Každý má jiné povolání každý má svou originální cestu k Bohu. Jak po ní jde Jean?
Svědectví se mi zdá jako velmi osobní záležitost. Má být vztah mezi mnou a Ježíšem zveřejněn? Když o tom přemýšlím, přicházejí mi na mysl různé vzpomínky a zkušenosti: někdy nadšeně milující a Ježíšem milovaný, jindy jsem byl zaskočen a odmítal Jeho lásku ke mně. Dlouhá období „ne“ se záblesky „ano“.
Vzpomínám si…
Když mi bylo 12 let, můj přítel kněz mi dal knihu o povolání. Měl jsem ji u sebe několik týdnů a pak jsem ji vrátil bez čtení a řekl, že je „zajímavá“!
Později na konci střední školy mi ten stejný kněz řekl: „Nyní bys měl jít do noviciátu.“ – „Ne!“ A šel jsem na univerzitu.
Ale Ježíš se na mne díval a tiše mi zašeptal: „Pojď, následuj mne, nech všechno ostatní.“ Způsobilo to ve mne smutek, otázky, odmítání i návrat k Jeho přátelství. Radost, smutek, strach, nenaplněnost. Stále jsem se vracel k zásadní otázce: „Proč Pane, když říkáš, že jsem svobodný, nemohu za Tebou jít, ani nemohu jít s Tebou, aniž bych zažil smutek nebo existenciální nepohodlí? Co je to ta svoboda? Když jsem svobodný, mohu nejít za Tebou a být šťastný? Ne. Vždy když Tě ve svém svědomí odmítám, stávám se nešťastným.
Tento boj trval dva roky. Nakonec jsem byl poražen. Vstoupil jsem do semináře kanovníků Grand-Saint-Bernard. A v této rodině jsem stále, ve své rodině. Stále je to ten stejný boj. Ale dnes jsem v harmonii se svojí identitou, podstatou: Hříšník, který miluje Ježíše a Ježíš, který miluje hříšníka a činí ho svým bratrem.
Vězeň společenství, jak to vyjádřil Newman: „Já sám a můj Stvořitel.“
Jean
