Přinášíme další ze serie článků z časopisu Světlo....
Kořeny mého vztahu k růženci leží v mé rodině. Jako dítě jsem byl zcela samozřejmě svými rodiči zasvěcen do modlitby růžence. Společně s nimi, sourozenci a těmi, kteří s námi bydleli, modlili jsme se růženec každou sobotu večer. V adventní době jsme se růženec modlili každý den. Když mi bylo 11 let, to, co jsem dosud přijal a co poznamenalo můj vztah k Panně Marii, vzal jsem s sebou na svá gymnaziální studia, která jsem prožil v jezuitském konviktu. V těch letech jsem často klekával v kapli a modlil se růženec. Důvodem mé modlitby bylo vyprosit si pomoc pro své studium a v různých vnitřních potřebách.
Po vstupu do chórového bratrstva sv. Floriána v roce 1969 následoval noviciát a pak vysokoškolské studium. Tato léta byla pro mě velkou zkouškou. Růženec ustoupil do pozadí.
Po kněžském svěcení v roce 1975 a v prvních letech pastorace získal pro mě růženec opět na významu, protože jsem poznal, jak je důležité dát více prostoru osobní modlitbě.
R. 1978 se pro mě náhlá smrt Jana Pavla I. stala velkým otřesem. Jeho veselost mě povzbuzovala k životu v lásce, jeho prostota mě zahanbovala, a tak jsem se rozhodl, že budu růženci věnovat více času. V důsledku tohoto rozhodnutí jsem se odpoutal od svého autorádia a rozhodl se, že při jízdách autem se budu modlit růženec. Od té doby nebyly hodiny na dálnici
ztraceným časem, ale časem
naplněným.
O několik let později v roce 1982 jsem při pouti do Altötingu udělal zvláštní zkušenost. Při modlitbě růžence v lesích před Altötingem mi bylo najednou jasné, že si své dobré zkušenosti s touto modlitbou nesmím nechávat pro sebe, ale musím je šířit dále. Ještě během pouti dozrál plán pozvat farníky v měsíci říjnu cílevědomě k modlitbě růžence. Od neděle do soboty jsme se růženec modlili vždy v jiné čtvrti obce. Tak se stal měsíc říjen v naší farnosti školou růžence.
Ve stejné době jsem se pokusil i ve škole zasvětit děti do této modlitby. Cítil jsem, jak u dětí roste pozornost a láska k Bohu. Současně jsem pocítil, že i moje láska k růženci dostala nový rozměr a intenzitu: moje modlitba byla stálejší a věrnější.
Další směr nabyla moje modlitba růžence v důsledku událostí v Medžugorje v 80. letech. Po jedné pouti do Medžugorje se ve mně probudila touha vyhovět Panně Marii a modlit se denně celý velký růženec, tedy všech 15 desátků.
A k tomu ještě něco dalšího: V souvislosti s jedním poselstvím Matky Boží jsem se začal modlit růženec nikoliv na své úmysly a přání, ale modlil jsem se především za to, co si přeje Bůh, a své osobní záležitosti jsem pak připojoval.
Před třemi lety mi Bůh dal nečekaně další zkušenost. Jeho prozřetelnost způsobila, že se do farní budovy na jeden rok nastěhoval jeden mladý manželský pár. Vzniklo tak duchovní společenství. Cítil jsem, jak je to blahodárné, když se jako kněz mohu modlit s někým společně. V mnoha rozhodnutích, která se týkala farnosti, zakusil jsem sílu, která pramenila z této společné modlitby.
Nyní v roce 2002 prožívám, jak jsou různé úkoly a těžkosti ve farnosti schopny připravit mě o pokoj srdce. Právě v těchto situacích cítím, jak růženec pomáhá znovu získat ztracený pokoj v srdci.
Když se ohlížím zpět za svým životem, mohu konstatovat, že růženec mi pomohl vytrvat v modlitbě. V této zvláštní modlitbě Církve mám možnost přinášet Bohu celý svůj život:
svou víru i svou nevíru,
svou odvahu i zbabělost,
své úspěchy i nezdary,
své radosti i bolesti.
Vyšlo v časopise Světlo 19. ČÍSLO / XI. ROČNÍK