Přínáším promluvu papeže Františka na světovém setkání mládeže v Panamě. Tato promluva je homilií, kterou měl papež František při mši svaté v neděli 27.1.
»Všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“« (Lk 4,20-21).
Takto nám evangelium podává začátek Ježíšova veřejného působení. Prezentuje Ježíše v synagoze, v níž vyrůstal, obklopen známými a sousedy a - kdo ví - možná včetně „katechety“ z dětství, který ho učil Zákonu. Významný moment v životě Mistra, ve kterém dítě, jež rostlo a formovalo se v lůně oné komunity, povstalo a vzalo si slovo, aby oznámilo a uskutečnilo Boží přání.
Slovo, které bylo doposud pronášené jen jako příslib budoucnosti, mohlo být jen Ježíšovými ústy řečeno v přítomném čase a stát se tak skutečností: »Dnes se naplnilo«.
„Ježíš zjevuje teď Boha, který nám jde vstříc, povolává nás podílet se na Božím teď a »přinést chudým radostnou zvěst«, »vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku«, »propustit zdeptané na svobodu« a »vyhlásit milostivé léto Páně« (srov. Lk 4,18-19).
Teď Boha se zpřítomňuje Ježíšem, stává se tváří, tělem, miluje milosrdenství, které neočekává ideální či dokonalé situace, aby se projevilo, ani nepřijímá omluvy za svoje uskutečnění.
Ježíš je časem Boha, který každou situaci a každý prostor ospravedlňuje a činí příhodným. V Ježíši začíná a ožívá přislíbená budoucnost.
Kdy? Teď. Avšak ne všichni, kteří ho tam slyšeli, cítili, že jsou povoláváni a svoláváni. Ne všichni nazaretští sousedé byli připraveni uvěřit v někoho, koho znali, viděli vyrůstat a který je vybízel k uskutečnění tolik očekávaného přání. Dokonce »říkali: „Není to syn Josefův?“« (Lk 4,22).
Totéž se může stát i nám. Ne vždycky věříme, že Bůh může být tak konkrétní a všední, tak blízký a skutečný, a tím méně, že se zpřítomňuje a jedná prostřednictvím nějakého známého člověka, kterým může být soused, přítel, příbuzný. Ne vždycky věříme, že nás Pán může vyzvat, abychom společně s Ním pracovali a špinili si ruce v Jeho království tak prostým, ale pronikavým způsobem. Stěží přijímáme:, že „Boží láska se stává konkrétní a dá se téměř zakoušet v dějinách se všemi jejich tragickými a slavnými zvraty“ (Benedikt XVI., Katecheze, 28. září 2005).
Nezřídka si počínáme jako tito nazaretští sousedé a preferujeme Boha na dálku: krásného, dobrého, velkodušného, leč vzdáleného, aby neobtěžoval; „domestikovaného“ Boha. Blízký a každodenní Bůh, přítel a bratr, nás totiž žádá, abychom se učili blízkosti, všednosti a především bratrství. Nechtěl se zjevit andělsky nebo okázale, ale chtěl nám ukázat bratrskou, přátelskou, konkrétní a familiérní tvář.
Bůh je reálný, protože láska je reálná, Bůh je konkrétní, protože láska je konkrétní. A je to právě „konkrétnost lásky, jež zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů“ (Benedikt XVI., Generální audience, 1. březen 2006).
Také my můžeme být vystaveni stejným rizikům jako lidé z Nazareta, když se evangelium v našich komunitách chce konkretizovat a začneme říkat: „nejsou tihle mladíci synové Marie a Josefa, a nejsou to příbuzní toho a toho? Nejsou to ti kluci, které od malička známe?... Copak tamto není ten, který svým míčem neustále vytloukal okna?“ A ten, kdo se narodil, aby prorokoval a hlásal Boží království, je ochočen a ochuzen. Snaha ochočit si Boží Slovo je záležitostí každého dne.
