Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle postní- cyklus C
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. A nebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel hledat na něm ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: „Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?“ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ (Lk 13,1-9)
NEMĚL JSEM DOSUD ČAS
Nikdo nepochybujeme, že v evangeliu o fíkovníku, který nenese ovoce, se mluví o nás, o mně, o tobě.
Často si svou neplodnost, že nepřinášíme žádný užitek lidem kolem sebe, ani pořádně neuvědomujeme.
Přišli na faru mladí manželé. Před dvěma roky zde měli svatbu a teď nevěsta žádá, aby kněz splnil, co jí tenkrát nabídl: aby ji pokřtil. – „Váš manžel se vám jistě dobře věnoval, dobře vás ke křtu připravil,“ – raduje se kněz. – „Ale kdepak, kdybych čekala na něj, umřela bych jako pohanka a mé děti také. Od něj jsem neměla žádnou příležitost slyšet něco o náboženství. Ale bere mě sebou do kostela a mně se líbilo, co jsem tam slyšela a viděla. A tak jsem tady s prosbou, abyste mne ke křtu připravil vy, pane faráři.“
A pan farář se diví: „Pročpak tys zůstal vedle své ženy jako neplodný fík, proč jsi o své víře nemluvil, proč jsi jí nevysvětlil krásu evangelia?“
Neměl jsem dosud čas dělat jí náboženské přednášky. A taky jsem si na to dosud netroufal. Když jsem uvažoval, jak jí něco povědět, vysvětlit, zjistil jsem, že jí jsou cizí náboženské výrazy, jak já je znám z vyučování katechismu. Později bych to byl jistě zvládl, ale má žena už nechtěla čekat.“
Tuhle zkušenost mladého manžela jsme už asi někdy udělali všichni. Není snadné vysvětlit slovy to, co nám je ve víře známé a milé, třebas svátosti, modlitbu.
Ale je to řešení, co my často děláme jako ten manžel – že o své víře doma, mezi přáteli – nemluvíme? Že nikomu neřekneme slovíčko pozvání, třeba jen to – pojď se s námi v neděli podívat do našeho kostela, nám se tam moc líbí a moc získáváme?
„Pane, ponech jej ještě rok. Okopám ho a pohnojím,“ – prosí nebeského hospodáře za nás Ježíš, náš zahradník, který nás chce zachránit. – „Snad příští rok už ovoce přinese.“
Jak daleko je poslední doba zkoušky, zda přece začneme nést sladké fíky naší lásky, dobré ovoce naší ochoty podat ruku bližnímu na cestě k Bohu? Třeba něco čteš a napadne ti, že tahle myšlenka by se ti mohla hodit v rozhovoru s někým druhým. Ale to si ji musíš podtrhnout, v novinách vystřihnout, vrátit se ní, aby ti uvízla v hlavě a nemělas hlavu tak prázdnou.
Nebo třeba zde v kostele.
Jak je to s námi v našem kostele, když vidíme, že na našem místě sedí náhodní návštěvníci? Začneme je zamračeně vystrkovat, nebo jim s přátelským úsměvem vyhledáme v kancionálu číslo písně a sedneme si pro tentokrát jinam?
Máme právo na své oblíbené místo v kostele – vždyť ty jsi v kostele doma – a doma máš také své místo u stolu, svou postel a možná i svou světnici. Ale když přijede návštěva, rád přenecháš své místo hostu. Ale je tu přece jen způsob, jak si své místo bezpečně podržet, a je jednoduchý.
Nechoď do kostela na poslední chvíli – přijď trochu dřív. A tvé místo bude volné a ty je máš jisté.
Když jsme si toho vědomi, že máme přinášet dobré ovoce lidem kolem sebe, pak si dokážeme najít chvilku k popřemýšlení, jak by se dal pohanovi srozumitelně vyjádřit pojem milosti Boží, svátosti. Pak si už dokážeme najít chvilku pro pár slov s dětmi, s mládeží, známými, o tom, proč v neděli jdeš do kostela. Pak budeš mít šanci, že nezůstaneš stromem neplodným. Aby nikdo v tvé blízkosti nemohl říct, že neměl žádnou příležitost slyšet něco o víře v Boha.
