„Máme mnoho částí, ale všichni jsme jedno tělo“, zpívá se v refrénu jedné populární
církevní hymny z 80. let, založené na slovech z 1. listu Korinťanům 12,12:
„Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“
Na otázky ohledně tradice, úcty, uchování a významu relikvií odpovídá P. Carlos Martins.
V Kristu jsme všichni jedno tělo, avšak pokud se stanete katolickým světcem, mohou části vašeho těla putovat po celém světě.
Vezměme si například
sv. Kateřinu Sienskou.
Mladá a proslulá dominikánka třetího řádu vedla intenzivní život modlitby a pokání a říká se, že má zásluhu na ukončení avignonského exilu nástupce sv. Petra (Řehoř XII.) ve 14. století.
Když zemřela v Římě, její rodné město Siena si nárokovalo její tělo. Avšak uvědomovali si, že kdyby vzali celou mrtvolu, byli by nejspíš chyceni.
Zloději se proto rozhodli, že bude bezpečnější, když vezmou pouze hlavu.
Když byli na útěku z Říma zastaveni hlídkami, obrátili se rychle v modlitbě s prosbou o pomoc ke sv. Kateřině. Stráže otevřely tašku a mrtvou hlavu sv. Kateřiny tam nebyla. Místo ní hlídka spatřila tašku plnou okvětních lístků. Jakmile se zloději vrátili zpět do Sieny, hlava sv. Kateřiny se opět zhmotnila, což je jedním z mnoha zázraků, které se této světici připisují.
Hlava sv. Kateřiny Sienské byla umístěna v relikviáři baziliky sv. Dominika v Sieně, kde ji lze dodnes uctívat spolu s jejím palcem. Její tělo zůstává v Římě, noha je uctívána v Benátkách.
Od Turínského plátna přes prst sv. Tomáše až po zázračnou krev sv. Januária nebo mozek sv. Jana Boska si katolická církev uchovává a uctívá mnoho zvláštních, svatých artefaktů známých jako relikvie - od Ježíše a svatých.
Pro laiky se tradice uctívání relikvií může jevit jako mimořádně morbidní praxe.
Avšak kořeny této tradice sahají ještě do doby před narozením Ježíše. Samotná praxe vychází z Písma a staletí církevního učení.
Přestože se jedná o jednu z nejzajímavějších církevních tradic, je jednou z nejméně pochopených.
Otec
Carlos Martins je
Custos reliquiarum - kněz, který je církevně jmenovaný a zodpovědný za správu relikvií v diecézi a má autoritu pro jejich vydávání.
Martins je členem organizace
„Společníci kříže“ a zároveň předsedá sdružení
„Církevní poklady,“ úřadu, jehož cílem je poskytnout lidem zkušenost s živým Bohem prostřednictvím setkání s relikviemi světců ve formě expozice.
Tato instituce na pozvání vystavuje relikvie napříč celou Severní Amerikou.
V následujícím rozhovoru P. Martins odpovídá na otázky a rozptyluje některá běžná nedorozumění v otázce tradice uctívání relikvií.
V první řadě: Co je to relikvie?
Relikvie jsou fyzické věci - objekty, které mají přímou souvislost se svatými nebo s naším Pánem. Obvykle se dělí na tři kategorie:
Relikvie prvního stupně jsou těla nebo části těl svatých, jako jsou kousky kostí nebo těla.
Relikvie druhého stupně zahrnují něco, co svatý osobně vlastnil - například hábit nebo knihu (nebo fragmenty těchto předmětů).
Relikvie třetího stupně jsou věci, kterých se svatý dotkl nebo se dotkly relikvie první, druhé nebo třetí třídy.
Odkud pochází katolická tradice uctívání svatých relikvií?
Písmo učí, že Bůh jedná prostřednictvím relikvií, zejména pokud jde o uzdravení. Popravdě, když čteme, co Písmo říká o svatých relikviích, napadne nás myšlenka, že to, co relikvie „dělají“, je právě uzdravování.
„…i hodili toho muže do hrobu Elíšova. Jakmile muž přišel do styku s Elíšovými kostmi, ožil a postavil se na nohy.“ (2 Kr 13,21).
„A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. Říkala si totiž: ,Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!‛ Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: ,Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.‛ A od té hodiny byla ta žena zdráva. Žena byla vyléčena z krvotoku, když se prostě jen dotkla Ježíšova oděvu.“ (Matouš 9, 20-22).
Znamení a divy apoštolů byly tak velké, že lidé vynášeli nemocné až na ulice, aby na ně padl alespoň Petrův stín:
„Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem.“ (Sk 5,15).
