Přemýšlet o původu hebrejských slov znamená vrátit jim jejich původní svěžest a sílu. Přemýšlet o slově milosrdenství znamená obnovit
jeho první, původní sílu – sílu lásky Boha k jeho tvoru.
Hebrejsky se
milosrdenství nazývá
rehem. Posílené, v množném čísle zní
rahamin, což znamená totéž jako mateřské lůno, uterus a také nitro. Všechny tyto výrazy nám nemusí znít právě poeticky, ale zde se nacházíme nad něčím, co není pouhou růžovou květnatou poezií. Nacházíme se spíše v dramatu lásky. Lásky, která se tělesně váže k tomu, co sama vytvořila. Bůh je Otec, který je mateřským způsobem, mohli bychom říct až
hysterickým způsobem (
hyster svým slovním kmenem znamená matka – rodička), zamilován do svého potomstva. Tak jako matka se vrhne i do hořícího domu, aby zachránila své dítě, a nemyslí přitom na to, že riskuje svůj vlastní život a může navíc oloupit své ostatní děti o svou přítomnost, tak se dobrý Pastýř vydává hledat jednu ztracenou ovci a opouští zbývajících devadesát devět.
Přirozeně tato řeč je obrazná. Je to řeč podobenství a umožňuje nám tak pochopit to, co žádné slovo nemůže vyjádřit. A opravdu obsahuje pouze horoucí vášeň mateřské lásky, této iracionální složky, kterou je schopná vyjádřit milosrdná láska. O té však ve skutečnosti nemáme dostatečnou lidskou představu, i když je tu osvětlující příklad svatých. Tak např. P. Maximilián Kolbe obětoval svůj život za život jiného obyčejného člověka, aby nám ukázal, že každý člověk má nesmírnou, mimořádnou cenu v Božích očích a že Bůh sestoupí třeba až do pekla, aby ho vyhledal. Jen takové činy, a to více než všechna přirovnání lidské lásky, i mateřské lásky, mohou nám vyprávět něco o šílené Boží lásce, jak to vyjadřuje 49. kapitola Izaiáše:
Může žena zapomenout na své děťátko, matka na svého vlastního syna? A i kdyby ona zapomněla, já na tebe přece nezapomenu (v. 15). Ježíš nám milosrdenství svého nebeského Otce zjevil především v horském kázání, kde vytyčil směrnici, která zahrnuje celé jeho učení:
Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36), přičemž tato směrnice má paralelu na jiném místě:
Buďte proto dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48).
Boží dokonalost spočívá tedy v milosrdenství.
Sdělení jeho milosrdenství je výrazem svrchované Boží svobody. Není v ní nic dlužného, je to naopak přízeň, kterou věnuje v prvé řadě tomu, kdo o ni prosí, tomu, kdo si ji zaslouží, protože o ni stojí. V tomto smyslu také říkáme, že nemůžeme zneužívat milosrdenství, když říkáme: moje hříchy přece nebudou potrestány. Protože jen když uznáváme svou bídu, své viny a svou bezmocnost (tak jak to dělala Terezie z Lisieux), zasloužíme si Boží milosrdenství. Pak budujeme na něm a stáváme se nádobou milosrdenství pro druhé. Pak se v nás ztělesňuje blahoslavenství:
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). Nádoba milosrdenství… Těmito nádobami jsme všichni.
Nádoba je prázdná a může ihned přijmout jakýkoliv obsah. Dáme-li se naplnit milosrdenstvím, pak ono může proudit k druhým a znovu se doplňovat. Nespočívá právě v tom nadpřirozený život, ke kterému jsme povoláni?
Vyšlo v časopisu Světlo 17. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
