„Láska... nepočítá křivdy.“ (1 Kor 13,5) I kdyby se naše důvěra zklamala, zůstaneme při vší bolesti určitě šťastnější, než kdybychom zjistili, že naše nedůvěra, kterou jsme někomu projevili, byla neodůvodněná.
Film režiséra
Michaela Apted „Firstborn“ (Prvorozený) představuje zajímavou událost.
Žena a matka Wendy, která ztratila manžela, se začne zajímat o Sama, neznámého muže, který jí začal nadbíhat. Sam je převelice slušný a zdvořilý, uhlazený. To ženě imponuje. Ale její dva synové
Jake a
Brian mu nedůvěřují. Straní se a bojí se ho. Opakovaně svou matku varují, aby se před ním měla na pozoru. Matka na ně však nedá. Jde se Samem do vztahu. Pouze náhoda jí a jejím synům pomohla, že jen o vlásek unikli před jeho násilím.
Příklady, jako je tento, nejsou vzácné.
Nejeden z nás už doplatil na naivní důvěru vůči jinému člověku, v malých či větších věcech. Jsou lidé, kteří to všechno berou sportovně. Jsou však i tací, a není jich málo, kteří
lidem po zklamáních přestanou důvěřovat a stanou se z nich paranoidní a podezřívaví jedinci, neschopní vytvářet nové vztahy.
Tím začnou ubližovat nejen jiným, ale i sobě.
Bez důvěry se nedá žít. Člověk je bytost vztahová a vztahy bez důvěry nejsou možné.
Co je důvěra? Uvedu alespoň několik formulací:
Důvěra je schopnost jiným umožnit poznat tvé pocity a reakce bez strachu, že si tě přestanou vážit nebo že to, co o tobě vědí, využijí proti tobě.
Je to ochota podělit se s jinými o své pocity, zážitky a myšlenky beze strachu, že to začnou neuváženě nebo dokonce zlomyslně roztrubovat mezi jinými.
Je to
odvaha otevřít se před jinými tak, aby se mohli stát tvou oporou a povzbuzením, a to dokonce i tehdy, když si před nimi odložíš svou „masku“ a ukážeš jim i slabou, křehkou část své bytosti.
Je to schopnost
přistupovat k druhým s přesvědčením, že tě úmyslně nechtějí zranit ani se vůči tobě nebudou chovat hrubě, pokud se spleteš nebo uděláš nějakou chybu.
Důvěra je
vnitřní pocit, že ve svém životě máš lidi, ke kterým můžeš přistupovat s jistotou, že jim můžeš svěřit svá tajemství, a že tato tajemství jsou u nich v bezpečí.
Je to pocit, že
všechno je pořádku; že nic nemůže zničit tvůj vztah mezi tebou a druhými.
Je to
schopnost dovolit jiným vstoupit do tvého života, abyste tak spolu vytvořili vztah, který by byl založen na vzájemném chápání, úctě, zájmu a jistotě, že si budete asistovat v nezávislém růstu a dozrávání.
Je to
lepidlo a klih vztahů, které ti dovolí dokonce potřebovat jiné, abys dosáhl skutečného (nikoli klamného) sebenaplnění.
Je to schopnost otevřít se před jinými, a tak se s nimi podělit o své zázemí, o svou minulost, problémy, strachy a omyly bez obavy, že tě vysmějí.
Je to
odvaha být se před druhými v postoji osobní zranitelnosti s přesvědčením, že s tebou budou zacházet férově, otevřeně a čestně.
Jak z těchto postřehů vidíme,
důvěra je klíčová vlastnost pro samotný rozvoj člověka.
Pokud člověk nemá důvěru, svůj život prožívá v uzavřeném, v jakémsi vnitřním, dobře opevněném hradě. Stává se podivínem duchovně i duševně zamrzlým. A nejen to: pokud je věřící, i jeho víra tím bude ovlivněna.
Totiž neschopnost důvěřovat není vlastnost, která je omezena pouze na lidi. Je to vlastnost, jež je vlastně životním postojem člověka, který ji má obecně a bude tedy ní zasahovat všechno a všechny, s nimiž dotyčný člověk přichází do styku, včetně Boha.
