V pondělí 18. 3. 2019 odpoledne se sešlo několik kněží a jáhnů naší i vzdálenější diecéze s dobrovolníky z naší farnosti, kteří se společně vydali v rámci lidových misií žehnat všechny domy a byty v našem městě.
Na počátku jsem byla plna obav, nervozity, možná i skepse. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Šlo nás více pohromadě, rozdělili jsme si trasy a domy a vzájemně se po celou cestu povzbuzovali. S každým domem, kde nás přijali s nadšením, jsem získávala více a více sebevědomí.
V některých domech nám neotevřeli, jelikož nebyli doma. Jen v několika bytech nám zdvořile řekli, že nemají zájem. Často byli překvapeni, řekli, že nejsou věřící, ale naši nabídku i tak s díkem přijali. Bylo kouzelné dívat se, jak se snaží udělat znamení kříže, které zřejmě už roky nedělali. Ale většina obyvatelů, díky zprávě v místním zpravodaji nebo připomenutí v kostele, už netrpělivě čekala s otevřenou náručí. Věty jako už vás vyhlížím od rána, nebo už jsem se bála, že nepřijdete, mě tolik povzbuzovaly a naplňovaly radostí.
Čtyři hodiny trvající cesta od domu k domu. Kněží a jáhni přijeli někteří z velké dálky a od rána měli spoustu svých povinností. Všichni jsme čím dál víc cítili únavu. Třásla jsem se zimou, měla jsem žízeň, hlad a chtělo se mi na WC, jelikož jsme šla jako většina doprovázejících rovnou ze zaměstnání na faru. Přesto jsem zažila tolik zázraků a silných momentů, které člověk nezažije mnohdy za několik let.
V jednu chvíli jsem se dokonce rozplakala. To když nás po požehnání pozvala starší paní dál, přivezla svého ochrnulého manžela po mrtvici na vozíčku a řekla: „ Otče, požehnejte mému manželovi, prosím.“ A manželovi řekla: „Toto je kněz, požehnej se.“ Pán se sotva hýbal, ale ze všech sil zvedl ruku a požehnal se. Neubránila jsem se slzám a říkala si v duchu: „Bože, děkuji ti, že jsem toto mohla vidět a zažít. Je to neuvěřitelné.“
Když jsme přišli k jednomu staršímu muži, pozval nás dál, kněz požehnal dům a pán se najednou rozvzlykal. Podívali jsme se na něj a on řekl jedinou větu: „ Před měsícem mi zemřela žena.“ Pohladila jsem ho po rameni, kněz se na něj podíval s nadějí v očích a řekl:“ Pojďme se za ni společně pomodlit.“
Blížili jsme se k domu, na zahradě byli dospělí s dětmi a na střeše muži něco opravovali. Zazvonili jsme, ale nepřišli k brance, jen ze střechy zavolali: „Jehovisti!“ Zvedla jsem hlavu vzhůru a nahlas s úsměvem a s velkou hrdostí jsem zavolala: „Nejsme jehovisté, jsme křesťané!!!“ Už dlouho jsem necítila takovou hrdost na to, že jsem křesťanka.
Byli jsme u paní, která nás nejprve velmi opatrně pozvala dál a pak nám řekla, že má ve svém domě, který nedávno koupila, strach, jelikož zjistili, že se tam oběsili dva lidé. Zašli jsme do těch místností, kněz je pokropil svěcenou vodou a pomodlili jsme se tam. Pohladila jsem ji a řekla: „Už se nemusíte bát.“ Poděkovala a kněz se na ni mile usmál a řekl: „Od toho jsme přece tady, od toho žehnání domu je.“
Spousta lidí mě znala z kostela a vítala mě s úsměvem: „Zlatíčko, ty máš ale studené ruce.“ V jedné rodině nám dali napít, nabídli nám koláček, i možnost si odskočit. Našla se paní, která se ptala, jestli kněz i zpovídá, že by šla po několika letech na zpověď, tak jsme ji pozvali do kostela a kněz ji předal lístek s přípravou na zpověď po tolika letech a povzbudil ji. Ani se mi nechtělo ještě končit, ale tma a únava nám nedovolila dokončit celou trasu.
Byl to silný, nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek. Během cesty jsme si s knězem, kterého jsem doprovázela, povídali o životě. Postupně jsem se mu otevírala a on mi povídal o zkušenostech a zážitcích ze svého života. Povzbuzoval mě a naplňoval pocitem, že jsem důležitá pro Boha, pro svou rodinu, i pro své okolí. A lidé, kteří mě poznávali jako tu „paní z kostela“, mě naplnili chutí nevzdávat vůbec nic. Snažit se ze všech sil rozdávat lásku, pokoj a útěchu všem, kdo o to stojí. Díky Bohu za takovéto silné okamžiky v životě. Za to, že jsem mohla cítit tak velkou hrdost a radost z toho, že jsem uvěřila v Boha. Jako bych viděla Ježíše, který se právě laskavě usmívá a říká: „Nebojte se! Já jsem s vámi po všechny dny vašeho života.“
Ráno mě potkávali lidé, u kterých jsme předchozí den s knězem byli a poznávali mě, usmívali se na mě a já jim úsměv ráda vracela. Někteří se ptali v obchodě, jestli budeme chodit i další den, že na nás čekali. Tak jsem si vzala kontakty a slíbila, že některý kněz v týdnu lidových misií určitě dojde. I v práci se kolegyně svěřily, že u nich byl kněz s doprovodem a já zářila světlem, které musel vidět snad každý. Celé město mluví o křesťanech, co že to jedno březnové odpoledne prováděli.
Věra Dudová
farnost Dolní Benešov
