Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle postní- cyklus C
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takovou ženu ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš ji řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,1-11)
Poslední dvě neděle jsme slyšeli v bohoslužbě Slova velmi pěkné a poutavé podobenství o Boží lásce, trpělivosti, o odpuštění. Člověk rád poslouchá to, co je pěkné a hluboce lidské, ne jednou mu přijde na mysl, že to jsou jen slova, sice pěkné, ale mohou být vzdálené od skutečnosti.
A tady přichází dnešní neděle s evangelijní událostí, která má všechny znaky nějaké tragédie nebo hororu. Už odeznívají obrazy a podobenství. Vystřídá je tvrdá realita, která je tím přitažlivější, čím je skutečná.
Ježíš Kristus už o Boží lásce a dobrotě nemluví. On ji vyslovuje a veřejně praktikuje. V daných okolnostech dostává se do podivuhodné situace. V centru scény je žena, přichycena při hříchu. Okolo ní stojí právoplatní soudci a dav lidí, který nic jiného neudělal, jen přečin objevil a uplatňoval zákony, platné v tom čase. Žena přichycena při takovémto přestupku měla být ukamenována. Téze se podpírala autoritativním mojžíšovským nařízením a proto: lidskost sem, lidskost tam, ve jménu spravedlnosti, pořádku a zákona bylo třeba provést krutý ortel smrti. Jak na něj byli přítomni připraveni, mluvilo Evangelium.
Tu se vynoří postava Ježíše Krista, toho velkého propagátora Boží lásky, ba lze říci ztělesnění Boží lásky. Byla to náhoda nebo prozřetelnostní řízení? Ne třeba o tom meditovat, stačí konstatovat fakt. Pro Ježíšovi nepřítele to byla vhodná příležitost, aby se do něj opět opřeli. Věděli o jeho dobrém srdci vůči hříšníkům, ale znali i zákon. Postaví ho před dilema, při kterém se podle jejich představ musí hříšník usmrtit. Ustoupí ze své laskavosti, nebo se postaví proti zákonu a oni ho obžalují?
Boha však není možné dostat do úzkých. Vyzývá ty, co nemají hřích, aby začali kamenovat. To je zaskočilo. Natož jeho klidné psaní po zemi, o kterém někteří hovoří, že to psal jejich hříchy. Proto kameny, které drželi ve svých rukách, pomalu začínají padat na zem. Proto se pomalu vypařují ta, že tam nezůstane ani jeden žalobce, ani jeden kat. Jen Ježíš a hříšná žena. Musela to být zajímavá scéna:střetává se z očí do očí Bůh s hříšníkem. Zajímavější je však konec.
Není žádný soudce z lidí. A nesoudí ani Bůh. Kdysi dávno psal prorok Izaiáš:“Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí…“ Nyní se však stalo víc. Zlomená třtina se vyléčila a vyhasnutý plamen opět zaplápolal. Má po takových scénách právo někdo pochybovat o milosrdenství a lásce Boží?
Když v postním období, které pomalu končí, máme se zahledět do svého nitra, co všechno tam najdeme! Skutečně, nikdo nemusí být přichycený při hříchu, ale vlastní svědomí mu nedá pokoj. Padají z nás ty falešné ozdoby a člověk zůstává před Bohem sám, se svými proviněními, které krutě žalují. Kdybychom Boha neměli vykresleného v Písmě tak, jak ho máme, těžko bychom dokázali pozvednout hlavu, leda v nelidském vzdoru. Ale tady zavane ono všemohoucné a životodárné slovo: Odpuštění.
Vlévá nám naději, ne nějakou prázdnou, nebo jen utěšující, ale vlévá do nás skutečnost: navzdory tomu, co jsi udělal za měsíc, rok, roky, život, můžeš důvěřovat v milosrdenství Boží. Ne, nesmíš na jeho účet dělat zle s poznámkou, že to Bůh i tak odpustí. Ale když už člověk padl, musí cítit velkou blízkost odpouštějícího Boha.
Samozřejmě, odpuštění není jen záležitost Boha, ale i člověka, který na něj odpovídá. Bylo by tak těžké, nyní před Velkou nocí, kdyby Bůh výslovně žádal od nás vyhození starého kvasu – hříchu… bylo by skutečně tak těžké a nepřekonatelné dát si duši s Bohem do pořádku v dobré svaté zpovědi?
Nedávejme se ke Kristu nahnat tlupou lidí, kteří na nás žalují, pojďme sami. Nezáleží, kde a komu. Nechť je to Kristův kněz a my nechť jsme upřímní. Lidští žalobci se ztratí. Kameny jim vypadnou. Milosrdenství a láska Boží však zůstává navěky.
Dej, Bože, abychom tento odkaz pochopili a jím se i řídili.
