Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle v mezidobí- cyklus C
Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystupovali a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním. (Lk 5,1-11)
Vypravování, které jsme slyšeli z evangelia, je pro každého z nás poučné. Ukazuje nám totiž naši nemohoucnost. Přitom nás názorně poučuje o pravdivosti a trvalé platnosti slov Ježíše Krista: „Beze mne nemůžete nic.“ Učedníci byli zkušení rybáři. Lovili v noci, kdy se jim to zdálo podle zdravého, jak my říkáme „selského rozumu“ nejvhodnější. A neulovili nic. A najednou přichází vyučený tesař, který podle jejich mínění rybářství moc nerozuměl. Ježíš jim dává pokyn:
„Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Učedníci byli unavení noční prací a neradi se podřizují. Proto jejich jménem mluví Šimon: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.“ Chtěl Pánu Ježíši naznačit, že oni tomu přece musejí rozumět a ne On – tesař. Ale Šimon nakonec dodává:
„Ale na tvé slovo spustím sítě.“
Přitom se v duchu pousmál, že výsledek bude bez pochyby stejný, jako, když lovili v noci a nic nechytili, ale že aspoň ten člověk také jednou uvidí, že se i mistr tesař někdy utne. To, že takto smýšlel, poznáváme z toho, co řekl svému Mistrovi poté, co zahrnuli tolik ryb, že se sítě skoro trhaly a lodě málem potápěly. Petr si uvědomuje svou špatnost. Lituje své slabé víry a snad i výsměšného tónu v hlase, a teď říká pokorně:
Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný!“
Na tomto výjevu z evangelia se můžeme naučit jedné, pro nás důležité věci. Koneckonců všechno záleží na Boží milosti. Člověk nerad uznává někoho nad sebou. Neochotně se podřizuje cizí vůli. Nerad přiznává, že bez pomoci druhého by to či ono neudělal, protože mu na to nestačí přirozené síly. Tak, jak to zpíváme v sekvenci k Duchu Svatému: „Člověk bez tvé pomoci, slábne a je bez moci, vše mu může uškodit.“
Naši otcové a matky říkávaly: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Všechno totiž záleží na Božím požehnání. A už žalmista zpívá: „Nestaví-li Hospodin dům, marně se namáhají ti, kdo jej stavějí.“ Člověk se rád vypíná k jakémusi titanismu. Chtěl by na všechno stačit. Odmítá uznat nad sebou nějakou vyšší autoritu. Odmítá prosit někoho o pomoc a odmítá také přijmout nabízenou pomoc, aby mu nevznikl větší pocit závislosti.
Tzv. „moderní“ člověk se pod dojmem vědeckotechnické revoluce v 19. století rozhodl odmítnout každou nadpřirozenou autoritu. Své vyznání víry vyměnil za hesla, že nejsou žádné věci nepoznatelné, ale jenom nepoznané. Rozhodl se věřit jen tomu, co si smysly ověří. Všechno prý vysvětlíme světlem přirozeného rozumu. Během 20. století ochablo tempo vědeckého a technického pokroku. Místo nových zásadních objevů a vynálezů se spíše jen zavádí do širokého používání to, co je už dávno známé. Fyzikové došli k tomu, že se jim viditelná hmota rozplývá pod rukama. A Däniken dokazuje, že je zde mnoho starých věcí, před jejich vysvětlením zůstává rozum stát. Po odmítnuté nadpřirozené autoritě přichází na řadu odmítnutí autority přirozeného rozumu. Zbývá jim únikové řešení: největší vynálezy a objevy prý musely přinést na zem nějaké mimozemské bytosti odkud si z neznáma. Tak zoufale si počíná tzv. „po-moderní“ člověk, když shledává, že žije uprostřed trosek dosavadní jím odmítané kultury a nezbývá mu už ani důvěra ve vlastní rozum.
Připomíná to stavbu nové babylonské věže. Ruka novodobého pyšného titana zlobně napřažená vzhůru je zřetelně patrná za celým kosmickým výzkumem od Gagarina k dnešku. Projevuje se i v gigantománii budovaných Černobylů a jiných vynálezů zkázy. Člověk se snaží srazit z trůnu svého Boha. A jak zpívá žalmista: „Ten, jenž je na nebi, usmívá se jejich počínáním.“
O Boží milost je třeba prosit. V hmotných i duchovních záležitostech.
Je třeba se opřít o Boha, jak čteme u sv. Petra:
„Vhoď všechnu svou starost na Boha a on se postará.“ Na Kristovo přání spustil Petr sítě a zahrnul množství ryb. Tak to uvádí evangelium. A sv. Pavel nám to potvrzuje, když říká, že „jen milostí Boží se stal tím, čím je“ – totiž apoštolem. Vždyť kdysi ten Šavel zuřivě pronásledoval církev – a najednou, sotva se Kristova milost dotkla jeho duše, dovede říci: „Pane, co chceš, abych učinil?“ Také u proroka Izaiáše, jak jsme to slyšeli v prvním čtení dnešní liturgie, sledujeme, že on uznává, že člověk je hříšný a ve vidění mu Bůh posílá serafa. Dotekem žhavého kamene na ústa mu dal anděl znamení, a slovy potvrdil, že Bůh svou milostí smývá z jeho duše jeho vinu, jeho hřích.
Sestry a bratří, ta dnešní čtení jsou pro nás velmi poučná. Měla by nás učit více hledat Boží milost, více si vážit Boží milosti. Nespoléhat tolik jen a pouze na sebe a své chabé síly, nýbrž umět se vírou opřít o Boha. Sv. Pavel to vystihuje krásně slovy: „Tehdy, když jsem slabý,“ tj. když uznávám svou ubohost, „tehdy jsem silný,“ neboť Bůh je moje síla.
Dnešní čtení nám připomíná Boží dobrotu, velikost Boží lásky. Bůh nás nenechává ve světě napospas. Bůh nás neopouští. Jenom chce, abychom pokorně sklonili hlavu a řekli mu – jak seto dnes modlíme ve mši svaté: Prosíme tě, Bože, opatruj nás, svůj lid, s otcovskou láskou. A protože nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Skrze tvého syna, našeho Pána, Ježíše Krista.
