Chtěla bych se s vámi podělit o svědectví z mého života. Jsem nově obráceným křesťanem a od chvíle, kdy jsem se znovu obrátila k Pánu, dal mi poznat mnohými znameními, že je stále se mnou a miluje mě. Pokud mě trápil nějaký problém a v modlitbě jsem prosila o odpověď, vždy jsem tu odpověď dostala, i když ne hned nebo způsobem, který bych si já vymyslela.
Tak se mi stalo například, že jsem dostala vnuknutí držet půst, ale nebyla jsem si jistá a najednou mi zavolal bratr a začal mi vyprávět, že slyšel v rádiu, jak je důležitý půst. Nebo jsem se cítila osaměle a při přepínání TV programů mi padl zrak na titulek "Nikdy tě neopustím". V těžké krizi ohledně jednoho rozhodnutí z minulosti jsem seděla v autě a spatřila jsem plakát "Nic nelituj." Na vlastní kůži tedy prožívám to, jak se Pán Ježíš o mě nesmírně stará v každé maličkosti.
Jeden problém se však jakoby stále nevyřešil a neslyšela jsem k němu ani žádnou odpověď ani žádné vnuknutí. Nic, co by mě navedlo k tomu, jak si mám s tím poradit, jsem nevnímala. Přibližně pět let dozadu mi postupně začaly řídnout vlasy. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, protože moje vlasy byly skutečně husté, pomalu jsem však sledovala, jako řídnutí postupuje dál a dál. Asi není těžké si představit zejména ženám, jak je to frustrující pocit. Vyzkoušela jsem všechna standardní řešení - jedla jsem vitamíny, změnila stravu, cvičila, stres jsem měla minimální. Zaplatila jsem nejdražší vyšetření u všech možných specialistů a lékařů, ale prostě nic - nikdo mi neuměl dát žádnou odpověď. Z lékařského hlediska jsem byla zdravá. Téměř každý večer jsem prosila Pána Ježíše, aby mi pomohl a plakala jsem do polštáře, protože stav se stále zhoršoval. Po jedné takové proplakané noci jsem ráno šla na internet na stránku, kde je možné si náhodně vygenerovat verš z Bible. Krátce jsem se pomodlila a vygenerovalo mi to tuto větu ze Žalmu 37:
Hledej radost v Pánu a dá ti, po čem touží tvé srdce.
No to je určitě omyl a Bůh mou modlitbu asi nevyslyšel - to byla první myšlenka, která mě napadla. Když jsem se však oblékala do práce, vrtalo mi to v hlavě. A co když je to skutečně to jediné řešení? Přišlo mi to však absurdní. V tom mém úplném zmatku jsem v duchu vyslovila:
"Dobře - pokud je toto řešení - ať mi někdo dnes řekne, jak jsem pěkná!"
Můžete mi věřit, že nejsem žádná krasavice a v tom dni to platilo o to víc. Řídké vlasy, oteklá po pláči - no prostě děs. Okamžitě jsem si uvědomila, že se rouhám Bohu a krátce jsem toho v duchu litovala. Pamatovala jsem si, že i Bible jasně říká "
Nepokoušejte Hospodina, svého Boha ...".
Během dne však přišla jedna kolegyně dvakrát k mému pracovnímu stolu a začala mi říkat, jak jsem dnes pěkná! Zůstala jsem v absolutním šoku. Věděla jsem velmi dobře, že takové komplimenty ona obvykle nedává a věděla jsem také, že jsem nebyla ten den nijak oslnivá. Boží dobrota mě tak přemohla, že jsem se skoro rozplakala. Děkovala jsem Pánu Ježíši za jeho lásku, kterou se tak snížil, aby nasměroval mé srdce. V poslední době jsem skutečně už téměř zapomněla co je to obyčejná radost, natož radost v Pánu. Prosila jsem Pána Ježíše o nasměrování a pomoc.
To jsem však ještě netušila, že mě čeká i kříž. Přibližně 3 měsíce na to jsem si nahmatala nádor na prsu. Hned jsem šla na vyšetření a spustil se kolotoč - mamografie, biopsie, onko pozitivní nález, operace ...
