Proč máme hlásat evangelium?
Každý má přece svobodu a může si myslet a věřit, co
chce. Proč máme dále předávat
svou víru a své přesvědčení?
Jsou různé důvody, proč přistupujeme k druhým s naší vírou. Ale ne všechny důvody jsou čisté. Je v povaze člověka, že pokládá sebe a svůj názor za důležitý. Pociťuje to jako sebepotvrzení, když se mu podaří někoho přesvědčit. Skupina, ke které patří, získá na významu, když se rozšiřuje, a tím nabývá i na důležitosti. K vlastnímu zajištění dbá člověk o to, aby co nejvíce lidí stálo na jeho straně. Ale všechna tato zdůvodnění mají společného jmenovatele: vlastní prospěch. Je to ve vlastním zájmu někoho přesvědčit. Ten druhý se přitom stává objektem, který slouží mým cílům. V reklamě potkáváme tento postup ustavičně: někdo nám slibuje prospěch, aby sám získal prospěch. Proto jsme plným právem v takovém případě opatrní.
První otázka proto zní: Pro koho chci hlásat evangelium, pro sebe, nebo pro druhé?
Když jsme poznali, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život, nemůžeme si toto poznání ponechat pro sebe. Když vidím tonoucího, kterému mohu podat ruku, je mojí povinností ho zachránit. Nepřemýšlím o tom, zda se to sluší nebo je to dotěrnost, když mu podám záchrannou ruku. Podobně je tomu s lidmi, kteří nepoznali Krista. Jdeme-li světem s otevřenýma očima, nemůžeme přehlédnout strašnou nadvládu smrti. Egoismus, žádostivost po majetku a požitku, to všechno vede do neštěstí. Způsobuje to těžký smutek a bezvýchodnost v našich zemích. I nás samotné přepadá deprese. Ale jestliže jsme jednou poznali v této temnotě zářící světlo, ráno vycházejícího slunce, zmrtvýchvstalého Krista, pak víme, že je zde záchranná ruka pro tonoucí. Pak je naší povinností, povinností lásky, na tuto záchranu upozornit, dát průchod tomu světlu, které v nás zazářilo. Evangelizace není nějaké vnucování, nýbrž je to nabídka lidskosti. Tak je třeba rozumět větě, že Církev je svou podstatou misionářská.
Evangelizovat znamená hlásat evangelium. Slovo evangelium je řeckého původu a znamená
radostnou zvěst. Rozumíme pod tím na jedné straně Písmo svaté, na druhé straně víru. Ale ani tato kniha sama o sobě, ani naše víra není ještě radostnou zvěstí, nýbrž je to obsah obojího: Ježíš Kristus pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Vlastním obsahem radostné zvěsti je zpráva o naší spáse: Smrt je poražena, pouta našich hříchů zlomena a my jsme svobodní. Zvláštní na tomto poselství je, že se zde nevypráví o něčem, co nám pomůže, nýbrž že nás
potkává někdo, kdo nás může zachránit. Když slyšíme o Ježíši Kristu, můžeme otevřít své srdce, abychom opravdu potkali Zmrtvýchvstalého, našeho Spasitele a Zachránce.
Všechna učení o spáse mohou dávat jen návody, jak si počínat v životě. Slova, která hlásají Krista, jdou dále. Mluví o tom, kdo nám může dát život. Evangelium je plné slov života, a proto je důležité číst ho stále znovu a znovu. Setkáváním s věčným Slovem čerpáme z něho slovo Ducha, který nás oživuje. Základní podmínkou evangelizace je, abychom se sami nechali evangelizovat. Evangelizace neznamená jen bezpodmínečné hlásání v úzkém slova smyslu. Radostnou zvěst hlásá především náš vlastní život. Když dojdeme skrze víru k životu, je to svědectví pro tuto víru. My sami můžeme tuto víru v úplnosti dosvědčovat jen tehdy, když jsme udělali zkušenost, že Bůh nám daroval život, že On je náš Zachránce, že nás vede ke štěstí. Je proto absolutně nutné prožít zkušenost zmrtvýchvstání, abychom mohli svědčit pro život a pro Ježíše Krista. Pak ovšem o tom, co jsme viděli a slyšeli, nesmíme mlčet.
Vyšlo v časopise Světlo 13. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
