Narodila se poblíž Chambéry do velmi chudé rodiny rolníků 6. března 1841. Otec byl zbožný a poctivý muž, zázračně uzdravený na přímluvu
sv. Filomény.
Při křtu dostala jméno Františka.
Pán se této nevinné duši zjevoval od dětství. Ve věku 9 let na Velký Pátek ji její kmotra vzala do kostela uctít svatý Kříž. Zde se dívce ukázal Ukřižovaný, Jeho tělo byla samá rána.
„Ach, v jakém stavu byl tehdy Pán!“ vzpomínala na tento výjev.
To bylo první zjevení o utrpení Páně, které mělo v jejím životě důležitou roli. Ale v dětství se jí přece jen častěji zjevoval Ježíšek.
Zavítal k ní viditelně v den prvního sv. přijímání a od té doby až do smrti Ho takto viděla ve sv. hostii pokaždé, když Jej přijímala. V mládí býval jejím stálým společníkem, doprovázel ji na pole, cestou ji těšil a dovedl ji šťastně domů. Na sklonku života vzpomínala na tyto blažené okamžiky a říkala:
„Byli jsme stále spolu. Jak jsem byla šťastná, vždyť jsem měla nebe ve svém srdci!“
Ale tehdy, v dětských letech, ji ani nenapadlo, aby někomu říkala o svých důvěrných stycích s Ježíšem. Radovala se z nich a ve své jednoduchosti se domnívala, že je tomu tak i u ostatních lidí.
Místní farář pozoroval dívčinu nevinnost a horlivost, a dovolil jí častěji přistupovat ke stolu Páně. A když poznal, že je povolána k řeholnímu stavu, dovedl ji sám do kláštera salesiánek v Chambéry.
První léta v klášteře
Františka Chambonová vstoupila do kláštera řádu Navštívení Panny Marie (tzv. vizitantky - zkráceně VSM nebo V.S.M., latinsky
Ordo Visitationis Beatissimae Mariae Virginis), což je ženský řeholní řád založený sv. Františkem Saleským a sv. Janou Františkou de Chantal, v osmnácti letech. Po dvou letech složila věčné sliby a dostala jméno Marie Marta. Bylo to na slavnost Panny Marie Královny andělů, 2. srpna 1864.
Na zevnějšku této Bohu zasvěcené duši nebylo nic přitažlivého. Její krása byla vpravdě celá skrytá uvnitř. Pan jí tak chtěl zřejmě nahradit, co jí neposkytl v darech přirozených. Její chování bylo neobratné a drsné, měla jen nepatrné duševní vlohy, a ty nebyly vyvinuty. Neuměla psát ani číst. Byla živé, trochu umíněné a ne zrovna příjemné povahy. Spolusestry o ní žertovně říkaly:
„Ó, ano, byla už svatá, ale taková, že občas bývala k zlosti.“
Ale působením milosti se její cítění a nahlížení zušlechťovalo.
„Světice“ znala své slabosti. S dojemnou prostotou si Ježíšovi stěžovala na své chyby, ale On jí odpověděl:
„Tvé chyby a nedokonalosti jsou nejlepším důkazem, že to, co se v tobě děje je od Boha. Nikdy tě jich nezbavím, jsou pláštěm, kterým přikrývám své dary. Ty se snažíš, abys je utajila, já se pak o to starám ještě víc.“
Nyní budeme psát o sestře Marii Martě z jiné, zajímavější stránky. Bystré oko její představené brzy postřehlo pod jejím drsným zevnějškem duševní krásu, jež den za dnem vzrůstala pod vedením milosti. Je možné zde uvést velmi nápadné věci, které určitě poukazují na božského Umělce, a to tím spíše, že nedokonalosti její přirozené povahy ji zůstaly. Jaké osvícení, jakou hloubku projevoval její nevzdělaný rozum!