Samozřejmě to nebyly dobré zprávy pro mě, ani moji rodinu, celou dobu jsem však jasně cítila, že Pán Ježíš je se mnou. Pomáhal mi překonávat strach z vyšetření, dával mi do cesty velmi milé lidi, mnozí se za mě modlili a to jsem i cítila. Když mě hospitalizovali, na pokoji jsem měla velmi veselou mladou hospodyňku. Navzájem jsme se podporovali a snažili jsme se i smát, když to bylo možné. Když jsem se probrala z operace, byla jsem šťastná, že jsem se probrala v pořádku. Velmi jsem se bála celkové anestezie. Cítila jsem se však svěže. Vzala jsem telefon a vygenerovala jsem si po krátké modlitbě biblický verš:
Hledej radost v Pánu a dá ti, po čem touží tvé srdce.
Pane Ježíši - to myslíš vážně? Vždyť jsem onkologický pacient! To se mám teď radovat?
Na druhé straně mě však napadlo: ano je pravda, že to není veselá situace, ale neměla bych být i vděčná? Operoval mě výborný chirurg, prs se zachránil, všude byli ke mně všichni milí, dostala jsem tu nejlepší péči, netrpěla jsem žádnými bolestmi ani komplikacemi. Jediný strašák zůstal - rozhodnutí o chemoterapii. Velmi jsem se modlila, aby mě to obešlo, ale bohužel nakonec rozhodli, že musím projít jako "prevenci rizik" standardní cyklus šesti dávek.
Když mi to lékařka oznámila, jedním dechem, aniž jsem se na něco ptala, mi zároveň dodala: "
"ty vaše vlásky půjdou dolů ...".
Ten den jsem se rozplakala a znovu jsem se začala litovat. Na druhé straně mi to začalo být všechno i takové tragikomické - celá léta se tu trápím s vlasy a nakonec budu i tak úplně bez nich.
Hned při první dávce jsem řekla manželovi aby mi vlasy ostříhal úplně na krátko a najednou jsem měla pocit, že mě to už netrápí. Ve srovnání s myšlenkami na celkový boj o zdraví mi dočasná ztráta vlasů přišla jako úplná malichernost. Šla jsem si koupit paruku, samozřejmě i zde mi BŮH pomohl. Našla jsem velmi pěknou paruku, která vypadala jako kdyby to byly moje skutečné vlasy, přitom ale nebyla z pravých vlasů. Mnoho lidí se divilo, jak dobře jsem si vybrala. Když jsem pak jeden den seděla v kostele, napadla mě zajímavá věc.
Ano - určitě by nikdo netoužil být onko pacient a projít chemoterapií, ale tímto křížem sňal ze mě Bůh natrvalo můj strach ze ztráty vlasů. Najednou jsem pocítila naprosto jasně, že paradoxně právě proto, že jsem prožila jejich ztrátu - se už této věci nikdy nebudu bát. Tím že se splnila moje nejhorší představa, které jsem se 5 let děsila - totiž že nemám žádné vlasy - mě Bůh převedl přes tuto "bránu strachu" tak, že mě od tohoto strachu vlastně zcela osvobodil. Také jsem pochopila, že v životě věřícího člověka jsou mnohem důležitější věci než hustota vlasů.
Z pohledu věčnosti je to nepodstatný detail. Pán Ježíš mi také ukázal, že se nikdy nelze mylně domnívat, že "mám ještě dost času."
Nikdo neví jaký čas mu je ve skutečnosti vyměřen a tudíž je nutné hledat Boha hned teď, vypořádat všechny věci tak, aby si byl člověk jistý, že v případě náhlé smrti by šel "domů" do nebe. Bůh však není žádná povinnost ani neustálý trest, právě naopak i v té nej-absurdnější situaci v jaké jsem se například ocitla já - umí dát člověku klid a pokud člověk Bohu důvěřuje - dostane i radost. Radost kterou svět nezná - "RADOST Z PÁNA."
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek z 9. 2. 2019 naleznete
zde.
