Lidé, kteří s oblibou hledají na našem náboženství kdejakou skulinku nelogičností a protimluvů, aby ho mohli znemožnit nebo aspoň zesměšnit, se na nás někdy obracejí s takovouto námitkou:
A není to nesmysl, když vy křesťané protestujete proti zobrazování násilí ve filmu, a přitom sami máte v kostelích kříže a obrazy mučedníků?
Není to neopatrnost, když zakazujete svým dětem brutální scény v televizi, a zároveň jim ukazujete ukřižování, trnovou korunu a srdce probodené kopím? Přiznám se, že jsem si tohoto rozporu nikdy nevšiml, a zatímco drastické filmy vypínám dodnes i jako dospělý, výjevů z křížové cesty nebo z Kalvárie jsem se nebál ani jako dítě. A když jsem se pokusil tuto hádanku rozluštit, pomohla mi v tom nejen křesťanská nauka, ale také některá dnes už klasická umělecká díla.
Josef Bohuslav Foerster nazval svou 4. symfonii „Veliká noc“; inspiroval se k ní svými vzpomínkami na slavení velikonočních svátků a jednu z částí pojmenoval „Velký pátek dítěte“. Tato věta je vystavěna velmi decentně: její hlavní melodie je sice v mollové tónině, ale přesto vyznívá hravě a líbezně. Foerster se jistě účastnil velkopátečních obřadů už jako chlapec, když pomáhal svému otci na kůru pražského kostela sv. Vojtěcha, případně svému dědečkovi – venkovskému kantoru v Osenicích. A jeho hudba věrně tlumočí dojmy dětské duše ze setkání s událostmi Velkého pátku: byla to nejen tragédie, ale i tajemství. Obřady toho dne působí poněkud ponuře, ale dětskou mysl kupodivu nezastrašují. Dítě si samozřejmě všimne jejich drastické stránky, ale vycítí v nich i velikost oběti a lásky. Velký pátek dítěte je úžasný námět jak pro umělce, tak pro ty, kdo se zamýšlejí nad křesťanskou výchovou dětí.
Podobný námět – setkání dítěte s utrpením Krista – zpracoval Jan Neruda v básni „Balada horská“. Snad si ji ještě pamatujeme ze školy: dítě hledá na poli a v lese byliny, které by vyléčily krvavé rány. Pro koho? Pro Ukřižovaného, kterého vidělo na Velký pátek v kostele před oltářem: „Potírám tvá svatá prsa, myju bok tvůj svatý, tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý – kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude ti hlavičku tvou bodat úpal více!“ Neruda byl silně proticírkevně zaměřen, ale sám vzpomíná, jak ho v dětství dojímaly pašije a křížová cesta. Možná proto v této básni naivní dětský nápad nezesměšnil, a naopak ho vysvětlil jako výraz upřímného soucitu. Dítě se zmučeného Krista neleká, nýbrž mu ošetří rány; neodpovídá to logice dětského myšlení? Příběh končí jako zázrak: „Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele, nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele... jak to dětská duše snila, vůle Boží vyplnila.“ Nás dospělé už by jistě nenapadlo ošetřovat Kristovy rány; mělo by nás ale napadnout, že už je nechceme zvětšovat.
A třetí podobu Velkého pátku dítěte jsem našel v povídce Jana Čepa „Poslední Velikonoce“ z knihy „Děravý plášť“. Hlavní hrdina Vojtěch už z dětství pomalu vyrůstá; chodí poslední rok do školy a podle vesnického obyčeje také letos naposledy jde „klapat“ místo zvonů, které na Zelený čtvrtek odlétají. Beru si tuhle povídku už několik let jako duchovní četbu právě na Velikonoce, protože mi vždycky připomene, jak mocně působily na duši velikonoční obřady v době dospívání, kdy se duchovní život člověka obrací jako přesýpací hodiny a kdy je třeba jen nezapomenout, že čas milosti je stále týž. Je to hluboce pravdivá psychologická sonda, která dává do souvislosti duševní stav člověka, smysl slavených tajemství i tvářnost okolního světa a přírody: „Monstrance s bílou hostií tiše zářila mezi květinami, zatímco se setmělou klenbou rozléhaly střídavé zpěvy Křížové cesty zakončené drásavým žalozpěvem, v kterém naříkaly větry a vyly vody nad smrtí svého Tvůrce. Večer při východu z kostela udeřil člověka znenadání do tváře teplý vzduch.“ Pokud měl člověk to štěstí prožít v dětství Velikonoce s podobnými dojmy, myslím, že to nasměrovalo jeho duchovní život i pro čas dospělosti.
Tito umělci nám z vlastní zkušenosti ukázali, že dítě se kříže nebojí. To spíš dospělému, který není zrovna duchovně disponován, se může zdát Kristovo utrpení odstrašující. Nebudeme-li jako děti...
¨
Vyšlo v časopise Světlo 16. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
