Celibát není problém, ale řešení

Mnozí katolíci, dokonce i ti nejvíce věřící, jakoby lámali nad kněžským celibátem hůl. Jak si vysvětlit současnou záplavu skandálů?





V našich časech po sexuální revoluci mnozí vnímají celibát jako nezdravé potlačování pohlavního pudu, které je živnou půdou pro současnou epidemii sexuálního zneužívání kněžími. Pokud se podle tohoto uvažování chceme zbavit sexuálního zneužívání kněžími, musíme se zbavit celibátu.

Toto řešení je, slovy jistého literárního kritika, "šikovné, lákavé a pomýlené".

Celibát není problém. Sexuální zneužívání kněžími způsobuje celibát asi tak, jak nevěru způsobuje manželství. Jedno i druhé je porušením posvátných slibů, při kterých Pán garantuje, že bude člověku pomáhat věrně žít. Jinými slovy, dovolit kněžím ženit se by sexuálním přestupkům nezabránilo. Manželství bohužel také není cizí pohoršení ani sexuální zneužívání.

Problémem není celibát, ale špatně žitý celibát. Způsobuje ho to, že kněží nežijí čistě. Správnou reakcí není zrušit celibát, ale žádat od kněží, podobně jako od sezdaných, aby žili podle svého povolání.

Ve skutečnosti je celibát pro Církev vzácným a nenahraditelným darem. Obvykle se definuje negativně jako "zřeknutí se manželství". Představuje však pozitivní rozhodnutí, silný způsob prožívání lásky, se kterým se spojuje upřímný úmysl a jedinečná otevřenost srdce. Umožňuje knězi prožívat své duchovní otcovství zvlášť silným a účinným způsobem.  

Po celá staletí obohacoval duchovní užitek plynoucí z kněžského celibátu Církev a dokonce i širší kulturu. Kdyby se měl celibát v této chvíli rozčilení zrušit, nejenže bychom nevyřešili problém sexuálního zneužívání, ale obrali bychom i budoucí generace o nesčetné milosti duchovního otcovství, které k nám přicházejí prostřednictvím kněžského celibátu.  

Jak si tedy vysvětlit současnou záplavu skandálů? Není to pěkný příběh, ale na konci je dobrá zpráva.

Především se po desetiletí až nepochopitelně nedostatečným způsobem prověřovali muži, kteří se rozhodli pro kněžskou formaci. Obvykle stačilo ukázat akademické schopnosti a doporučení faráře. Žádné důkladné zkoumání morálního charakteru a duchovní zralosti, žádné reference, žádné psychologické vyšetření.



Církev opakovaně trvala na tom, že do semináře se nemají přijímat muži s trvalými homosexuálními sklony (nejnovější oficiální dokument, který o tom mluví, schválil shodou okolností papež František v roce 2016). Přesto se takoví muži přijímali ve velkých počtech.

Kněží, které přitahují osoby stejného pohlaví, samozřejmě většinou žijí věrně a nejsou vinni ze sexuálního zneužívání. Přesto však velká většina případů sexuálního zneužívání kněžími představuje homosexuální zneužívání chlapců a mladých mužů. Jakkoliv je toto rozhodnutí Církve kontroverzní, ze zpětného pohledu je nad slunce jasnější, že je moudré. Jeho ignorování mělo zhoubné následky na životy tisíců mladých mužů během několika desetiletí.

Zadruhé: seminaristé po celá léta dostávali žalostně nedostatečnou formaci k čistému celibátu. Podle svědectví kněží formovaných v těchto bouřlivých časech, především v 70. a 80. letech 20. století, se obvykle nevštěpoval vnitřní život a asketické zvyky potřebné k udržení si zdravé čistoty. Mnozí muži byli dokonce ordinováni s falešným dojmem, podporovaným učitelským sborem v semináři, že požadavek celibátu se brzy zruší.

Zkažená kultura sexuální nevázanosti, která byla v některých seminářích přítomna mezi seminaristy a dokonce i mezi učiteli, morálně zdevastovala zranitelné mladé muže nebo způsobila, že ti, kteří hledali ctnost, se zhnusením utekli. A aby to bylo ještě horší, v mnoha seminářích zuřil teologický odpor vůči učení Církve a liturgické experimentování, což vedlo k pokryteckému dvojímu měřítku, které si muži odnesli s sebou do kněžství.  

