Začalo to po smrti mého otce – cigarety, alkohol, chození za
školu. Bylo mi deset. Máma měla starosti: prosila, vysvětlovala,
ale neměla na mě vliv. Jezdil jsem na zápasy; nezajímalo mě však
naše mužstvo, ale výtržnosti. Byl jsem v Słupu, když došlo k výtržnosti a při střetu s policií zahynul mladý sportovní fanoušek.
Byl jsem odsouzen kvůli policii, tzn. kvůli policajtům v činné službě. To bylo tak, oni přijeli na diskotéku a chtěli chytit jednoho kámoše, ale my jsme to nedovolili. Byli nejdříve dva, potom pět, potom deset a ještě víc. Soudkyně mi změnila vězení na pokutu.
Potom jsem byl pět let mezi skiny. V podstatě šlo o to, chodit do hospod a pít. Sousedi se mi zdaleka vyhýbali. Dělalo mi dobře, že si se mnou nikdo neví rady. Vytáčelo mě pouze, když mi na šachtě štajgr něco nařizoval.
Mnoha lidem jsem ublížil. Ale necítil jsem to. Když bylo třeba někoho zmlátit, tak jsem šel. Pro potěšení nebo za prachy. Dokonce ještě nedávno kdosi za mnou přišel v této záležitosti, ale řekl jsem mu, že tím už se nezabývám.
Kdysi jsem seděl podnapilý v hospodě. Bylo to potom, co jsem dostal na šachtě odstupné a kámoš mě podvedl o 15 tisíc. Neměl jsem ani práci, ani prachy. Vzali jsme se s Karin na úřadě, ale nedařilo se nám. Děcko mělo co jíst, ale se mnou a s Karin to bylo všelijaké. Žili jsme z toho, co nám kdo dal. Odpojili nám plyn a elektřinu. Skoro všichni se od nás odvrátili. Měli jsme se s Karin rozejít, ale byl tu problém s alimenty. Cítil jsem se vším tím zdrcený. Šel jsem do baru. Tehdy tam přišel Tomek, kámoš, se kterým jsem jezdil na rvačky, za holkami a tak podobně… Zeptal se mě, jak je to s mojí ženou, a já jsem odpověděl, že žijeme bez svatby a že dítě není pokřtěné. On nato, že se za mě bude modlit. No dobře, řekl jsem, ale pomyslel jsem si, že přebral. Podruhé přišel Tomek i s Lukášem. Byl jsem v šoku, protože s jedním jsem jezdil, zvedal ruku a křičel „Heil!“ a s druhým jsem se rval a oba jsem znal jen z té nejhorší stránky, a oni najednou se mnou mluví o Bohu. Co tím sledují? Nejsou snad Svědkové Jehovovi? Odešli, ale něco ve mně zůstalo. Přemýšlel jsem, jak takoví lidé mohou mluvit o něčem tak dobrém, jako je Bůh. Šel jsem za jednou známou, říkám jí to a ona mě dorazila. Řekla: „Víra dělá zázraky!“
Brzy nato, poprvé po 18 letech, jsme vpustili do domu koledníky. Dříve byli pro mě kněží zloději, pro které je sutana převlek, aby se dostali k děvčatům. Asi jsem jim záviděl, že mají na to i ono.
Kněz se zeptal, jak se nám žije. Řekl jsem, že máme svatbu jen na úřadě, dítě nepokřtěné, protože ideologie to nedovoluje. „Navíc,“ říkám mu, „jsme chudí a nemáme peníze…“ – „O jaké peníze se jedná?“ – „Copak mohu dělat svatbu bez peněz?“ – „Já ti zařídím svatbu a křest bez peněz.“ – „A to jde?“ A domluvili jsme se, že za ním zajdu a probereme to. A pak zase přišel jakýsi propad a nic z toho nebylo. Napadlo mě, že Bůh asi není to pravé, co potřebuji.
Nevím, jak se to stalo, ale začal jsem chodit do kostela na mši. Každý den, několik měsíců. Nebyl jsem ani u zpovědi, ani u přijímání, jen jsem tam tak seděl a poslouchal. Chtěl jsem se přesvědčit, co vlastně Bůh udělal s Lukášem a Tomkem, že se z takových darebáků stali jinými lidmi. Chtěl jsem to také zažít. Začal jsem méně pít a méně chodit do hospody. Ale když přišlo zklamání, utíkal jsem do baru.
Nakonec jsem šel ke zpovědi, ale neřekl jsem tam pravdu. Kněz to poznal, ale neměl žádné zbytečné komentáře. Jednou jsem se vzbudil vedle Karin a chtěl jsem vzít provaz a oběsit se. Ale té myšlenky jsem se bál, protože už jednou jsem si sáhl na život. Utíkal jsem do kostela, ale bylo zavřeno. Šel jsem za Lukášem a on mi začal vysvětlovat: „Poslouchej, Bůh tě miluje. On nechce, abys umřel…“ Pustil hudbu a papežovu řeč – asi to bylo z Lednice – a říkal tam: „Zajeď na hlubinu.“ Brečel jsem jako děcko a Lukáš se mnou. Začal jsem tušit smysl života, smysl rodiny, výchovy dětí, že to musím změnit, začít jiný život.
Znovu jsem šel do kostela a cosi mě odtud vyhánělo: „Běž odtud, běž odtud!“ Šel jsem do baru, potom domů. Zapálil jsem svíčku a brečel jsem, že mě Bůh nechce.
Lukáš mi řekl, že satan má k nám lepší přístup, protože žijeme jen tak bez svatby. Zašel jsem za P. Markem. On mě už znal a myslel, že chci prachy na vodku. Ale já jsem mu řekl, že se potřebuji vyzpovídat, uzavřít sňatek a pokřtít děcko. Byl v šoku.
Vyzpovídal jsem se z celého života. Karin také. Tehdy cosi prasklo. Po zpovědi jsme začali cítit radost, objali jsme se a skákali. Prožili jsme skutečnou manželskou jednotu. Jako bychom poprvé uviděli, že tráva je zelená! Tak o svém zážitku vyprávěla Karin.
Od té doby se všechno začalo měnit. Uzavřeli jsme sňatek a pokřtili dítě. Našli se lidé, kteří nám začali pomáhat. Nosili nám domů jídlo. Našel jsem si práci a naučili jsme se modlit.
Patnáct let jsem kouřil. Teď nepiju a nekouřím. Chodíme do sousední farnosti do oázy rodin a do modlitební skupiny otce Pia. Víš, co udělala naše malá dcerka? Přišla a řekla: „Pán Ježíš je prima!“
Darek Z Miłujcie się 4/2003
Vyšlo v časopise Světlo 2. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
