Osobní svědectví Ondřeje Rothärmela, jak Pán může promlouvat skrze Písmo svaté.
Těmito řádky bych chtěl vydat svědectví o tom, jak mě Pán slovy Písma svatého osobně
oslovil, a chtěl bych tak všechny čtenáře povzbudit, aby při rozličných životních otázkách
uprostřed modlitby náhodně otevřeli Bibli a očekávali od Pána pokyn. (V důležitých otázkách
se doporučuje také porada s duchovním vůdcem.)
Otevřít Bibli je praxe, která je mi známá již od dob dětství, protože moji rodiče velice žili vírou a často tento způsob porady s Biblí používali. Díky dobrému příkladu mých rodičů uzrála moje víra velmi brzy a naučil jsem se vnitřnímu přístupu k modlitbě a ke svátostem. Ale s příchodem puberty se můj zájem o Boha záhy rozptýlil v důsledku dojmů a svodů „světa“. Protože jsem pak už nežil podle Božích pokynů, potlačoval jsem svůj vztah k Bohu, protože jsem cítil, že můj život je v rozporu s jeho přikázáními.
Když se mi jednou jako patnáctiletému nechtělo do školy, odmítla mě matka omluvit, protože jsem opravdu nebyl vůbec nemocný. Ale vyzvala mě k zamyšlení, a když už vyučování začalo a já jsem do školy neodešel, pozvala mě k modlitbě.
Tato modlitba byla něco zvláštního, vím to ještě dnes velice přesně: přemýšlel jsem to dopoledne o svém způsobu života a začal jsem pociťovat nespokojenost. Na konec modlitby položila matka přede mne na stůl Bibli a otevřela ji. Bylo tam místo o povolání proroka Jeremiáše (Jer 1,4–10).
Toto slovo mě zasáhlo do srdce, protože v postoji onoho mladého muže, který pochyboval sám o sobě, jsem mohl vidět sám sebe. Bohužel nebyl jsem tehdy ještě tak daleko, abych jako prorok vložil celý svůj život do Božích rukou, tak abych se zcela řídil jeho vůlí, ale od té doby se v mém srdci něco probudilo, co mi už dále nedalo pokoj.
Deset dalších let svého života jsem žil v prázdnotě srdce. Pokoušel jsem se v těch letech vyplnit toto vnitřní vakuum nejrůznějším způsobem. Chtěl jsem všechno nějakým způsobem prožívat a připadal jsem si ve srovnání s ostatními vždy jako extrémní (ve sportu, s televizí, s počítačem, v sexualitě atd.). Nedostatek vnitřní hloubky se brzy projevil v chybějící motivaci k práci a k společenství a já jsem stále více kroužil sám kolem sebe. Tento odpad mě velice trápil, protože dříve jsem měl zájem o mnoho věcí a byl jsem uprostřed dobrých přátel.
V listopadu 1998 jsem mohl prožít něco, za co vděčím jen milosti Boží a modlitbě mých rodičů a mnoha jiných. Když jsem jednou uléhal na lůžko, pocítil jsem náhle ve svém pokoji Boží přítomnost. Poznal jsem ihned, že tato osobní láska, tento majestátní protějšek, toto nejčistší bytí je touha mého srdce.
V tu chvíli jsem se mohl zcela otevřít Bohu a zažil jsem, aniž bych něco viděl nebo slyšel, jak nepopsatelná Přítomnost zaplnila celou mou bytost. Byl jsem zcela naplněn touto silou, která plála v mém srdci jako očišťující oheň a zachvěla celým mým tělem. Chvěl jsem se, cítil jsem, jak ze mne padají všechny okovy mých špatných návyků, a obdržel jsem v tom okamžiku vnitřní svobodu darovat celý svůj život Bohu.
Příští ráno, stále ještě pohnut touto událostí, vzal jsem do ruky Písmo svaté a náhodně jsem je otevřel. Byl to příběh povolání proroka. Ihned jsem si vzpomněl na místo, které jsem otevřel před deseti lety. Byl jsem plný radosti a zrála ve mně myšlenka, že Bůh po mně chce, abych nastoupil zvláštní cestu. Prožil jsem celý den naplněn radostí. Příští ráno jsem opět otevřel Bibli a to, co jsem četl, byl opět příběh povolání. Naplnila mě tentokrát velká úcta k Bohu a v této radosti jsem poznal také celou závažnost toho slova. Byl jsem ten den v práci přítomen pouze tělesně. Třetí den jsem opět otevřel Bibli: potřetí opět slova povolání. Šel jsem s Biblí za svou matkou, které jsem se již svěřil se svou životní změnou, abych jí toto místo přečetl, a když jsem to udělal, zcela mě ta slova uchvátila.
Bylo mi zcela jasné – Bůh mě chce úplně! Byl jsem si tentokrát vědom důsledků tohoto úplného sebeodevzdání. Bůh má nyní sám převzít kormidlo. Z celého srdce a v úplné svobodě jsem řekl své ano k této nabídce. Moje srdce bylo po tomto rozhodnutí naplněno tak velkou radostí, že jsem během 15 minut jízdy do práce nemohl dělat nic jiného než plakat. Od té doby prožívám, že Bůh mě vede obdivuhodnou cestou.
On je opravdu ten nejlepší kormidelník, kterého bych mohl mít. A ještě něco mi Bůh ukázal. Tak nyní skládám maturitu na škole sv. Josefa pro pozdní povolání, abych pak mohl jít na teologii a připravoval se na kněžský stav. Děkuji Bohu zvláště za to, že jde se mnou cestou po celý můj život a byl mi věrný i v době mé nevěrnosti.
Buď pochválen Bůh, že mi obdivuhodným způsobem projevil lásku a ukázal svou dobrotu.
Vyšlo v časopise Světlo 20. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
