Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle postní- cyklus C
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: „Nejen chlebem živ je člověk.“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a její slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: „Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času. (Lk 4,1-13)
V čem je podstata pokušení?
Jaká jsou má pokušení?
Co mne odvádí od víry v Boha, od dobré cesty?
Odpověď na tyto otázky musíme hledat ve svém nitru - každý sám. Lidská pokušení jsou mnohotvárná jako život, denně jiná, denně nová.
Ale ve své podstatě, v jádru věci, jsou až nudně monotónní- stejná jako ta Ježíšova.
Pán Ježíš měl moc - pro jiné. Teď je sváděn, aby ji využil pro sebe, ve svůj prospěch.
Pán Ježíš přišel s mocí bezmocné lásky. Teď je sváděn, aby přijal satanský princip násilí.
Pán Ježíš přišel hlásat ducha chudoby, který cení víc bohatství srdce, než peněženky. Teď je sváděn ke chlebařině: služba zlu bývá dobře placena.
To je podstata pokušení: volit cestu nejsnadnější, nejpohodlnější, tu cestu, co se nahodí první z kraje, bez ohledu na jiné. Cestou zlou pro jiné a jen zdánlivě dobrou pro tebe.
Ježíš na nabídku chlebařiny odpovídá: Člověk potřebuje víc než jen chleba, jídlo, majetek, aby byl lidsky živ.
Z pouhé chlebařiny jeho existence zůstalo jen vlastnění, ze svátostí jen posvátné soukromé svatosvaté JEHO vlastnictví.
Jinak je mrtev tou smrtí, kterou i Kristus považuje za neštěstí.
Je mrtev, protože jen bere, nedává. Je mrtev, protože nemá rád: Odmítl Boha - Lásku. Jeho vztah k lidem je zrůdný. Chce buď lidi mít - mít jen pro sebe, vládnout - tomu říká láska. Ty, co nevlastní, chce aspoň vysávat: co mám z toho člověka, k čemu mi může být dobrý tamten.
To je ta opravdu hrozná smrt, to je peklo, před kterým varuje bible: Osamělost sobce, který nemá rád, který se neumí darovat, chce jen brát.
Taková živá mrtvola je zpodobena v marnotratném synu. Chtěl všechno sám, sám pro sebe - odmítl společnost své rodiny - a skončil ve společnosti prasat a sviní.
Když změnil své smýšlení a vrací se mezi své s ochotou sloužit jim, tu jeho otec prohlašuje: “Můj syn byl mrtev, a ožil!” - Otec nazývá zmrtvýchvstáním to, co se s ním stalo.
Nech si projít hlavou, čemu se tu vlastně říká zmrtvýchvstání!
Ježíš se radikálně postavil proti smrti duchovní. Učí, že ta se může stát trvalou, věčnou, peklem na věky. A naopak se nebojí smrti tělesné, fyzické. Podstupuje ji, aby dotvrdil svou víru, že ta je jen změnou života, branou do nové formy bytí, žil-li ten člověk v lásce.
Rozumíš?
Čím víc jsme naplněni laskavostí, dobrotou, láskou, tím víc nesmrtelnosti v nás je.
Člověk, který odolá pokušení samého chleba, sobectví, člověk, který dá přednost lásce, ten už smrt překonal, ten už má smrt za sebou a před sebou život v lásce!
Tak to tvrdí i svatý Jan apoštol v druhém listu: Píše tam: “Miláčkové, my víme, že jsme už přešli ze smrti do života, protože máme rádi své bratry. Kdo nemá nikoho rád, ten už zemřel a zůstane mrtev.” (Podle 1. Jan 3,14)
Nenechte si ujít tuto myšlenku:
Stát se křesťanem znamená přejít ze smrti do života, stát se křesťanem znamená mít rád, to jest být tu pro druhé.
Mluvili jsme tu dnes o dvojí smrti:
Ta jedna je nesmyslná smrt už zaživa, odumření lidství, lásky v člověku.
Tou druhou, tělesnou, prochází člověk s pohledem upřeným do zaslíbené země, prochází jí jako vítěz nad otroctvím plných hrnců egyptských, jako ten, který smrt už překonal a žije.
Takový život stojí za to, abychom jej hledali. Stojí za to, abychom začali znovu o takový život usilovat.
