Dvě svědectví žen, dvě různá rozhodnutí a následky, které - i když o dítě přišly obě - jedné přinesly smutek, deprese a výčitky, druhé pokoj, klid a zážitek, za který je vděčná...
Z veselé holky jen hromádka neštěstí
Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby
vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice
lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.
Já jsem si ve čtyřiceti moc přála třetí dítě, manžel svolil, ale jen asi na půl roku.
Samozřejmě se miminko nedařilo, tak jsem ho vždycky umluvila a tak to šlo dva roky.
Jednoho dne mi řekl, že už se na to opravdu necítí, že už dítě nechce, ať si zařídím antikoncepci. Sice nerada, ale zašla jsem za paní doktorkou domluvit si, že si po dovolené
na podzim nechám napsat antikoncepci. A v tom se to stalo, já najednou otěhotněla.
Manžel byl v šoku a dítě už nechtěl, necítil se na to.
Já jsem si zpočátku říkala, že to malé nedám, že se stal konečně zázrak, ale když jsem svého muže viděla nešťastného a zoufalého, měla jsem výčitky svědomí, že je vše proti jeho vůli a vlastně je to má chyba, že jsem na něj příliš naléhala. Tak jsme spolu ještě oba zašli k naší paní doktorce na gynekologii. Mluvila s námi oběma dlouho, ukázala manželovi ultrazvuk, kde bylo slyšet srdíčko, ale byl absolutně proti. Nechala jsem si čas na rozmyšlenou ještě asi čtrnáct dnů a doma jsem jen brečela a brečela.
Ten tlak byl doma nesnesitelný, ani má rodina mě nepodpořila, tak jsem nakonec souhlasila a šla na potrat. Ještě na sále jsem tak strašně brečela, že se mě pan doktor několikrát ptal, zda s tím opravdu souhlasím. Ta představa, co by mě doma čekalo za nervy, mě absolutně pohltila a já nedokázala odpovědět. Jen slyším slova sestry: „Pane doktore, již není čas!“
Tehdy jsem měla úraz a tak jsem nemohla chodit, nemohla jsem nikam zajít a požádat o pomoc. Také mi vlastně tenkrát nikdo neřekl, co se mnou tento zákrok udělá.
Myslela jsem si a doufala, že po něm bude všechno jako dřív, ale nebylo. Nastalo psychické peklo.
Na potratu jsem byla v listopadu 2015 a dodnes trvají deprese, výčitky, trápení.
Nedá se to popsat slovy. Dokud to člověk nezažije, tak neví. Z veselé holky se stala
hromádka neštěstí.
Kdybych mohla vrátit čas, už bych to nikdy neudělala! Stále si připomínám, kdy by mělo miminko narozeniny, jak by bylo velké. Nevím, jestli třeba čas vše zahojí, ale myslím, že ne, ta rána zůstane do konce života.
Chtěla bych touto cestou říci všem maminkám, které o potratu uvažují, ať vše důkladně zváží, pak už není cesty zpět! Třeba odchod mého miminka pomůže jinému miminku, aby se mohlo narodit. Pokud toto čte nějaký lékař, prosím, upozorňujte ženy na případná postabortivní psychická traumata.
Renáta
Hodina, která za to stála...
25. 9. 2018
Obracím se na Vás s prosbou o modlitbu za moje očekávané dítě, kterému lékaři diagnostikovali těžkou vadu a připravili nás na jeho úmrtí v krátké době po porodu.
Jsem věřící, na potrat nepůjdu, ale prosím Vás o předání tohoto modlitebního úmyslu Vašim modlitebníkům, případně anonymní zveřejnění na Facebooku.
Děkuji Vám a přeji Boží požehnání a hodně zachráněných miminek i jejich maminek.
Veronika
26. 1. 2019
Koncem září jsem Vám psala s prosbou o modlitbu za očekávaného syna s vývojovou vadou. Syn se narodil začátkem ledna a bohužel nepřežil. Zemřel velmi brzo po porodu.
Chci Vám všem, kteří se za nás modlili, velmi poděkovat. Modlitby byly skoro hmatatelně znát, všechno probíhalo velmi pokojně a požehnaně.
Porod byl bez komplikací, syn se netrápil a přijal i křest od kněze. Kdo ho viděl, řekl, že měl při umírání krásný a vyrovnaný obličej. Při křtu s námi bylo hodně nemocničního personálu, byli velmi empatičtí a bylo cítit duchovní atmosféru.
Dostalo se nám velké podpory od lidí kolem. Všichni nás chválí, jak obdivuhodně a statečně jsme to nesli, že jsme dokonce dávali sílu druhým, že všechno vidíme z perspektivy věčnosti, kdy náš syn už je u Boha a je u něj šťastný a zdravý.
My ale víme, že
bez modliteb a síly od Boha bychom se z toho zhroutili. Necítíme žádnou nesnesitelnou bolest a prázdnotu, ale radost a naději na shledání na věčnosti.
Veronika
28. 1. 2019
Viděla jsem reakce na Facebooku. Jsem tím velmi povzbuzená a těmi modlitbami nesená. Opravdu nejsem žádná hrdinka. Ale
jsem ráda, že jsem mohla svého syna donosit. Devět měsíců jsem ho cítila a těšila se, až uvidím, jestli nám bude přáno, jeho tvářičku. Byl s námi jen asi hodinu, ale i za tu jsem vděčná. Bylo to tak klidné, celou dobu byl u mě, chvilku se tiše vrtěl, a pak usnul a ve spánku zemřel. Jako by mi říkal: „Mami, netrap se, jdu za svým skutečným Otcem, do světa, kde budu šťastnější, než bych kdy mohl být tady.“ Možná to zní pateticky, ale
pro mě je to tajemně krásné.
Nedovedu si představit, že bych šla na potrat, že bych přišla o tuhle sladkou hodinu, kdy jsem si ho mohla pomazlit, cítit jeho hebkou kůži a podívat se do jeho modrých oček.
Veronika
Obě svědectví převzata z oběžníku Hnutí pro život.
Najdete ho na:
https://hnutiprozivot.cz/download/obeznik/obeznik-2019_02.pdf
Archiv časopisu:
https://hnutiprozivot.cz/casopis