Proč mají lidé problém důvěřovat druhým? Důvodů může být několik. Uvedu alespoň pár:
- Člověk v životě prožil možná hodně citového nebo i tělesného zneužívání a špatného zacházení nebo byl citově a tělesně zanedbáván.
- Mohli ho v minulosti ponižovat za to, co cítil nebo v co věřil.
- Mohl zažít citová zranění, a tak už raději neriskuje, aby nebyl zraněn znovu.
- Mohl mít problémy ve vztazích v minulosti v takovém smyslu, že ho v nich buď někdo ponižoval, špatně chápal, nebo ignoroval.
- Přežil ztrátu milovaného člověka (například úmrtí). Ve svém žalu mohl zůstat tak zaseknutý, že je neschopen se znovu otevřít pro jiné pro strach, že opět zažije totéž: že také zemřou nebo že ho opustí.
- Přežil surový a trpký rozchod nebo zakončení nějakého vztahu. Není už více otevřený pro žádný jiný vztah, aby nedopadl podobně.
- Vyrůstal v prostředí, které bylo citově nebo tělesně nepředvídatelné nebo přelétavé.
- Zažil z něčí strany hodně ubližování, zklamání nebo bolesti. I když se mohlo stát, že ten druhý své chování nakonec uznal a změnil ho, člověk je přesto stále ve střehu a nedokáže uvěřit, že se to už nebude opakovat.
- Má nízkou sebeúctu a neumí uvěřit, že by si právě on mohl zasloužit od někoho pozornost, zájem nebo péči. Takový člověk má dokonce problém uvěřit a přijmout pozitivní, zdravé a upřímné chování někoho vůči sobě.
- Zažil ve svém životě hodně obviňování a podezřívání. Takový člověk je neochoten důvěřovat lidem, situacím, institucím ze strachu, že bude znovu z něčeho podezříván a obviněn.
Z předchozího seznamu si umíme snadno vydedukovat, že
člověk, který lidem nedůvěřuje, se nejen uzavře do sebe a začne svůj život prožívat ve svém vnitřním dobře opevněném světě, ale bude neustále podezíravý a nedůvěřivý i vůči jiným. A běda, pokud bude zastávat nějakou významnou pozici. Začne, už jen z principu, lidí podezřívat, obviňovat a mít vůči nim předsudky. Nejenže jiné nevpustí do svého života, ale vůči lidem bude surový, když ho i jen nepatrně zklamou, nebo jim nedá šanci, aby věci napravili nebo aby něco ze sebe ukázali, předvedli, vytvořili. K lidem bude vždy přistupovat s nedůvěrou. A to je postoj jasné nelásky.
Důvěra je nejcennější a nejvzácnější dar lásky. Ne neprávem bylo kdysi řečeno:
„První věcí v lásce je smysl jednoho pro druhého a nejvyšší je vzájemná důvěra.“ Plná důvěra, dokonalá dobromyslnost je u každého člověka, který tělesně a duševně vyrostl z dětských kalhot, znakem velké a zralé lásky v srdci.
Apoštol Pavel ve své velepísni lásky v prvním listě Korinťanům říká, že
láska nemyslí na zlé, nesmýšlí špatně a ani nechce špatně smýšlet.
To znamená, pokud i člověk prožije s někým něco špatného nebo se v něm zklame, nepřipomíná si to ustavičně.
Člověk lásky totiž bezděčně jemným citem tuší nebo ví z vlastní zkušenosti, jak blahodárně působí věnována nebo znovu věnována důvěra, jak důvěra člověka osvěžuje a obveseluje. Naproti tomu jak nedůvěra, kterou neoprávněně (a kolikrát je to opravdu neoprávněné!) člověku projevíme, bolí až v hloubi duše.
Kdo podceňuje mravní hodnotu člověka, dotýká se jeho nejvnitřnějšího bytí, snižuje jeho charakter, nesprávně si vysvětluje jeho úmysly, klamnou nedůvěrou a klamným obviňováním sužuje jeho nevinu, ten člověku způsobuje utrpení, které patří k těm nejtrpčím.