Jaká nevinnost, jak silný duch víry, jaká ryzí zbožnost, jaká pokora, jaká touha po oběti naplňovala její srdce, které přece bylo téměř stále odkázáno jen na sebe! Zatím nám postačí úsudek její představené, matky Terezie Evženie Revelové, která píše:
„Poslušnost jí je vším. Dětinská upřímnost, přímost, duch lásky a sebezáporu, který ji naplňuje, a zvláště její pravá a hluboká pokora jsou neklamnými znameními, že Bůh si tuto duši vede. Čím více milostí dostává, tím více sebou pohrdá, protože ji stále pokořuje myšlenka, že by mohla být obelhávána. Ráda přijímá pokyny od jiných, slova zpovědníka nebo představené ji snadno uklidní. Co však o ní zvlášť příznivě svědčí, je její vášnivá láska ke skrytému životu, neodolatelná touha uniknout vší lidské zvědavosti a strach, aby nikdo nezpozoroval, co se děje v jejím nitru.“
První dva roky řeholního života sestry Marie Marty plynuly v klidu, pravidelně, bez mimořádných událostí. Pokud odhlédneme od neobyčejného daru modlitby, ustavičné usebranosti, stále vzrůstajícího hladu a žízně po Bohu, nenacházíme v této životní etapě opravdu nic výjimečného.
První důkazy božské přízně začínají v září 1866. Mladá sestra bývala často poctěna zjevením Spasitele, nejblahoslavenější Panny, svatých i duší z očistce. Ukřižovaný Ježíš se jí zjevoval téměř denně a ukazoval jí své svaté rány, aby se při zbožném usebrání do nich ponořila a měla účast na Jeho utrpení. Rány byly často zářící a oslavené, jindy zase krvavé a promodralé.
Noční bdění a kající tělesné skutky
Když představené z neklamných znamení (o kterých zde nemůžeme pro malý rozsah spisu podrobněji pojednávat) poznaly vůli Boží, rozhodly se (i když ne bez váhání), že budou Marii Martě postupně dovolovat, co od ní ukřižovaný Ježíš žádal. Tak musela spát na zemi, nosit ve dne i v noci drsnou žíněnou košili, uplést si na hlavu trnovou korunu. Pro bolest, jakou jí způsobovala, si nemohla hlavu vůbec položit. Po osmi měsících, v květnu 1867, žádal Ježíš kromě těchto kajících cvičení i oběť nočního odpočinku. A tak zatímco všichni v klášteře spali, bděla sestra Marie Marta před svatostánkem.
Přirozenost tím trpěla, ale byly tak získány důkazy Boží přízně. V nočním tichu se jí Pán svěřoval nanejvýš podivuhodným způsobem. Někdy sice musela celé hodiny zápasit s ospalostí a únavou, ale obyčejně ji Pán ihned uvedl do svatého vytržení. V těch blažených chvílích mluvil Ježíš o svém utrpení a o tajemstvích své lásky, zahrnoval ji něžností, vzal její srdce a ponořil ho do svého a stále více a více získával vládu nad touto pokornou, prostou a učenlivou duší.
Třídenní extáze
V září roku 1867 se sestra Marie Marta ocitla (jak ji Ježíš už dříve řekl) ve zvláštním stavu, který se dá těžko vysvětlit nebo popsat. Ležela na lůžku se zavřenýma očima, bez pohybu, beze slova. Nepřijímala potravu, a přece byl její krevní oběh zcela pravidelný a tvář zabarvena do růžova. To trvalo po tři dny ke cti Nejsvětější Trojice, a to 26., 27. a 28. září. Pro naši sestru to byly chvíle neobyčejných milostí.
Zdálo se, jako by chudinkou celu, do které sestoupila Nejsvětější Trojice, naplňovala nebeská sláva. Bůh Otec ukázal Marii Martě Ježíše v hostii a říkal:
„Daruji ti toho, kterého mi tak často obětuješ.“
Potom jí dal vnímat milost tajemství vtělení a vykoupení a způsobil, že hluboce chápala oba tyto skutky Boží lásky.
Pak jí Bůh Otec ukázal Ducha, který jako ohnivý proud vycházel z Božího nitra, a dal jí ho slovy:
„V něm je světlo, utrpení a láska. Lásku dáš mně, světlo tě naučí poznávat mou vůli a budeš v každém okamžiku trpět to, co jsem pro tebe určil.“
Poslední den jí Bůh Otec ukázal ve světle, které na ni proudilo z nebe, Ježíšův kříž. Přitom lépe pochopila, jak velkou cenu mají svaté rány pro její spásu. V jiném světle, vznášejícím se od země k nebi, najednou jasně poznala své poslání, že totiž má učinit zásluhy sv. ran užitečné pro celý svět.
