Nad hlavami lidí se ozýval silný hlas, který s velkou přesvědčivostí tvrdil: „Na vaše modlitby nedostáváte žádnou odpověď. To je pouze fikce. Nenechejte si nic nabulíkovat. Trochu zdravého rozumu! Žádný onen svět není. Smrtí všechno končí!“
Stalo se to v jednom živém městě. Mluvčí stál na podstavci pomníku jednoho velkého myslitele. Byl to talentovaný řečník a uměl lidi přesvědčit. Mnoho přítomných mu naslouchalo s uspokojením. Všemožně se snažil dokázat, že Bůh neexistuje a že modlitba je zcela neúčinná. Skončil prohlášením, že je ochoten o této otázce s kýmkoliv z přítomných diskutovat. Hned nato se ozval jeden muž: „Přijímám výzvu!“
Lidé udělali tomuto obhájci modlitby místo, aby mohl vystoupit na podstavec pomníku před očekávající publikum. Muž byl velké postavy a dobře oblečený. Ale nebyl to rozený řečník a neměl sebevědomý postoj svého protivníka. Chvíli se díval po tvářích přítomných, kteří čekali na to, jak zahájí diskusi. Na čele se mu objevily krůpěje potu, když se ujal slova.
„Milí přátelé,“ zvolal, „já nejsem zvyklý mluvit na veřejnosti. Ani jsem nechtěl přijít na toto setkání a nehodlám napadat to, co ten pán tady řekl. Ale protože popíral, že modlitba má nějaký účinek, a chtěl, aby mu někdo dokázal, že to tak není, pocítil jsem potřebu k tomu říct své stanovisko.“
Posluchači zatleskali jeho rozhodnému a upřímnému vstupu. On pokračoval: „Vidíte před sebou muže, který patřil mezi ty nejubožejší v tomto městě. Byl jsem pijan, hráč, tloukl jsem svoji ženu, zkrátka surovec. Moje žena i dítě se bály, když mě slyšely přicházet. Ale jak jsem byl zlý a zkažený, moje žena, aniž jsem to věděl, se za mě celé roky modlila a učila i moje dítě, aby se za mě modlilo.
Jednou jsem se vracel domů nečekaně brzy a náhodou jsem byl ještě střízlivý. Když jsem pootevřel dveře, žena se právě chystala uložit dcerku na lůžko. Zůstal jsem chvíli zcela potichu… a tu jsem slyšel: moje dítě se za mě modlilo: ‚Milý Pane Ježíši, zachraň mého milého tatínka!‘ A zatímco se takto modlilo svou prostou dětskou řečí, slyšel jsem, jak žena s povzdechem dodává: ‚Pane Ježíši, odpověz na její modlitbu!‘
Ony nevěděly, že je poslouchám. Potichu jsem zase odešel z domu. To, co jsem mimoděk vyslechl, udělalo na mne veliký dojem. Modlitba mojí dcerušky mi zněla stále v uších: ‚Milý Pane Ježíši, zachraň mého milého tatínka…!‘
Byl jsem pro ni ještě milý? Ani si nevzpomínám, kdy dostala ode mne pusu. Hrdlo se mi stáhlo. Pocítil jsem v očích slzy a zvolal jsem nahlas: ‚Pane Ježíši, odpověz na modlitbu mého dítěte!‘
A On to udělal. Dnes jsem se vrátil na své místo v rodině. Moje minulost byla očištěna Kristovou krví. Uznejte, že by to byla ode mě zbabělost, kdybych tady před tím pánem mlčel. Mohu dělat něco jiného, než věřit, že je Bůh, který nejen slyší, ale i vyslyší?“
Ateista nevěděl, co by na to odpověděl, a lidé se mlčky rozešli.
Vyšlo v časopise Světlo 16. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
