Minulý rok nás potkala smutná událost... Zároveň ale svým způsobem i krásná. A sdílím to teď proto, aby se lidé o tyhle krásné chvíle zbytečně nepřipravili. Když jsme zjistili, že čekáme druhé miminko, byli jsme hrozně šťastní. Bohužel, krátce na to přišla šokující zpráva: Miminko má vrozenou vadu neslučitelnou se životem..
Vyjádření doktorů bylo, že je to jasná indikace k ukončení těhotenství.
Ale my jsme se jasně postavili za naše miminko. Bude žít tak dlouho, jak bude chtít Bůh, ne jak určíme my.
My chceme, aby žilo, stojíme o něj a je pro nás důležitou součástí rodiny. Nehledě na to, jak dlouho bude žít.
Je plnohodnotným člověkem od okamžiku početí. Ukončit mu uměle život je pro nás absurdní představa.
Moje milovaná manželka Markéta Zemková má mou hlubokou úctu za to, že miminko bránila v první linii.
Ačkoli doktoři předvídali, že se nejspíš ani nedožije porodu, prožili jsme s miminkem láskyplně celé těhotenství.
2. listopadu se nám narodila holčička Marie Gabriela Anna a my jsme ji přivítali na světě. Vážili jsme si každé minuty, protože měla umřít nejpozději hned po porodu.
Nakonec s námi vydržela 3 dny. Během první noci si ji navíc stihla pochovat celá naše blízká rodina, naši rodiče a sourozenci.
Pro všechny z nás to byly hrozně vzácné okamžiky...
Bylo pro mě nesmírně silným momentem držet Marušku v náručí, držet ji za ruku, usínat vedle ní, dokonce si jí přebalit. Tyhle vzpomínky mi už navždycky zůstanou...
Pokud bychom dali na doporučení doktorů, nic z toho by nebylo. Stala by se pouhou věcí, odpadem, kterého je potřeba se co nejdřív zbavit.
Marušku jsme doprovodili až do konce.
5. listopadu večer umřela v náručí svých milujících rodičů.
Žila přesně 77 hodin, což je symbolické číslo plnosti. Odešla rovnou do nebe.
Ale i když je pryč, zůstává už NAPOŘÁD plnohodnotnou součástí naší rodiny.
Slyšel jsem námitky:
Je lepší, že to dopadlo takhle, než kdybyste se museli starat o postiženého člověka. Tahle věta je zraňující, protože vám podsouvá myšlenku, že za její smrt máte být rádi.
Stejně tak věty typu:
Asi to tak mělo být.
Tohle bolí.
A i kdybychom se měli starat o těžce postiženou holčičku několik let, rádi bychom to pro ni udělali.
Nikdy na ní nezapomeneme... Nezapomeneme nikdy, i kdyby ostatní zapomněli.
Občas se nás lidi ptají, jak se máme a jak to zvládáme.
Možná chtějí, abychom se už netrápili, abychom na tu bolest zapomněli.
Ale ta bolest nezmizí a vždycky nám bude připomínat, že tu někdo důležitý chybí.
I když život půjde dál a budeme se z něj radovat, nechceme zapomenout, ani to nejde.
Máme dvě děti, jedno z nich v nebi.
Maruška není nepovedeným kouskem, ona je naše milovaná dcerka a vždycky jí budeme milovat, dokud se s ní znovu nesejdeme.
Maruško, máme tě moc rádi a už navždycky budeme...
Moc vás prosíme:
Nezabíjejte nenarozené děti jen proto, že jsou postižené.
Buďte odvážní.
Jejich život má smysl a hlavně nesmírnou hodnotu...
Na tento podnět poté přišly k tomu tyto dva příběhy:
1) Lucka napsala:
Jsem nyní ve 31 tt. Čekám druhé miminko.
Když jsem čekala prvního syna, byla jsem rozhodnuta jít na ukončení. Zůstala jsem totiž sama a bála jsem se, že to nezvládnu. Bylo mi 22 let.
Nedokázala jsem to a dnes mám krásného, zdravého chlapečka. Porod mne změnil.
Nyní čekám holčičku a jsem na to opět sama (nechci zde řešit důvody), ovšem tentokrát už jsem ani na vteřinu nepomyslela, že bych šla na interupci. Toto je spíše vzkaz pro ty, kteří se bojí, že to sami nezvládnou.
Jsme matky a matka pro své dítě udělá cokoliv, překoná cokoliv. Spousta mladých dnes říká: Nebudu si kazit život dítětem, nejsem připraven /a.
Pro mne život narozením syna teprve začal. Příběh rodiny výše je dojemný a jelikož v sobě nosím dle všeho zdravou holčičku, moc mne to zasáhlo.
Přála bych si, aby se všechny děti rodily zdravé a ačkoliv vím, že mé přání není možné, tak aspoň žádám každého, kdo chce jít na přerušení, či miminko umístit do babyboxu:
Pozorně čtěte a prohlédněte si fotografie. Je z nich cítit tolik lásky.
Buďme vděčni za to, že se nám narodilo miminko zdravé a že nemusíme prožít takovou bolest, jako rodina výše.
Pro ty, kteří tuto bolest zažili či zažívají: Jste úžasní.
Přeji vám, ať už jsou vaši další potomci zdraví a plní sil.
2) Kristýna: Připojuji se k Lucce.
Když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi 20 let. Letos bude synovi 9 let. Sama jsem na to teda rozhodně nebyla, až po nějakém čase.
Když jsem před necelým rokem otěhotněla a oznámila to partnerovi, řekl, že ji nechce.
A já nepřemýšlela ani minutu a dnes mám krásnou a zdravou Marušku doma.
7. února ji budou dva měsíce a jsem šťastná, že ji mám.
Každé miminko je dar a my všichni bychom ten dar měli milovat a postarat se, ať se děje, co se děje.
Převzato z
Facebooku iniciativy
Stop Genocidě.
Redakčně upraveno.