Přidává mu část té bolesti, pod kterou tak prudce krvácelo a tak strastiplně se křečemi svíralo i srdce Beránka - Ježíše, srdce vtělené Nevinnosti. Nespravedlivé podezírání, z toho jediného hříchu vzešlo v jistém smyslu celé utrpení Velkého pátku.
A opět z něj pocházejí utrpení všech velkých pátků mnoha lidí, kterým nespravedlivě nedůvěřujeme. Vždyť co jiného je nedůvěra, podezírání, nespravedlivé podezírání, než křižování zaživa? Tato bolest se ani trochu nezmenší tím, že se nedůvěřivý člověk odvolává na omluvu za jakési zdánlivé známky naší viny, na jakési stopy, které ho zmátly, na jakési okolnosti, které ho přivedly na mylnou cestu. Bolestně zranění mu odpovíme: „A přece, jak sis mohl něco takového o mně myslet?“
Ba je tu ještě více.
Nedůvěra nejen zraňuje, ale i znechucuje. Dělá bližního horším. Nedůvěra, a to nejen neodůvodněná, ale často i oprávněná, je jako síla, která táhne člověka na dno. Jakmile člověk pozná, že mu připisuji ten či onen hřích, znamená to pro něj jakési magické pokušení, aby páchal zlo a klesl o stupeň níže.
„Co na tom záleží“, řeknu si.
„Vždy, když mi nedůvěřují, nemá smysl se už o nic snažit!“ Mnozí po opakovaně projevované nepravé nedůvěře se vším praštili. Podezíravost je tak znetvořila, že se dali na cestu svévole a nezájmu.
Naproti tomu důvěra je síla pocházející z výšin a do výšin člověka zvedající, jako světlo přitahuje rostlinu k slunci. V důvěře, a to i v ne zcela odůvodněné, spočívá mohutný popud konat dobro, postoupit o stupeň výše, a stát se hodným prokázané důvěry. V knize
„Dýka a kříž“ spisovatel
David Wilkerson píše o své práci s narkomany v New Yorku.
Jednou měl na jednom stadionu pro tyto lidi přednášku. Byl už známý a jeho setkání lidi přitahovala. Po setkání uspořádal peněžní sbírku na jeden svůj projekt s narkomany. Mezi těmi, které pověřil vybíráním peněz u lidí na stadionu, byl jistý Nick, který byl narkoman, ale přemýšlel už o cestě obrácení.
Wilkerson věděl, že s košíkem s penězi může kdykoliv utéci, neboť všude kolem byly otevřené dveře. Nestalo se. A Nicka tato důvěra zcela změnila.
Důvěra je jednou z blahodárných výchovných sil lidstva;
když chceme, aby se lidé stali lepšími, je třeba je za lepší pokládat. Toto všechno ví a cítí láska, ta velká přítelkyně, lékařka a pomocnice lidstva, a proto nikdy nesmýšlí špatně. Dobře si je vědoma toho, že v důvěře se může také zklamat nebo její nejlepší dar může někdo zneužít. Ví však i to, že i nedůvěra, hlavně tam, kde se všechny argumenty a náznaky staví za její oprávněnost, nás zklame zrovna tak často, ba možná ještě častěji.
A jelikož se v tomto světě omylů nelze obejít bez zklamání, dává láska přednost tomu, že raději obdarovává svou důvěrou nehodného, čímž ovšem nikoho nezraňuje, než aby člověku ublížila nedůvěrou a způsobila mu křivdu.
Láska však dlouho neváhá, co zvolit v případě, kdy jsou pochybnosti, zda důvěřovat nebo nedůvěřovat; láska ví, že nemůže smýšlet špatně, že musí důvěru rozdávat.
Jenže i v důvěře je třeba rozlišovat. Nerozumnou nebo špatně namířenou důvěru nazýváme důvěřivostí. V čem spočívá důvěřivost? Jak se vyhnout naivitě, o které jsme psali v úvodu? Jak se vyhnout tomu, že nás i naši důvěru lidé budou zneužívat? Důvěra nespočívá v tom, že jdeme životem jako prostí blázni podobní
Parcifalovi a navzdory každé výstraze a pochybnosti a zkušenosti každému, jehož cestou potkáme, ve všem důvěřujeme.