A totéž u apoštola Pavla:
„Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli.“(Sk 19, 11-12).
V každém z těchto případů Bůh dopustil uzdravení pomocí materiálního objektu. Uzdravení proběhlo skrze dotknutí se předmětu.
Je zde velmi důležité poznamenat, že zdrojem uzdravení je Bůh. Relikvie jsou pouze viditelným znamením, skrze které Bůh koná.
Jinými slovy: relikvie nejsou magické. Samy o sobě nemají žádnou vlastní moc.
Každé dobro, které se projevuje skrze relikvie, je Božím činem. A skutečnost, že Bůh se rozhodne použít relikvie svatých pro uzdravování a zázraky, naši pozornost směruje ke svatým jako k našim vzorům a přímluvcům.
„Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“ (KKC 828)
Kdy začalo uctívání relikvií?
Bylo přítomno od raného křesťanství, už za časů apoštolů.
Následuje
zpráva ze Smyrny (dnešní Izmir, Turecko), kde byl místní biskup, sv. Polykarp zaživa upálen:
„Kristu se totiž klaníme, poněvadž je Boží Syn; mučedníky, kteří jsou žáky Pána a snaží se jej napodobit, milujeme pro jejich nezměrnou oddanost k jejich Králi a učiteli.“
„Když tedy setník viděl neústupnost Židů, dal položit Polykarpa doprostřed hranice a spálit podle jejich obyčeje. My pak potom jsme sebrali jeho kosti, vzácnější než drahokamy a dražší než zlato a důstojně jsme ho pohřbili.“
(Umučení smyrnenského biskupa svatého Polykarpa, kap. XVII. a XVIII.)
Polykarp byl významný člověk. Obrátil se skrze apoštola Jana, který ho pokřtil a následně ustanovil za biskupa. Na tomto příkladu vidíme, jak církev od svého počátku praktikovala oddanost ostatkům mučedníků.
Jaký je duchovní význam relikvií?
Myslím, že nejlépe to vystihl sv. Jeroným:
„Neklaníme se, neadorujeme a obáváme se sklánět před stvořením více, než před samotným Stvořitelem. Avšak ostatky mučedníků uctíváme v důsledku adorace Toho, kterému tito mučedníci patří." (Ad Riparium, i, PL, XXII, 907)
Relikvie uctíváme jen kvůli vzdávání úcty samotnému Bohu.
Když pořizujeme relikvie z těla světce, které části používáme?
Každá část těla světce je posvátná a může být umístěna v relikviáři. Může se použít jakákoliv kost. Kromě toho se využívá i maso, vlasy a někdy i krev. Někdy se z hrobu rozebere vše, jindy se hrob zachová.
Ve kterém bodě kanonizační procesu jsou věci nebo části těla považovány za oficiální relikvie církve?
Před beatifikací probíhá formální obřad, při kterém jsou relikvie identifikovány a přemístěny (oficiální výraz „přeloženy“) do kostela, kaple oratoria. Jednoduše řečeno, hrob se exhumuje a vyberou se posmrtné ostatky.
Pouze církev má právní moc formálně uznat svatost osoby. Když to církev dělá v procesech blahořečení a kanonizace, jsou relikvie uznány za posvátné.
Existuje významný rozdíl mezi blahořečením a kanonizací. Blahořečení je prohlášení církve, že existují silné důkazy o tom, že daná osoba je mezi svatými v nebi. Blahořečení však umožňuje pouze místní kult (např. v diecézi, zemi, řádovém společenství). Tedy v místě, kde daný blahoslavený žil a zemřel.
Když například byla blahoslavená matka Tereza, byla umožněn kult k ní v jejím rodné Albánii. Mši ke její cti nešlo slavit např. v USA, a ani její relikvie nebylo možno umístit na oltář.
Blahořečení bývá předstupněm kanonizace. Kanonizované osoby – osoby prohlášené za svaté mají právo na úctu v rámci celosvětové univerzální církve.
Církev dovoluje, aby svaté části těla byly rozděleny na památky, ale zakazuje rozptýlení popela zemřelých, kteří jsou zpopelněni. Proč je tomu tak?
Každý člověk má právo na pohřeb. To znamená, že společnost má povinnost pohřbívat mrtvé.
Každá lidská společnost i kultura v dějinách tuto povinnost vnímala. Mrtví byli vždy pohřbeni a archeologie nikdy neobjevila lidskou komunitu, která tuto praxi nevykonávala. Dá se říci, že pohřbívání mrtvých je součástí naší lidské kulturní DNA.