Intelektuální nevěrnost vždy plodí nevěrnost morální. Pokud mohu ohnout podle svých vlastních názorů, preferencí a rozmarů učení Církve, proč by se měla tato zpupnost omezovat pouze na dogmatické výroky a liturgické normy? Proč ne i na morální předpisy? Odpor vůči učení Církve, který po desetiletí hnisal na teologických fakultách, si od Církve vybral zničující daň nejen ve formě doktrinálního a liturgického zmatku, ale řekl bych, že i ve formě sexuálního zneužívání.

Potom není žádným překvapením, když někteří kněží, kteří byli vychováni v tomto ovzduší vlažné dvojakosti, byli po vysvěcení nevěrní. A jejich představení je za to jen občas nějakým smysluplným způsobem napomenuli. Některé opakovaně překládali na nová působiště a téměř nikoho nepropustili z kněžské služby. Mnozí biskupové ztratili odvahu a sebevědomí. Už jen samotný rozsah zkaženosti mezi klérem byl pro ně bolestnou hanbou, v důsledku čehož vznikla hluboce tajnůstkářská kultura, která nyní vychází na světlo.

Zde se však, díky Bohu, příběh nekončí. (pokračování pod obrázkem)



Mnozí kněží a biskupové zůstali v těchto temných desetiletích navzdory všemu věrní a dnes si jejich hrdinského svědectví s úctou vážíme. Pak přišel v roce 1992 přelomový dokumentPastores dabo vobis, ve kterém sv. Jan Pavel II. představil inspirativní obraz kněžství a seminární formace.

Ten byl v následujících letech po celém světě implementován, sice nerovnoměrně, ale trend v kvalitě formace se zjevně zlepšoval. Standardy přijímání do semináře se ve většině diecézí zvýšily a ve většině seminářů se dramaticky zlepšila kvalita formace. Ačkoli si to mnozí naši lidé neuvědomují, reforma kléru začala před více než dvěma desetiletími.

Stále je však co dělat. Kněžský celibát je privilegovaný způsob žití duchovního otcovství, a proto musíme i nadále zlepšovat výběr a formaci budoucích kněží ve světle tohoto otcovství. Měli by mít sebejistou mužskou identitu a normální, zdravou touhu po manželství a otcovství, zralou schopnost vzdát se těchto velkých dober, aby se soustředili na nadpřirozené otcovství, a mít (nebo prokázat, že dokáží mít) lidské kvality a ctnosti nejlepších přirozených otců.

Po vysvěcení by se měl od kněží vyžadovat nejvyšší standard čistoty. Její porušení by mělo být řešeno důsledně, promptně a férově, s vážností, která je přiměřená závažnému porušení důvěry jejich duchovní rodiny. Cestou ke skutečné reformě kněžství je nepochybně čistota - upřímná, hluboká a radostná - ve službách kněžského otcovství.

Středověcí lékaři často s těmi nejlepšími úmysly léčili nemoci tak, že svým pacientům pustili žilou, a tak je nechtěně připravili právě o živiny potřebné k jejich vyléčení. Ti, co se snaží vyléčit nemoc sexuálního zneužívání v Církvi tak, že z ní vypustí milost celibátu, by tuto nemoc vůbec nevyléčili, jen by připravili Kristovo Tělo o duchovní živiny potřebné k navrácení zdraví.

Pokud chceme řešit problém sexuálního zneužívání kněžími, měli bychom začít tím, že budeme od našich kněží žádat tutéž věrnost, kterou očekáváme od kohokoli jiného, a vyzvat je, aby prostřednictvím daru celibátu přijali požehnání kněžského otcovství, které dnes potřebujeme více než kdykoli předtím.

Páter Carter Griffin
Autor je knězem washingtonské arcidiecéze. Od roku 2011 se podílí na výběru a formaci seminaristů v Semináři svatého Jana Pavla II. ve Washingtonu, DC. Pater Griffin je absolventem Princetonské Univerzity a bývalým důstojníkem v námořnictvu Spojených států. Na jaře tohoto roku mu vyjde ve vydavatelství Emmaus Road kniha Why Celibacy?: Reclaiming the Fatherhood of the Priest (Proč celibát? Znovuzískání otcovství kněze). Jiná a delší verze tohoto sloupku se dá najít na stránce First Things.



Převzato z www.postoj.sk/, článek z 2. 3. 2019 naleznete zde.