Vtělený Boží Syn učil, že
mimo víry v něj nemůže být žádné pravé Bohu milé náboženství*. Nejnaléhavějším úkolem Církve dnes je starat se o duchovní klimatické změny a duchovní migraci - o změnu klimatu nevíry v Ježíše Krista, klimatu odmítání vlády Krista Krále, aby se změnila na klima pravé víry v Ježíše Krista, na přijetí jeho vlády a na migraci lidí z bídy duchovního otroctví nevíry a hříchu do stavu posvěcující milosti. To jsou migranti, o které se musíme především postarat.
Dar Božího synovství
Komentář: Biskup Atanáš Schneider, Astana, Kazachstán
Řím, 11.2.2019 (kath.net) 024 566
Pravda o tom, že jsme Božími dětmi v Kristu, která je v podstatě nadpřirozená, představuje shrnutí celého Božího zjevení.
Být Božím dítětem je vždy nezaslouženým darem milosti, nejvznešenějším darem Boha člověku. Božím dítětem se můžeme stát však pouze skrze osobní víru v Krista a přijetím svátosti křtu, jak to Pán sám učí: "
Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit"(Jan 3, 5-7).
,br>
V minulých desetiletích jsme často poslouchali dokonce i z úst církevní hierarchie výpovědi
o teorii "anonymních křesťanů". Tato teorie říká: Poslání Církve ve světě spočívá v tom, že všem lidem (bude) sdělovat spásu v Kristu a tím i to, že jsou Božími dětmi. Protože každý člověk podle této teorie je neuvědoměle Božím dítětem v hloubce své osoby. Taková teorie však přímo odporuje Božímu zjevení, jak ho Kristus, jeho apoštolové a Církev dvě tisíciletí nezměněně a bez pochybností učili.
Erik Peterson, známý konvertita a exegeta, už v roce 1933 v pojednání "
Církev ze židů a pohanů" varoval před nebezpečím této teorie, když řekl, že
nemůže existovat křesťanství zredukované na přirozený pořádek, tím, že se plody vykoupení Ježíšem Kristem obecně, to znamená každému člověku, přiřadí stejně jako dědictví jedině z toho důvodu, že má lidskou povahu společnou se Slovem, které se stalo Tělem. Být Božím dítětem není však automatické a garantované příslušností k lidskému rodu. Proti pravdě Božího zjevení, která je jednoznačně uvedena v prvním přikázání Desatera, by se prohřešili ti, kteří tvrdí, že různost náboženství je Boží vůlí.
Svatý Atanáš (
Oratio contra Arianos II, 59) nám zanechal jednoduché a výstižné
vysvětlení rozdílu mezi přirozeným stavem lidí jako Božích stvoření a slávou být Božím dítětem v Kristu. Sv. Atanáš vychází z Janova evangelia: "
Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi těm, co věří v jeho jméno, co se nenarodili ani z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, ale z Boha" (Jn 1, 12-13).
Sv. Jan používá výraz stát se, aby vyjádřil, že lidé nejsou z přirozenosti Božími dětmi, ale stávají se jimi přijetím. V tom vidíme Boží lásku, že těm, kterým je Stvořitelem, se v milosti stává i Otcem. Tím se stane, jak říká apoštol, když lidé přijmou do srdce Ducha Syna, který se stal člověkem a který volá: "
Abba, Otče!" Jako stvoření lidé se nemohou stát žádným jiným způsobem Božími dětmi než tím, že přijmou do sebe Ducha pravého Božího Syna skrze víru a křest. Právě pro tento účel se Slovo stalo Tělem, aby dalo lidem schopnost přijmout stav Božího dítěte a mít účast na Božské přirozenosti.
Bůh tedy od přirozenosti ve vlastním smyslu není Otcem všech lidí. Pouze pokud někdo Krista vědomě přijme a je pokřtěn, je schopen v pravdě volat: "Abba, Otče" (Řím 8,15; Gal 4,6).
Od počátků Církve se říkalo, jak dosvědčuje Tertulián: "
Jako křesťan se člověk nerodí, křesťanem se stává" (Apol., 18, 5). A sv. Cyprián tuto pravdu formuloval výstižně: "
Ten nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za Matku," (De unit., 6).