- 1) Kde miska vah špatných obav klesá pod váhou těžkých pochybností a důvodů, tam bude láska sice ještě vždy doufat v dobro a přát si ho a v koutku srdce si zachová pevnou víru, ale ve své důvěře se přece stane zdrženlivou, i když to bude pro ni těžké a smutné.
- 2) Kde však misky vah dobrého a špatného mínění nerozhodně kolísají nahoru a dolů, tam bude, ba musí láska souhlasit s lepší míněním.
Občas se stane, že nás lidé chladnokrevně zklamou, podvedou, zneužijí. Co v takovém případě? Je třeba je i přesto milovat, i když samozřejmě moudrost nám bude říkat, že si musíme stanovit nějaké hranice. Ale to, že lidem nebudeme říkat věci, které mohou zneužít (protože se v tom neosvědčili), ještě neznamená, že je přestaneme milovat.
Ježíš říká:
„Neházejte perly sviním!“ (Mt 7,6).
A tím mluví také o takových lidech. Přesto člověk hledá možnost, jak je alespoň jako lidi definitivně neodepsat.
Neboť člověk, pokud žije, je stále na cestě a vždy je možnost obrácení. A jak jsme si to řekli na příkladu o Nickovi, právě darovaná důvěra lidi mění.
Láska věří v dobro, protože je sama dobrá. Když se podíváme člověku do očí, zpozorujeme v nich vlastní obraz jako v zrcadle. Tak i v duši bližního se odráží naše vlastní duše. Kdo je sám čistý a přátelský, bez přetvářky a klamu, ten je náchylný vidět v každém člověku člověka čistého, přátelského a dobrotivého. A tak láska nesmýšlí špatně nejen proto, že sama nezná zlobu, ale i proto, že nemiluje to, co je špatné.
Je známé přísloví: Co si přejeme, tomu rádi věříme (podle slovenského přísloví: „Čo sa babe chcelo, to sa jej snilo“).
Naše mínění o spolubližních je nejen zrcadlem naší vlastní bytosti, ale i odrazem našich přání. Ve zlo ve světě věří ten, kterému dělá radost, když může všude odkrýt špínu, podlost a hanebnost, a jehož oči a srdce bolí, když musí vidět mnoho dobrého a krásného. Avšak lásce nezpůsobují bolest oči, když vidí dobro a krásu: raduje se z dobra, neboť ono je s ní nejvnitřněji spřízněno. A proto láska i vidí dobro a dobrotu všude.
Pravda, nejednou se přitom zmýlí, zklame a utrpí nejednu ztrátu, které by se mohla nedůvěřivostí vyhnout. Přesto, v důvěře je více životní moudrosti než v nedůvěře. Nedůvěra je jako horlivý hlídač, který nejen mnohé zastrašuje, ale i svého pána obírá o veškerý klid.
„Nunquam requiescit“ - říká ve svých pravidlech
sv. Benedikt o nedůvěřivém člověku – „Nikdy nemá klidu“. A tak nedůvěra okrádá o klid nejen vnitřní, ale i vnější.
Nedůvěřivý člověk není milován, dostává se neustále do sporů a nikde nenachází důvěru. Zkrátka: nedůvěra nedělá nikoho šťastným.
Důvěra však - jaká to nádherná věc pro samého důvěřujícího! -
utišuje nervy, osvěžuje a obšťastňuje mysl, zklidňuje a radostí naplňuje duši, získává důvěru, lásku a přátelství. A i kdyby se naše důvěra zklamala, zůstaneme i při vší bolesti určitě šťastnější, než kdybychom zjistili, že naše nedůvěra, kterou jsme někomu projevili, byla neodůvodněná. Zasévej důvěru - a budeš sklízet štěstí!
Jak se vyhnout nedůvěřivosti nebo když se k ní přišlo naší vinou, jak se jí zbavit?