Úsudek církevních představených
Zvláštní cesty, po kterých Bůh vedl tuto vyvolenou duši, byly příčinou, že její představená a novicmistrová nechtěly být za všechno samy odpovědné a obrátily se ke třem církevním hodnostářům, obecně váženým a známým pro svou učenost a zbožnost.
Byli to: kanovník Mercier, generální vikář a ředitel kláštera, P. Ambrož, provinciál savojských kapucínů a kanovník Bouvier, spirituál chamberských salesiánek. Tito tři examinátoři důkladně a přísně zkoumali cestu, po které se sestra Marie Marta ubírala a výsledek byl: Co se děje v duševním životě této řeholnice pochází od Boha. Proto radili, aby se vše zaznamenávalo, ale aby zatím z opatrnosti zůstalo vše v tajnosti, až se Bohu zalíbí závoj mlčení nadzvednout.
A tak ani spolusestry nevěděly o neobyčejných milostech, kterých se dostávalo jedné z nich, a to právě té, která byla - podle lidského soudu - k tomu nejméně schopná. Matka Terezie Evženie Revelová, která považovala radu oněch hodnostářů za pokyn z nebe, zapisovala potom denně s úzkostlivou pečlivostí, co jí prostá sestra sdělovala. Nakonec sám Pán Marii Martě přikázal, aby své představené nic nezatajovala.
Matka Terezie Evženie, důvěrnice projevů milostí Božích, začíná své záznamy slovy:
„Před Bohem a našimi svatými patrony zapisujeme zde ze svaté poslušnosti a co nejvěrněji věci, které pokládáme za zvláštní důkaz přízně Božského Srdce a za zvláštní nebeský dar, udělený nám pro blaho naší řeholní společnosti a ke spáse světa.
Jak se zdá, vyvolil Bůh z naší malé družiny nástroj, kterým chce obnovit pobožnost k sv. ranám našeho Pána Ježíše Krista. Tím nástrojem je naše laická sestra Marie Marta Chambonová, vyznamenaná Spasitelovou viditelnou přítomností. Denně jí ukazuje své svaté rány a žádá, aby jejich zásluhy obětovala za potřeby svaté církve, za obrácení hříšníků, za záležitosti naší řeholní družiny a především za ubohé duše v očistci.
Ježíš vyvolil naši sestru i za oběť své lásky a svého božského zalíbení. My samy velmi často zakoušíme, jak mnoho zmůže její modlitba u Boha.“
Závěr pozemského života
Život sestry Marie Marty se díky poslání neustálé modlitby a oběti může zdát strohý, ale není tomu tak. Její spiritualita je plná nádherné blízkosti Boha Otce, Panny Marie a svatých zakladatelů řádu Navštívení Panny Marie. A zvláště s Ježíšem - dítětem. Její život byl neustálým rozhovorem se svým Milovaným.
Dvacet let představené zapisovaly milosti, které obdržela sestra Marie Marta. Potom ji Pán požádal o úplnou skrytost. A tak se pak hlouběji ponořila do neustálé modlitby, práce, umrtvování, ticha a naprostého zapomnění. Takto uplynulo posledních 14 let jeho života.
Svou krásnou duši vrátila Bohu 21. března 1907 ve věku 66 let. Úcta ke svatým ranám se díky generálnímu vikáři v Chambéry rozšířila do celého světa. Na přímluvu pokorné sestry Marie Marty jsou hlášena mnohá svědectví konverzí a uzdravení.
Příště uvedeme výňatky z poznámek matky představené.
Použité zdroje:
1)
Sestra Mária Marta Chambonová
2)
Marie-Marthe Chambon et ses Amis
3)
La Visitation Sainte Marie de Nantes
4)
Sestra Mária Marta Chambonová a pobožnosť k SVÄTÝM RANÁM PÁNA NÁŠHO JEŽIŠA KRISTA
