Jistý člověk ležel jednou ve své posteli, zavíral oči a v klidu se modlil předtím, než usnul. Viděl množství situací a říkal si, že během dne mohl prokázat více lásky ke svému bližnímu. A tak se začal modlit: "
Pane, chci být svatý, ale nedokážu to!" Pán mu odpověděl:
"
Ne, ty chceš být dokonalý. Ale nejsi!" Najednou pocítil, jako by ho pravda udeřila po hlavě, protože cítil, že Duch Svatý ho usvědčil v hloubi své duše. Řekl si: "<,i>Bože, jak dlouho jsem strávil čas ztotožňováním dokonalosti se svatostí? Chtěl jsem být bezchybný v ctnostech, abych dokonale v lásce reagoval a abych byl bez úhony na cestě ke svatosti."
Nicméně
perfekcionismus není poháněn svatostí, ale pýchou. Chyby člověka pokořují. Lidskou křehkost je obtížné akceptovat a láká nás pokoušet ji ovládat. Tato past se nazývá
sebeláska, ne láska. Nedostatky člověka jsou potřebné pro pokoru.
Bez pokory bychom si mohli začít myslet, že můžeme získat nebe vlastní zásluhou. Bolestná pravda je, že jsme slabí, neustále padáme a naše srdce je plné nedostatků. Není den, kdybychom v něčem neselhali.
Ale naše slabost nás učí, abychom se opřeli o Jeho sílu. Pán říká prostřednictvím sv. Pavla: "
Stačí ti moje milost, protože síla se dokonale projevuje ve slabosti." (2 Kor 12,9) Jak hluboko se musí Pán sklonit, aby mě vyzvedl? Jak dobrý musí být, když mě neustále miluje?
V dopise duchovního vůdce z knihy
Ať se stane Tvá vůle! píše sv. František Saleský: "
Stěžujete si, že ve vašem životě se vyskytují mnohé nedokonalosti a nedostatky, přesto, že toužíte po dokonalosti a čistotě lásky k našemu Bohu. Odpovím vám, že nemůžeme zcela zanechat sami sebe, dokud jsme zde na zemi. Musíme snášet sami sebe, dokud nás Bůh nepovolá do nebe ... Takže musíme mít trpělivost a neočekávejme, že se budeme moci za den vyléčit z tolika špatných návyků, které jsme si zasloužili slabou péčí o vlastní duchovní zdraví ... Duše potřebuje být trpělivá s celým světem, ale nejprve se sebou samou."
Pokud jsme někdy pokoušeni myslet si, že dokonalost je požadavkem svatosti, je zde příklad jednoho svatého, o jehož přímluvu můžete prosit. Jím byl svatý Konrád z Piacenzy. On ví, jaké je to dělat chyby.
Příběh sv. Konráda
Konrád z Piacenzy, jehož svátek slavíme 19. února, byl šlechticem, který žil v Itálii na přelomu 13. a 14. století. Jednoho dne šel lovit divokou zvěř se skupinou společníků. Když se po čase ukázalo, že těžko něco chytí, řekl svým přátelům, aby si založili oheň. Zapálili ho blízko křoví a čekali, až se nějaké zvěř objeví. Náhle se zvedl silný vítr a oheň se vymkl kontrole.
On i jeho společníci utekli, ale šílenství se rozzuřilo. Katastrofa skončila spáleným lesem, byly zničeny kukuřičná pole a oheň se rozšířil až do okolních vesnic. V hanbě se rozhodl Konrád i ostatní, že nikomu neřeknou pravdu o tom, odkud se vzal požár. Vše fungovalo a nikdo se o tom nedozvěděl. Dokud nezatkli jistého chudého člověka, který v den požáru sbíral klestí v blízkosti lesa. Odsoudili ho na popravu za to, že založil oheň a způsobil jím obrovské škody. Zničený tímto tragickým obratem událostí Konrád spěchal k obraně nevinného rolníka a odhalil pravdu o tom, co se stalo v onen den.
Rolníka osvobodili a Konrádovi nařídili odškodnit všechny, kteří ztratili domovy, pole i úrodu. Minul téměř všechno své bohatství, aby lidem odčinili tuto škodu. Ale ztrátou tohoto bohatství ucítil on i jeho manželka Eufrosyna Boží prst, který začal řídit jejich životy. Rozhodli se, že se zbaví svého bohatství a zbytek svého života obětují Bohu ve službě chudým.
Už během svého života se pověst o sv. Konrádovi tak rozšířila, že poutníci přicházeli ze všech stran a prosili o jeho modlitby. On sám zemřel během modlitby před křížem.
"Patron nedokonalosti"?
Svatý Konrád měl množství chyb. Oficiálně není "patronem nedokonalosti" (je vlastně patronem lidí trpících na kýlu). Jeho příběh však dokazuje, že osobní selhání jsou potřeba na cestě ke svatosti. Někdy děláme bláznivé a nezodpovědné věci. Boží prst nás chce nasměrovat také v důsledku našich největších selhání. Konrád udělal vážné chyby v úsudku, když založil oheň a skrýval svou vinu. Přesto, když se dozvěděl, že v sázce je život nevinného člověka, přestal myslet na vlastní hanbu, posbíral všechnu svou odvahu a přiznal si svou vinu navzdory velkým osobním ztrátám. Tento moment se stal jeho bodem zvratu. Jeho zpověď položila první kámen na cestě ke svatosti. Nejhorší den jeho života se stal branou do věčné radosti. Když jsme pokoušeni stydět se za nedostatek ctnosti, svatý Konrád nám připomíná, že pokora a poctivost nás mohou pozvednout mnohem účinněji než sebelítost. Žádná chyba není příliš velká na to, abychom ji nepřekonali. Každý pád může být krokem na cestě ke svatosti. Prostřednictvím přímluvy sv. Konráda z Piacenzy můžeme vždy najít naději, že i největší neúspěch může být mostem k Božímu milosrdenství a milosti.
Převzato z www.verim.sk,
článek z 26. 2. 2019 naleznete
zde.
