... neboť naději nám neposkytnou ideje, ani technologie, ale nejstarší mariánská antifona.
Jsme tu jako putující Boží lid, abychom přebývali v chrámu Matky.
Přítomnost Matky dělá pro nás děti tento chrám domovem. Spolu s mnoha pokoleními Římanů v tomto matčině domě objevujeme svůj domov. Domov, kde lze nalézt posilu, útěchu, ochranu a útočiště.
Křesťanský lid už od začátku chápe, že v potížích a zkouškách je třeba se utíkat k Matce, jak nabádá nejstarší mariánská antifona: "
Pod tvou ochranu se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí nás vysvoboď, Panno slavná a požehnaná!".
Pod tvou ochranu se utíkáme. Otcové naší víry nás učili, že v rozbouřených dobách je třeba se shromáždit pod plášť svaté Matky Boží. Kdysi se pronásledovaní a potřební utíkali pod ochranu vysoce postavených šlechetných žen, které je na znamení přijetí přikryly svým pláštěm a propůjčily jim tak svou ochranu. Týká se to i nás ve vztahu k Madoně, nejvyšší postavené ženě lidského rodu. Její plášť je stále připraven nás přijmout a shromáždit.
Dobře nám to připomíná křesťanský Východ, kde se slaví svátek Matky Boží Ochránkyně, která bývá zobrazována na krásných ikonách, jak svým pláštěm poskytuje útulek dětem a přikrývá celý svět.
Také starověcí mniši doporučovali utíkat se ve zkouškách pod plášť svaté Matky Boží, sama Invokace "
Svatá Matko Boží" již byla zárukou ochrany a pomoci.
Tato starodávná moudrost nám pomáhá:
matka opatruje víru, ochraňuje vztahy, chrání v nepřízni a brání před zlem.
Kde je doma Madona,
tam nevstoupí ďábel.
Kde je Matka, tam nezavládne zmatek
a nepřevládá strach.
Kdo z nás to nepotřebuje? Kdo z nás není občas zmatený a znepokojený? Nezřídka bývá srdce jako rozbouřené moře, vzdouvané vlnami problémů a zmítané neustávajícími větry starostí!
Maria je bezpečnou archou uprostřed potopy. Nebudou to ideje či technologie, které nám poskytnou útěchu a naději, ale tvář Matky, její ruce laskající život, její plášť, který nás ochrání. Učme se denně hledat útočiště u Matky.
Neodmítej naše prosby, pokračuje antifona. Když ji prosíme my, Maria prosí za nás. Existuje krásný řecký titul
Grigorusa - Ta, která se okamžitě přimlouvá, neotálí. Svatý Lukáš používá v evangeliu toto slovo, když popisuje, že Maria spěchala k Alžbětě. Nedává si na čas, ale spěchá. V evangeliu čteme, jak okamžitě předkládá Ježíši konkrétní potřebu svatebčanů: »Nemají víno« (Jan 2,3). Tak činí pokaždé, když ji vzýváme.
Když se nám nedostává naděje, když chybí radost, docházejí nám síly a hvězda života zachází, Maria zasahuje.
Je pozorná k námahám, citlivá ve zmatcích a životních bouřkách, je blízká srdci. A nikdy neodmítá naše prosby; nenechává nevyslechnutou ani jedinou. Je Matka, nikdy se za nás nestydí, ba dokonce se neustále dívá, aby svým dětem mohla pomáhat.
Může nám to pomoci pochopit jedna epizoda.
U nemocničního lůžka bděla po nehodě nad svým raněným synem matka. Byla tam neustále, dnem i nocí. Jednou si postěžovala knězi:
"Jednu věc nám matkám Pán nedovolil!"
"Jakou?" - ptal se kněz.
"Brát na sebe bolest dětí," odpověděla žena.
Takové je srdce matky: nestydí se za rány a slabosti dětí, ale chce je nést. A Matka - Boží i naše - dokáže nést, těšit, bdít a hojit.
Antifona pak pokračuje: od všeho nebezpečí vysvoboď nás. Pán ví, že uprostřed tolika nebezpečí potřebujeme útočiště a ochranu. Proto v nejtěžším okamžiku - na kříži - řekl milovanému učedníkovi, každému učedníkovi: »To je tvá matka!« (Jan 19,27).
Matka není optional - volitelná, je Kristovou závěti. A my ji potřebujeme stejně, jako pocestný potřebuje občerstvení, nebo jako dítě potřebuje pochovat v náruči.
Je obrovským nebezpečím pro víru žít bez Matky, bez ochrany a nechat se vláčet životem jako listí ve větru.
Pán to ví a radí nám, abychom přijali Matku. Není to duchovní zdvořilost, ale životní potřeba. Láska k ní není poezie, ale umění žít. Bez Matky totiž nemůžeme být děti. A my jsme především děti, milované děti, jejichž Otcem je Bůh a Matkou Madona.
Druhý vatikánský koncil učí, že Maria je "
znamením bezpečné naděje a útěchy pro putující Boží lid" (
Lumen gentium, VIII, V). Je znamením, které dal Bůh nám.
Pokud ho nesledujeme, scházíme z cesty. Duchovní cesta má totiž značení, kterého je třeba se držet, protože nám, "
kteří ještě putují a nacházejí se v nebezpečích a nesnázích", ukazuje Matku, která již dosáhla cíle.
Kdo nás může lépe než ona doprovodit na této cestě? Na co čekáme? Jako učedník, který pod křížem přijal Matku a »vzal ji k sobě« (Jan 19,27), i my z tohoto Matčina chrámu vezměme Marii k sobě domů.
Vzhledem k Matce nemůžeme být neutrální, nebo se od ní odtahovat, jinak ztratíme svoji identitu dětí i svou identitu lidu, a budeme žít křesťanství tvořené idejemi a programy, bez důvěry, bez něhy a bez srdce. Jenže bez srdce není láska, a víra riskuje, že se stane líbeznou pohádkou zašlých časů.
Matka však děti opatruje a připravuje. Miluje je a chrání, aby milovaly a opatrovaly svět. Snažme se, aby tato Matka byla u nás doma stálým hostem naší každodennosti, naším bezpečným útočištěm. Svěřujme jí každý den. Prosme ji v každém zmatku. A nezapomínejme se k ní vracet s poděkováním.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 30. 1. 2018 naleznete
zde.