Nejnaléhavějším úkolem Církve v dnešní době je starat se o duchovní klimatické změny a duchovní migraci - a sice o změnu klimatu nevíry v Ježíše Krista, klimatu odmítání vlády Krista Krále, aby se změnila na klima pravé víry v Ježíše Krista, na přijetí jeho vlády a na migraci lidí z bídy duchovního otroctví nevíry a hříchu do stavu posvěcující milosti. To jsou migranti, o které se musíme především postarat.
Existuje pouze jedna cesta k Bohu a to je Ježíš Kristus, neboť on sám řekl: "Já jsem cesta" (Jn 14,6). Je pouze jediná pravda a to je Ježíš Kristus, neboť o sám řekl: "Já jsem pravda" (Jn 14,6). Je pouze jediný pravý nadpřirozený život duše a to je Ježíš Kristus, neboť o sám řekl: "Já jsem život" (Jn 14,6).
Vtělený Boží Syn učil, že mimo víry v něj nemůže být žádné pravé Bohu milé náboženství: "Já jsem brána. Kdo vejde skrze mne, bude spasen" (Jn 10,9). Bůh přikázal všem lidem bez výjimky poslouchat jeho Syna: "Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte" (Mk 9,7).
Bůh neřekl: "Můžete poslouchat mého Syna nebo i jiné zakladatele náboženství, protože já chci, aby byla různá náboženství." Bůh zakázal uznávat legitimitu náboženství jiných božstev: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne!" (Ex 20,3) a "Netahejte jho s nevěřícími! Vždyť jakou účast má spravedlnost na nepravosti?! Nebo co má společného světlo s tmou?! Jaká shoda je mezi Kristem a Beliárem?! Jaký podíl má věřící s nevěřícím?! A jak souvisí Boží chrám s modlami?! A vy jste chrám živého Boha, jak říká Bůh: 'Budu v nich přebývat a mezi nimi chodit, budu jejich Bohem a oni budou mým lidom'"? (2 Kor. 6, 14-16).
Pokud jiná náboženství také odpovídají Boží vůli, tak by nebylo Boží odsouzení náboženství zlatého telete v časech Mojžíše (cf. Ex 32, 4-20) ...
Bůh dal apoštolům a skrze ně Církvi pro všechny časy slavnostní příkaz, učit všechny národy a všechna náboženství jedinou pravou víru, učit je dodržovat jeho Boží přikázání a křtít je (srovnej Mt. 28, 19-20). Od kázání apoštolů a prvního papeže - apoštola sv. Petra Církev neustále hlásala, že není jiného jména - t. j. jiné víry - pod nebem, skrze kterou mohou být lidé spaseni, než jménem a ve víře v Ježíše Krista (srv. Sk 4, 12).
Slovy sv. Augustina Církev po všechny časy učila: "Křesťanské náboženství je jediné náboženství, které v sobě zahrnuje cestu ke spáse duše, neboť každá duše může být spasena pouze skrze křesťanskou víru. Křesťanská víra je královskou cestou, která jediná vede do království, které není pomíjivou vznešeností vystaveno kolísání, ale je zajištěno věčným trváním" (De civitate Dei, 10, 32, 1)
Následující slova velkého papeže Lva XIII. dosvědčují tutéž neměnnou nauku učitelského úřadu pro všechny časy:
"Náhled, že není žádný rozdíl mezi různými náboženstvími by vedl přímo k zániku každého náboženství, zvláště však katolického, které jako jediné pravé mezi všemi, nelze dávat na roveň těm druhým bez největšího bezpráví" (Encyklika Humanum genus, n. 16).
V naší době magisterium prezentovalo v podstatě totéž neměnné učení v dokumentu
Dominus Jesus ( - zde v pdf)
(6. 8. 2000), ze kterého lze uvést významné výpovědi:
"Často se teologická víra, která je přijímáním pravdy zjevené jediným a trojosobním Bohem, chybně ztotožňuje s vnitřním přesvědčením v jiných náboženstvích, které je náboženskou zkušeností zatím jen hledající absolutní pravdu, ale ještě se neotevřelo Bohu, který se zjevuje. To je jeden z důvodů, pro které se vyvíjí snaha redukovat, ba někdy až neuznávat rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími (7).
