.jpg "RMS Titanic 4.jpg, volné dílo, wikimedia.org")
Všichni tři kněží, kteří byli spolu s dalšími lidmi oběťmi tragického nárazu lodi do ledovcové kry, až do konce zůstali se svěřeným lidem a nabízeli mu slova útěchy plynoucí ze svátostí a modlitby.
Na lodi byli tři katoličtí kněží a jeden irský bohoslovec - katastrofu přežil pouze on.
Všichni tři kněží, kteří byli spolu s dalšími lidmi oběťmi tragického nárazu lodi do ledovcové kry, se však nezachovali jako potulní kazatelé, kteří s Biblí v ruce dokazují příchod "dne Páně", jak se to snažil vykreslit James Cameron.
Zachovali se jako katoličtí kněží, kteří až do konce zůstali se svěřeným lidem a namísto slov hrůzy mu nabízeli slova útěchy, plynoucí ze svátostí a modlitby.
Jedním z kněží byl 27-letý
Jouzas Montvila. Je považován za jednoho z animátorů litevského národního obrození na území Sejnenské diecéze. Na palubu Titanicu vzal přibližně 600 rukopisů litevských lidových písní, které shromáždili bohoslovci sejnenského semináře.
Kněz Montvila nebyl na žádném záchranném člunu, nebyl mezi zachráněnými trosečníky z "nepotopitelné" lodi.
Až do konce zůstal na palubě a uděloval rozhřešení in Articulo mortis (v nebezpečí smrti) těm, pro které už nebylo místo v záchranných člunech.
Jeden ze svědků těchto chvil po svém zachránění řekl, že kněz Montvila "
splnil své povolání do konce". Odmítl nabídku nastoupit do záchranného člunu.
Podobně to udělal i 41-letý německý benediktin páter
Joseph Peruschitz. Do konce uděloval rozhřešení a vedl modlitbu posvátného růžence.
Na plavbu Titanicem se vydal i kněz
Thomas Byles (narozen v roce 1870). V New Yorku měl oddávat svého mladšího bratra Williama. Životopis otce Bylese je jedním z důkazů velké síly britského katolicismu na přelomu 19. a 20. století.
Budoucí hrdina z Titanicu se narodil jako Roussel Byles v protestantské rodině (jeho otec, Alfred Byles, byl známý pastor). Cesta do Říma se v Rousselově případě začala během jeho studia na Oxfordu (od roku 1889).
Na katolickou víru se obrátil v roce 1894. Při vstupu do Katolické církve přijal i nové jméno. Na počest autora Summy teologické si zvolil jméno Tomáš (Thomas). Po skončení teologického studia v Římě (1899 - 1902) přijal 15. června 1902 ve Věčném městě kněžské svěcení.
V roce 1905 začal pracovat jako kaplan v essexské Farnosti svaté Heleny v Ongaru. Odtud se 10. dubna 1912 vydal na cestu do Southamptonu, kde v přístavu čekal na největší dopravní zaoceánskou loď. Otec Byles měl rezervovaný lístek do druhé třídy, ve které (podobně jako ve třetí třídě) cestovalo nejvíce lidí, kteří potřebovali duchovní pomoc katolického kněze. Byli to především Irové a Italové (případně Američané takového původu).
Neděle 14. dubna 1912 byla první nedělí po Velikonocích. Dnes je to svátek Božího milosrdenství. V ten den otec Byles spolu se dvěma dalšími kněžími odsloužil svou poslední mši. Svědci si dobře zapamatovali
slova, která kněz vyslovil během svého posledního kázání.
Mluvil o tom, abychom
"v čase pokušení nebyli duchovními vraky",
ale "abychom využívali záchranné čluny modlitby a svátostí".
Když se v noci ze 14. na 15. dubna 1912 začalo drama pasažérů Titaniku, otec Byles uklidňoval vystrašené cestující a pomáhal jim nastupovat do záchranných člunů.
Především však zpovídal, uděloval rozhřešení in Articulo mortis a vedl modlitbu růžence na potápějící lodi. Dvakrát mu nabídli, aby nastoupil na záchranný člun, ale on to odmítl.
Zachráněná pasažérka z třetí třídy Helen Mary Mocklare, která byla svědkem toho, jak otec Byles dvakrát odmítl opustit věřící shromážděné na palubě, později uvedla:
"Po tom, jak jsem se dostala na poslední záchranný člun
a jak jsme se pomalu vzdalovali od lodi,
jsem výrazně slyšela hlas kněze a to,
jak věřící odpověděli na jeho modlitby.
Postupně tyto hlasy slábly,
takže nakonec jsem dokázala rozlišit pouze melodii písně
Blíž k tobě, Bože můj
a výkřiky těch, co tam zůstali."
Tělo kněze Thomase Bylese se nikdy nenašlo. Když pár měsíců po tragédii jeho bratr William s manželkou navštívili na své svatební cestě Řím a na audienci se setkali s papežem, Pius X. jim údajně řekl, že zesnulého kněze považuje za "
mučedníka Církve".
Možná, že papež těmito slovy nenavazoval pouze na Ježíšova slova o tom, že "
nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele", ale i na hrůznou atmosféru posledních chvil před potopením Titanicu. Nemluvil pouze o vlnách zalévajících loď.
Mnozí svědci totiž shodně tvrdí, že
někteří cestující, kteří věřili v "nepotopitelnost" parníku, se vysmívali růženci, který se katoličtí kněží spolu s věřícími modlili v těch hrozných chvílích. Tito posměvači doráželi na klečící lidi, kteří se modlili, zatímco voda strhávala ostatní zábrany ...
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 16. 3. 2019 naleznete
zde.
.jpg "RMS Titanic 4.jpg, volné dílo, wikimedia.org")
