Evangelijní úryvek Třetí postní neděle (Lk 13, 1 - 9) přináší Ježíšovu výzvu k pokání, které není určeno pouze pro tzv. velké hříšníky, protože před Bohem jsme všichni hříšníci a všichni potřebujeme jeho odpuštění.
"Každý člověk zemřít musí", zpívá se v jedné pohřební písni. Pokud člověk umírá "nasycený životem", tzn. ve vysokém věku, jeho odchod navzdory smutku bereme jako jistou zákonitost. Hůře se však vyrovnáváme, když smrt je náhlá, nečekaná, ba až násilná. Pán Ježíš v nedělním úryvku zmiňuje hned dva konkrétní příklady nečekané smrti. Prvním je násilná smrt a druhým nešťastná událost s následkem smrti. V takových situacích se obvykle ptáme "proč musel zemřít?" A hledáme odpovědi. Tak nečekané úmrtí dokáží otřást člověkem a jeho vírou.
Výzva na změnu života
Můžeme hovořit s použitím názvu díla Dostojevského o souvislosti mezi "zločinem a trestem?" Je násilná či nečekaná smrt trestem za předchozí hříchy? Možná to byli poutníci, kteří se vrátili z Jeruzaléma a nyní Ježíšovi a zástupům kolem něj pověděli, jak Pontius Pilát smísil krev Galilejců s krví obětních zvířat, které přinášely v jeruzalémském chrámu. Vyvolali Galilejci v Jeruzalémě snad nějakou vzpouru? Kromě Lukášova evangelia nemáme v historických pramenech žádnou zmínku o tomto hrozném činu římského prokurátora, který spravoval Judsko v letech 26 - 36 po Kr. Avšak z díla židovského historika Josefa Flavia (37 - 100 po Kr.) se dozvídáme, že Pilát nechal v roce 35 po Kr. povraždit Samaritány na hoře Gerizim. Krutost mu tedy nebyla cizí. Římané byli velmi citliví na vzpoury a nepokoje, které nejednou řešili krvavým způsobem.
Druhým příkladem je nešťastná událost, když u vodní nádrže Siloe v Jeruzalémě spadla kamenná věž a usmrtila 18 lidí. Ježíš rozhodným způsobem odmítá tehdy rozšířený názor, že smrt je odplatou za spáchané, známé nebo skryté hříchy. Boží Syn však zve své posluchače, aby události, které se odehrály, četli hlouběji.
Otázka proto nestojí, kdo je větší nebo menší hříšník, protože před Bohem jsme všichni hříšní a všichni potřebujeme konat pokání.
Smrt je chvílí, kdy se jakoby zastavil čas. Připomíná nám naši křehkost. Nemáme život tak suverénně v rukou, jak si to nejednou myslíme. Proto je třeba častěji se zastavit a popřemýšlet nad vlastním životem, hodnotami, vztahy. Stále je čas přehodnotit a změnit dosavadní přístup. Slovo "pokání" v jeho řeckém významu "metanoia" znamená právě toto "změnu smýšlení".
Přinášet úrodu
Co je úkolem stromu? Urodit, přinést ovoce. Tehdy je užitečný a naplnil své poslání. Podobenství o fíkovníku, který navzdory vynaloženému úsilí nepřináší úrodu, je symbolem lidského života. Nežijeme jen pro sebe. Ovoce je symbolem užitečnosti pro druhé, ale i zárukou budoucnosti, neboť plody v sobě obsahují semínka pro další život. Podobenství je snadno čitelné. Bůh nám dal život, ale ve své lásce posílá vinaře - svého Syna, aby zachránil lidstvo, aby zachránil každého člověka. Zmínka o třech letech je asi odkazem na tři roky Ježíšova veřejného působení. Boží Syn nás dnes vyzývá k pokání. Zve nás k té prvotní spolupráci s Bohem, ke které jsme byli stvořeni a povoláni, protože tehdy najdeme vlastní štěstí. "
Pane, nech ho ještě tento rok" jsou Ježíšovou modlitbou k Otci za nás.
Při životních jubileích máme ve zvyku děkovat za různé věci. Nejčastěji za zdraví, rodinu, děti ...
Existuje dar, bez něhož by ty ostatní neexistovaly. Je to dar času, který nám Bůh dává. V souvislosti s postním obdobím můžeme hovořit ještě více o daru času na změnu života a návrat k Bohu.
Ať náš život Ježíšova učedníka je požehnáním pro druhé. Dokud máme čas, přinášejme ovoce naší víry, jak říká apoštol Pavel: "
Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti tomuto zákona není."
(Gal 5, 22 - 23)
P. Prof. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 22. 3. 2019 naleznete
zde