"V protikladu s křesťanskou a katolickou vírou však stojí ty návrhy řešení, které hovoří o spásonosném působení Boha mimo jediné prostřednictví Kristovo (14).
"Nezřídka se navrhuje, aby se teologie vyhýbala výrazům jako "jedinečnost","univerzálnost"a "absolutnost". Jejich používání dělá prý dojem, že se význam a cena spásonosného díla Ježíše Krista příliš zdůrazňuje oproti jiným náboženstvím. Jenže tato slova jednoduše vyjadřují pouze věrnost skutečnosti zjevení, protože vycházejí ze samotných pramenů víry (15).
Protiřečilo by katolické víře pokládat Církev za jednu z cest spásy vedle těch, kterými jsou jiná náboženství a které by doplňovaly Církev nebo jí byly v podstatě rovnocenné, i když by spolu s ní směřovaly k eschatologickému Božímu království (21).
"Nejvážnější příčinou malého zájmu o misie je lhostejnost, která je bohužel i mezi křesťany rozšířená a která má kořeny v teologicky nesprávných představách. Toto myšlení je proniknuté náboženským relativismem, který vede k předpokladu, že jedno náboženství je právě tak dobré jako druhé. Můžeme dodat, ... že jsou i alibi, které odvádějí od evangelizace. Nejnebezpečnější jsou ty, o kterých si namlouvají, že mají oporu v té nebo oné nauce koncilu." (Jan Pavel II., Encyklika Redemptoris missio 36).
Apoštolům a nesčetným křesťanským mučedníkem všech dob, zejména těm v prvních třech stoletích, se mohlo ušetřit mučednictví, kdyby byli řekli: "Pohanské náboženství a jeho kult je cesta, která také odpovídá Boží vůli". Neexistovala by například "nejstarší dcera Církve", křesťanská Francie, kdyby sv. Remigius řekl Franckému králi Chlodvigovi: "Nepohrdej svým pohanským náboženstvím, které jsi dosud uctíval a uctívej nyní Krista, kterého jsi dosud pronásledoval." Svatý biskup však řekl: "Uctívej, co si dosud upaloval a upaluj, co jsi dosud uctíval!"
Pravé univerzální bratrství existuje pouze v Kristu a sice mezi pokřtěnými. Plná sláva Božího synovství se dosáhne až v oblažujícím hledění na Boha v nebi, jak učí Písmo: "Podívejte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se můžeme nazývat Božími dětmi a jsme jimi. Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, nyní jsme Božími dětmi, a ještě se neukázalo, čím budeme. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, protože ho budeme vidět takového, jaký je." (1 Jan 3, 1-2).
Žádná autorita na zemi - ani nejvyšší církevní autorita - nemá právo lidi jiných náboženství dispenzovat od výslovné víry v Ježíše Krista jako vtěleného Božího Syna a jediného Vykupitele lidí s ujištěním, že různá náboženství jako takové Bůh chtěl. Nevymazatelná - neboť psaná Božím prstem a jako slunce jasná v jejich významu - zůstávají naproti tomu slova Božího Syna: "Kdo v něho věří, není souzen. Ale kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna" (Jan 3,18). Tato pravda byla až dosud platná ve všech křesťanských generacích a zůstane platná do konce časů, bez ohledu na to, že někteří lidé v Církvi naší tak nestálé, zbabělé, po senzacích bažící a konformistické době ji její jednoznačné znění vysvětlují v jiném významu a tento jiný význam nám chtějí prezentovat jako kontinuitu vývoje nauky.
Kromě křesťanské víry nemůže být žádné jiné náboženství pravou a Bohem chtěnou cestou, protože výslovnou Boží vůlí je, aby všichni lidé věřili v jeho Syna: "Neboť vůle mého Otce je, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6,40). Kromě křesťanské víry není žádné jiné náboženství schopné, zprostředkovat nadpřirozený život: "A život věčný je v tom, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (Jan 17,3).
8. února 2019
+ Atanáz Schneider,
pomocný biskup Arcidiecézy Svaté Marie v Astaně, Kazachstán
Zdroj: http://www.kath.net/news/66893
Převzato z http://modlitba.sk/,
článek naleznete v souboru zpráv Život Cirkvi vo svete 8/2019 z 22. 2. 2019
zde.
