Co je to vlastně křesťanství? Je to náboženský systém, nebo teorie na výklad světa?
Jde mu jen o ideje, ctnosti a hodnoty?
V ústavě Evropské unie nemá být žádná další zmínka. Patří křesťanství do odpadků dějin? Dosloužilo ve funkci nosných pilířů kontinentu, na kterém kdysi nalezlo své rozšíření? I Evropská unie bude žít z předpokladů a základu hodnot, který si sama nemůže vytvořit. Křesťanství a jeho hodnoty a ideály už k nim nepatří?
Když kritikové uvedení vztahu k Bohu nenacházejí v preambuli evropské ústavy pro takové vyznání žádné místo, poukazují na mnohonáboženský charakter kontinentu: žádný příslušník nekřesťanského náboženství se nemá cítit v Evropě jako cizinec. A také poukazují na sekulární struktury v těch zemích unie, ve kterých existuje odluka církve a státu a ve kterých skončilo veškeré náboženské poručníkování občanů. Náboženství je ryze soukromá věc, to je krédo republikánských a laicistických sil v Evropě, a proto křesťanský Bůh nemá v evropské chartě co hledat.
Křesťanům a jejich církevním obcím může být v podstatě lhostejné, zda se státní ústavy zmiňují o Bohu, ovšem za předpokladu, že mohou bez překážek žít podle své víry a že církve požívají všechny svobody a mohou samy spravovat své záležitosti. Bůh není odkázán na katalog základních hodnot a moc křesťanství se nezakládá na tom, že se státy a státní společenství odvolávají na jeho ideje. Křesťanské kořeny, ze kterých Evropa stále ještě čerpá svou duchovní sílu, nejsou z papíru, nýbrž z Těla a Krve. Jako pouhé náboženství váží křesťanství málo, protože v určitém smyslu náboženstvím není. Abychom se mohli podívat ze zcela opačné strany na vysloveně křesťanské formule ve světských ústavách, vyplatí se vrátit se o několik staletí zpět k počáteční době toho, co se dnes nazývá křesťanské náboženství.
Náboženští spekulanti
Za Ježíšových dob byla židovská země plná náboženských a mesiánských očekávání. Lidé očekávali osvoboditele, někoho, kdo svrhne římské jho. Jan Křtitel začal křtít, a již táhly zástupy k Jordánu, aby vyslechly kazatele pokání. Dokud budou na světě lidé, budou, podobně jako Židé té doby, „náboženskými spekulanty“. Otázka po smyslu života, po původu a cíli vlastní existence, život po smrti, touha po štěstí, vykoupení a osvobození od viny, to všechno hýbá lidskou duší. Dnes stejně jako tenkrát a jako i v budoucnosti. Tu a tam vystupují geniální osobnosti, které propůjčují náboženským tužbám svých současníků určitý výraz.
Esoterika, která již desetiletí spoutává tak mnoho lidí, se vrací k jednotlivým postavám, které přijímaly náboženské tradice, spojovaly je se dobovými proudy, jako je např. uctívání přírody, a spojovaly je s vlastními myšlenkami, a tak vyvíjely novou ideovou budovu, která odpovídala náboženským tužbám mnoha současníků. Je to „hnutí zdola“ směrem „nahoru“, člověk se cítí jako ve svém nebi, ve svém ráji. To dělali staří Egypťané a budou to dělat i lidé dalšího tisíciletí.
Exkluzivita křesťanství
Křesťanství je naopak jediné náboženství, kde si nehledá svého Boha člověk, ale kde Bůh hledal člověka, kde si pozemskost nevymýšlela nebe, ale kde nebe sestoupilo na zem.Vystoupil Jan Křtitel a přišel Kristus. Vánoce: Bůh se stal člověkem. Kříž byl nakonec odpovědí náboženské elity na tento neslýchaný nárok Syna člověka. A jeho odpovědí byly Velikonoce: zmrtvýchvstání. Dva nejdůležitější svátky křesťanství – Vánoce a Velikonoce nepřipomínají ideje nebo hodnoty, nýbrž to, že se před dvěma tisíci lety stalo něco neslýchaného. Boží Syn začal shromažďovat z židů i pohanů nový lid s dvanácti apoštoly na čele. Tak vznikla Církev.
S náboženskými představami své doby udělal Ježíš krátký proces. Na jejich místo postavil zcela nové poselství:
Já jsem cesta, pravda a život. V centru křesťanství stojí nikoliv náboženský systém nebo geniální teorie na výklad světa, nýbrž Osoba, která před dvěma tisíci lety zemřela a vstala z mrtvých. Historie, která začala s Abrahámem a nabyla nového, celý svět zahrnujícího běhu. Kdo chce vymezit jádro křesťanství, musí je chápat méně jako náboženství nebo systém náboženského učení, ale spíše jako dějiny lidu, který si Bůh sám vytvořil.
Dějiny, nikoliv ideje Ať se to otcům a matkám nové Evropy líbí nebo ne, i oni jsou taktéž součástí těchto dějin. Ideje a myšlenky můžeme škrtnout, dějiny nikoliv. Evropský kontinent bez dějin křesťanství by byl jako film bez obsahu, jako kniha bez písma. Nic by nebylo možno poznat, ničemu porozumět. To neznamená, že by politická elita dnešní Evropy musela být nutně věřící, aby to uznala. Několik solidních historických knih také dosáhne toho, aby doložily, že Evropa má zcela konkrétní kořeny, které jí nikdo nemůže amputovat.
Vyšlo v časopise Světlo 4. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