Uvedu pár jednoduchých rad:
Naděje v dobro v lidech. Bez takové naděje se člověk stává citově ztuhlý, uzavřený, izolovaný. Naděje v dobro lidí se zakládá na ochotě riskovat přesvědčení, že všichni lidé bez výjimky nejsou ve své podstatě zlí a zlomyslní. Někteří jsou, ale většina taková není.
Víra ve spravedlnost života. Tento postoj se zakládá na tzv. bumerangovém efektu: Co hodíš jiným, to se ti jednou vrátí zpět. Pokud jsou lidé vůči jiným féroví, čestní, upřímní..., totéž se dříve či později vrátí i k nim samým. Víra ve spravedlnost života člověku pomáhá otevírat se vůči jiným a riskovat i zranitelnost. Věří, že lidé, kteří se chovají negativně, aniž bychom jim to přáli, dostanou sami to, co jiným způsobují; ať už v tomto životě nebo v příštím.
Víra v Boha. Tato víra se zakládá na přesvědčení, že Bůh nás vidí a vede a že cokoli v životě prožijeme, nám v konečném důsledku poslouží jen k dobru. Kromě případu, že bychom byli výslovnými strůjci zla, tak i naše omyly, naivita a zklamání nám budou sloužit pro dobro. Víra v Boha nás uschopňuje k přesvědčení, že my nemáme vše na 100 % pod kontrolou, že je to Bůh, který to všechno řídí. To nám umožní získat vnitřní klid.
Uzdravující prostředí. Toto spočívá v tom, že se budeš snažit vytvořit si svazky důvěry s pro tebe důležitými lidmi, kde se nebude nacházet obviňování, uštěpačnost a předsudky. Součástí takového prostředí je aktivní odpouštění, vzájemné chápání, zdravá otevřenost a komunikace při řešení problémů (nic se neututlává). Lidé zde projeví ochotu zapomínat a přestat mluvit o minulých trpkostech, ranách, urážkách a bolestech, a tím se otevírají ke vzájemné důvěře.
Umenšení vzájemné soutěživosti. Zmenší vzájemnou žárlivost, závist, pocit ohrožení a vztahovačnost. Pokud toto všechno zredukuješ, odstraníš tím bariéry na cestě k druhým.
Mluvení o negativních pocitech týkajících se sebe sama. Pokud máš o sobě nízké mínění a chybí ti sebeúcta, jiným lidem budeš asi těžko důvěřovat. Toto můžeš učinit před odborníkem (například hovořit o tom se zpovědníkem nebo duchovním vůdcem) nebo i před lidmi, se kterými chceš budovat vztahy. Takto jsou druzí informováni o místech, která jsou na tobě možná stále citlivá.
Převzít riziko být otevřeným před druhými, které ti dá možnost stát se před lidmi skutečným člověkem, a ne nějakou atrapou. Tohle je mezi dvěma lidmi, kteří si chtějí vybudovat důvěru, podstatné, neboť jim to umožní být opravdoví: Ukázat své silné, ale i slabé stránky. A to pak umožní komunikaci mezi reálnými lidmi.
Mít odvahu být zranitelným tě uschopní přijmout od druhých, kteří znají i tvé slabosti, i urážku. To je důležité. Lidé se běžně navzájem i zraňují. A nelze z toho vždy dělat tragédii.
Bojovat proti strachu. Strach tě omezuje: Strach ze selhání, strach z odmítnutí, strach z neúspěchu, strach, že budeš zraněn, strach z neznámého, strach z blízkosti s jinými... Tohle vše znemožňuje růst v důvěře.
Sebepřijetí. Přijmout se takový, jaký a kým jsi. To je klíčové v tom, aby ses mohl stát tím, kým tě Bůh povolává být. Budovat se dá jen skutečným, nikoli virtuálním materiálem. Pracuj s tím, co máš nasnadě, a věř, že jsi schopen s pomocí Boží vybudovat mnoho.
Pokud si vybuduješ ochotu důvěřovat druhým, obohatíš nejen svůj vlastní život, ale začneš projevovat důvěru jako dar lásky, i vůči jiným.
Převzato z
www.postoj.sk, článek z 23. 1. 2019 naleznete
zde.
