V rámci lidových misií, které probíhají od neděle 24. března ve farnosti Dolní Benešov, zazněla v pondělí na slavnost Zvěstování Páně, stavovská promluva pro ženy, kterou měl jáhen Ladislav Kinc....
Promluva byla spíše orientovaná na ženy volící cestu manželství. Osloveni byly maminky, manželky, babičky. Jako vzor ženy byla představena Panna Maria, která svým ,,Fiat“ zařídila všemu lidstvu spásu. Důvěřovala ve všem Bohu a zachovala si čisté srdce po celý život.
Velkou část přednášky zabírala výzva, jak důležité je bránit život. Obzvláště život teprve klíčící. O tom, že volba potratu je hřích, není třeba se nějak rozepisovat. Matka Tereza po získání Nobelovy ceny míru ve své děkovné řeči uvedla, že lůno ženy bylo stvořeno jako nejbezpečnější místo pro člověka na prvních devět měsíců. Avšak nikdy na světě nezavládne mír, pokud bude z ženského lůna místo nejnebezpečnější. Potrat nejenže znamená neumožnit dítěti se narodit a žít, ale také hluboce zasahuje srdce ženy a zraňuje ho nevyléčitelnou ranou.
Následoval zajímavý příběh ze života pana jáhna Kince. Před víc jak dvaceti lety kolegyně pana Kince neplánově otěhotněla. Netajila se tím, že chce jít na potrat, protože třetí dítě by prý nedokázala uživit. Jáhen Kinc jí samozřejmě sdělil katolické stanovisko k jejímu rozhodnutí. Odehrála se slovní bitva, ze které vyšla vítězně budoucí maminka. Kinc o ní pak dlouhou dobu neslyšel. Po mnoha letech se mu ta bývalá kolegyně náhle ozvala a prosila, zda by pokřtil její vnučku. Jáhen Kinc samozřejmě souhlasil. V den křtu pak viděl v lavici vedle sebe sedět čtyři ženy. Jedna byla jeho bývalá kolegyně, sešlá věkem i nemocí. Vedle ní seděla její dvacetiletá dcera, třetí dítě, které se nemělo narodit. V ruce držela právě pokřtěnou dcerku. A celou skupinku uzavírala stará tetička. Tato tetička sehrála naprosto klíčovou úlohu a navždy se zapsala do historie té rodiny. To ona totiž zachránila svoji praneteř, nyní dvacetiletou maminku, když její matce tehdy nabídla všechny své úspory, které měla. Nechtěla ani slyšet o zrušení nevinného života a byla ochotná věnovat pro jeho záchranu všechno.
Moudrost, citlivost, milosrdenství mají na světě své místo. Obzvláště babičky mají důležitý úkol. Na nich leží potřeba modlitby za syny, dcery a obzvláště za vnoučata. Jako vzor nám poslouží sv. Ludmila. Křesťanství se v českých zemích teprve rozjíždělo a ona zvládla působit na své vnuky tak, že jednoho uctíváme jako světce a druhý, ačkoli se dopustil hříchu bratrovraždy, též se k Bohu obrátil.
Následující otázka, zda je v kostele více modlících se žen, nebo mužů, byla jednoduchá. Ženy mohou svou modlitbou pomáhat všem svým blízkým, obzvláště mužům. Častou jsou však přesvědčeny, že si muži zvládnout domyslet mnoho věcí a že nepotřebují všechno servírovat po lopatě. Opak je však pravdou. Jáhen Kinc se omlouval za všechny muže, kterým často nedochází ani polovina potřebného (není to samozřejmě jejich chyba) a povzbudil ženy k trpělivosti. K ilustraci posloužila scéna ze Svěrákových Vratných lahví, kdy paní Tkalounová pokleká v kostele a prosí za všechny své děti, vnuky, vyjmenuje všechny své prosby. Při odchodu se pak otočí k oltáři a v duchu pronese: ,,A ten můj blbec… Udělej s ním něco!“
Nakonec zazněla výzva k modlitbě za své muže a životní partnery, protože jedině tou mohou ženy muže zachránit.
Eliška Blažková
