
Milost je všude," "
Všechno je milost". Bernanosův kněz říká: "
Za nadlidskou důstojnost našeho povolání platíme těžkou, velmi těžkou cenu. Směšné je vždy tak blízko k vznešenému. A svět, obyčejně tak shovívavý k nepřátelům, nás instinktivně nenávidí." A jinde poznamenává: "
Ó, zázrak - že můžeme dát to, co sami nemáme, sladký zázrak našich prázdných rukou."
Žádný kněz není bez Getsemanské zahrady. Matka sv. Jana Boska řekla svému synovi v den jeho kněžského svěcení: "
Staneš se knězem a začneš trpět." Dokonce i papež František řekl, že my kněží zažijeme chvíle, kdy "
nebudeme nic cítit, iluze služby Pánu nás nepovzbudí a dělat dobro bude pro nás těžké ."
V knize
Moc a sláva vypráví Graham Greene příběh o knězi s velkými chybami, známém jako "kněz s whisky"; jeho jméno se v knize nezmiňuje. Román končí jeho zradou a popravou, protože vědomě přichází do pasti, když uděluje svátost nemocných. Antiklerikální úřady se radují, že místní provincie se prozatím zbavila všech kněží. Kromě toho, na konci románu v den, kdy je popraven bezejmenný kněz, přichází do téhož města další kněz beze jména. Autor končí příběh popisem, jak tento kněz zaklepe na dveře věřící rodiny. Malý chlapec otevře dveře a slyší, jak muž k němu promluví: "
Já jsem kněz." Chlapec odvětí: "
Ty?" "
Ano," řekl muž jemně, "
mé jméno je Otec ..." Chlapec pustil dveře a přiložil své rty na jeho ruku předtím, než mohl kněz dopovědět své jméno. Tento kněz jako každý jiný kněz je druhý Kristus, další Kristus, bez ohledu na své jméno. Obyčejnému člověku totiž nemůže žádná vláda, univerzita ani podnik dát to, co může dát pouze kněz: Ježíše Krista a jeho nevěstu, Církev.
Ano, bratři, vy a já jsme správci božských tajemství, nehodní jsme a vždy budeme. Jsme však vzorem víry a důvěry, protože věřící chápou, že navzdory naší osobní nehodnosti jsme byli vyvoleni Bohem, abychom byli nástrojem Boží milosti, ne pro sebe, ale pro ně. Pokud selžeme, můžeme jako Petr oplakat naše hříchy. Pamatujme slova svatého Jana Pavla II., že lidé se dnes dívají na kněze jako na "živé slovo", spíše než se na ně podívají jako na "ohlašované" slovo". Pokud se cítíme nedocenění, pak se utišme Ježíšovými slovy, že kromě toho, že jsme jenom služebníci, jsme služebníci podle Srdce Ježíšova, který si nás vybral láskou bratra a který nás bude soudit na základě naší věrnosti tomuto povolání.
Když svatý Maxmilián Kolbe v pozemském pekle známém jako Osvětim nabídl svůj život za život ženatého vězně, kterého vybrali, aby ho vyhladověli na smrt, zeptali se ho, kdo je a proč to dělá. Jednoduše odpověděl: "
Jsem katolický kněz ... Jsem katolický kněz." Jeho identita byla jeho posláním a jako jeho božský Mistr šel na smrt jako kněz a oběť. Jak bylo řečeno: "
Pro toho, kdo má víru, není třeba žádné vysvětlení. Pro toho, kdo víru nemá, není možné žádné vysvětlení." A když je všechno vypovězené a vykonané, většina z nás může doufat, že jiní řeknou o nás: '
ten byl katolický kněz'. Blahoslavený je ten, který přichází ve jménu Hospodinově.
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 21. 4. 2019 naleznete
zde.
Zdroj: Aleteia
