Velkým plánem Dona Boska
byl obraz Panny Marie Pomocnice
křesťanů, který by byl
umístěn na hlavním oltáři baziliky,
která byla ve výstavbě.
Když měl první poradu s malířem Lorenzonem, který ho měl namalovat, přivedl k úžasu všechny přítomné velkolepostí své myšlenky: nahoře nejsvětější Panna Maria, kolem ní v její největší blízkosti apoštolové, pak sbory mučedníků, proroků, panen, vyznavačů. Na zemi znaky jejích velkých vítězství a různé národy světa, které k ní pozvedají ruce a prosí o pomoc (MB VIII, 4). Bylo to 17. května 1903, když kardinál turínský Mons. Agostino Richelmy z příkazu papeže Lva XIII. korunoval obraz Panny Marie Pomocnice v bazilice ve Valdoccu. Účast věřících byla zcela výjimečná. Dojetí nesmírné. Korunovace obrazu byla událost, která zachvátila celé město a odrazila se v celém světě, neboť se tak potvrdila slova, která řekla Donu Boskovi ve snu Panna Maria: „Toto je můj dům, odtud vzejde moje sláva.“
Od té doby uplynulo celé století a salesiánská kongregace oslavuje první stoleté výročí korunovace obrazu Panny Marie Pomocnice, události slavné pro Dona Boska i pro Církev.
Za sto let se totiž mohlo vytratit nadšení a smysl oné události. A to tím spíše, že slovo korunovace zní dnes vzdálenou terminologií, jakoby z báchorky, jako nepřiměřené naší každodennosti, tak zatěžkané skličujícími naléhavostmi, které překáží, ne-li přímo brání každé budoucí možnosti. Ale když se přibližujeme k této události nikoliv s předsudky a s chutí posuzovat ji podle měřítek moderního smýšlení, nýbrž se záměrem objevit hodnotu, kterou znamená, pak odhalíme nejen neslýchanou aktuálnost, ale přímo napomenutí více než spásonosné pro naši dobu. Vždyť přece touha někoho korunovat se ještě nevytratila z kolektivní paměti. Tak často se jeví jako vznešená potřeba, která je tak silně zakořeněna v lidské duši. Nejen proto, že mluva ji často používá pro sportovní vítěze nebo slavné postavy divadla, ale také jako korunovace vystupuje světský obřad, gesto, které se pravidelně vrací všude, kde se jedná o volbu reprezentativní krásy pro určitou skupinu nebo kulturu. Koruna znamená vrchol, prvenství a vládu spojenou se vzorem a předmětem obdivu. Ten, kdo obdržel korunu, je představen širokému publiku jako vzor dokonalosti, často nedosažitelné jakožto vítězství dosažené po nesčetných a drahých obětech. A přece v okamžiku, kdy tato koruna dosedne na hlavu toho, kdo triumfuje, zdobí ho ovacemi a apoteózou, v tom okamžiku již s sebou nese závoj trpkosti, která proniká stále více mezi záhyby toho, koho zdobí. Ať už proto, že krása je něco pomíjejícího, nebo proto, že lidé v touze po novosti se záhy obrátí k jiné kráse, kterou budou přijímat a oslavovat.
Korunovat Pannu Marii zde na zemi znamená zviditelňovat nám smrtelníkům korunovaci, ze které se radují v nebi. Maria byla vyvýšena Nejsvětější Trojicí svým slavným nanebevzetím s tělem i duší a bylo tak slavnostně a definitivně korunováno a oslaveno přání každé lidské bytosti: být spasen z vlastní pozemské skutečnosti. Toto korunování tedy není dáno jen tím, co Maria získala svými vlastními silami, ale je to především dar Boha jakožto pečeť jeho lásky, která dychtí spasit, tedy oslavit všechny lidi. Proto krása, která nepomíjí, může být pouze milost, která pochází od Boha, původce vší vznešenosti a jasu.
Navíce korunování Panny Marie znamená, že je vzdálená všeho možného porušení a změny, kterým podléhají naopak všechny naše pozemské skutečnosti. Ona je nyní opravdovou Královnou, která se nemusí bát svých dějinných vrstevníků. Proto k ní můžeme vzhlížet s klidnou důvěrou s pevným vědomím, že tam, kde je ona, budeme jednoho dne i my, ponořeni do stejné slávy, ve které ona nyní v plnosti jásá. Proto ji v důvěře můžeme vzývat s jistotou, že ona je naší opravdovou pomocí, která nám ukazuje cíl naší naděje: svého Syna.
Vždyť i dnešní člověk touží dívat se na někoho, kdo dosáhl dokonalého úspěchu, a pro nás je jím ta, která nese jméno Maria. Mariina korunovace je pro nás tedy také napomenutím, neboť nám říká, že nemáme hledat své uskutečnění nikde jinde než v Bohu, neboť jen v něm můžeme dosáhnout oné slávy, po které tak hluboce toužíme, ale kterou tak nešťastně hledáme v padlé skutečnosti tohoto světa.
Proto využijme plně tohoto mariánského roku, který nám předložil Jan Pavel II. a který máme naplnit prostotou růžence a krásou, která vyzařuje z Panny Marie, Královny a Matky.
Vyšlo v časopise Světlo 21. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