Teologickým pojmem pro tento instinkt je přirozené právo. Příroda vtiskla do lidského srdce zákon, který se projevuje v praxi pohřbívání mrtvých. Jde o závěrečný akt lásky a oddanosti nebo přinejmenším čin úcty a slušnosti.
Nemělo by být žádným překvapením, že církev prohlašuje za jedno z tělesných skutků milosrdenství právě pohřbívání mrtvých. Milosrdenství neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji.
Způsoby pohřbívání jsou různé. Ostatky mohou být pohřbeny do země, v moři nebo pod zemí, například v jeskyni nebo v urnovém háji – tzv. kolumbariu.
To proto, že pohřeb probíhá na místě úmrtí, takže lze říci, že osoba „zaujme“ toto místo jako místo posledního odpočinku. Lidské srdce po tom touží.
Vídáme pozůstalé, kteří přijíždějí k hrobům a hovoří tam, jako by rozmlouvali s mrtvým. A prožívají to jinak, než když by mluvili se zemřelým doma nebo jinde. U hrobu s mrtvými mluví tak, jako by tam oni byli přítomni.
Právě z tohoto důvodu církev mimo jiné učí tomu, že je proti lidské důstojnosti i základní lidské citlivosti tělesné pozůstatky „rozptýlit“. Lidé potřebují místo, kam mohou přijít a setkat s mrtvými v jejich tělesnosti.
Nicméně svatí, jako údy Kristova těla, mají právo na úctu k jejich pozůstatkům. A toto právo, plynoucí z jejich důstojnosti jako částí Kristova těla, nahrazuje jejich právo mít ostatky pohřbené v hrobě.
Jaký je správný způsob uchovávání relikvií? Mohou katolíci - laici uchovávat relikvie prvního stupně ve svých domech?
Relikvie jsou velmi vzácné. Nejsou něčím, co bylo kdysi živé a nyní je mrtvé. V případě relikvií první třídy hovoříme o těle, které čeká na všeobecné vzkříšení, při němž se duše světce sjednotí se svými tělesnými pozůstatky.
A proto způsob, jakým uchováváme relikvie, je mimořádně důležitý. V ideálním případě by měly být relikvie uchovávány v kostele nebo kapli, kde mohou být zpřístupněny k veřejnému uctívání.
Nejvyšší poctu, jakou církev může relikviím udělit, je umístit je do oltáře, na kterém se slaví mše svatá. Tato praxe pochází z rané církve.
Hroby mučedníků tehdy byly nejcennějšími oltáři pro slavení liturgie.
Další možností kromě umístění v oltáři je jejich instalace ve zbožném výklenku, kde je lidé mohou uctívat. Tyto svatyně jsou důležité, protože lidem umožňují hlubší zážitek intimity se svatým.
Církev nezakazuje vlastnění relikvií laiky. Mohou je dokonce mít u sebe doma. Avšak kvůli mnoha zneužívání, které relikviím dostalo, už je církev jednotlivcům nevydává, a to ani duchovenstvu.
Mezi zneužívání relikvií řadíme nedostatečnou úctu (opomíjení), nedbalé zacházení a v některých případech i prodávání. Zneužívání se nezbytně nemusely dopustit osoby, kterým církev relikvie svěřila původně. Když však tyto osoby zemřely, byly relikvie zděděny a často vystaveny snadné zranitelnosti. Díky zatemnění křesťanské kultury v západním světě, již nemůže být víra považována za samozřejmost, dokonce ani mezi dětmi nejzbožnějších lidí.
Kvůli ochraně jsou proto relikvie poskytovány pouze chrámům, kaplím a modlitebnám.
Jak důležitá je pravost relikvií? Jak se přistupuje k určování pravosti velmi starých relikvií pocházejících z raných dob církve?
Pravost je kriticky důležitá.
Ale v případě starších světců je určení identity mnohem jednodušší, než si myslíte. Bylo tradicí stavět kostel nad hrobem svatého. To je důvod, proč stojí bazilika sv. Petra nebo bazilika sv. Pavla tam, kde stojí. Obě baziliky jsou postaveny na hrobě světce, který se nachází přímo pod oltářem.
Moderní archeologie pouze potvrdila to, v co věřila starověká tradice.
Převzato, upraveno a doplněno z
www.catholicnewsagency.com
Článek
„Is it weird that Catholics venerate relics? Here's why we do“ z 1. 11. 2017 naleznete
zde.