Také vám, drazí mladí, se může stát totéž, pokaždé když se domníváte, že vaše poslání, vaše povolání, dokonce i váš život je příslib, který platí jen pro budoucnost a nemá co do činění s vaší přítomností. Jako by mládí bylo jenom synonymem „čekárny“, kde se čeká, až se přijde na řadu. A „mezitím“ pro vás vymýšlíme nebo si sami vymýšlíte nějakou budoucnost v hygienickém balení a bez konsekvencí, dobře stavěnou, zaručenou a zcela zajištěnou. Nechceme vám nabízet laboratorní budoucnost, která je radostí fiktivní a nikoli radostí konkrétní lásky dneška. Touto fiktivní radostí vás „uklidňujeme“ a uspáváme, abyste nedělali rámus, nekladli otázky sobě, ani druhým, a nevyvolávali nejistotu v sobě i v druhých; a „mezitím“ vaše přání ztratí výšku, začínají podřimovat a stanou se přízemními, průměrnými a posmutnělými „vidinami“ (srov. Homilie na Květnou neděli, 25. března 2018) jenom proto, že si myslíme nebo myslíte, že ještě nenadešlo vaše teď a že jste příliš mladí, abyste se zapojili do přání a budování zítřka. A tak to odsouváme. Jenže víte co? Mnohým mladým se to zamlouvá. Prosím vás, pomozme jim, aby se jim to nezamlouvalo a raději žili toto Boží teď.
Jeden z plodů nedávné synody byla bohatost možností se setkat a zejména naslouchat. Bohatost mezigeneračního naslouchání, výměna a uznání, že se vzájemně potřebujeme a musíme se snažit vytvářet kanály a prostory a zapojit se do nich už dnes přáním i budováním zítřka. Nikoli však izolovaně, nýbrž jednotně, vytvořením společného prostoru. Prostoru, který není dárek ani výhra v loterii, nýbrž prostor, o který musíte také zápasit.
Vy mladí musíte o svůj prostor zápasit, protože život je dnes. Nikdo ti nemůže slíbit ani jediný zítřejší den, tvůj život je dnes. Musíš se dát v sázku, tvým prostorem je dnešek. Jak na to dovedeš odpovědět?
Vy, drazí mladí, nejste budoucnost – všem se líbí říkat, že jste budoucností – vy však jste přítomnost; nejste budoucnost Boha, jste Boží teď. On vás svolává a volá ve vašich komunitách a obcích, abyste šli a vyhledali prarodiče, dospělé, postavili se na nohy, chopili se společně s nimi slova a uskutečňovali přání, které měl Pán ve vztahu k vám.
Ne zítra, nýbrž teď, protože tam, kde je váš poklad, bude i vaše srdce (srov. Mt 6,); to, co roznítí vaši lásku, uchvátí nejen vaši představivost, ale zapojí všechno. Bude tím, co vám umožní ráno vstát a pobídne ve chvílích únavy, zlomí vám srdce a naplní vás úžasem, radostí a vděčností. Vnímejte, že máte poslání, a zamilujte si je; na tom všechno závisí (srov. Pedro Arrupe SI, Nada es más práctico).
Můžeme mít všechno, ale chybí-li nadchnutí lásky, chybí všechno. Dovolme Pánu, aby nám umožnil se zamilovat!
Pro Ježíše neexistuje žádné „mezitím“, nýbrž láska k milosrdenství, která chce proniknout do srdce a získat jej. Chce být naším pokladem, protože není „prozatímností“ nebo přechodnou módou, je obdarovávající láskou, která zve k rozdávání.
Je to láska konkrétní, blízká, skutečná; je to sváteční radost, rodící se z rozhodnutí účastnit se zázračného rybolovu naděje a lásky, solidarity a bratrství před množství pohledů, jež jsou ochromeny a ochromují kvůli strachu a exkluzi, spekulaci a manipulaci.
Bratři, Pán a Jeho poslání není v našem životě něčím „prozatimním“, přechodným, není to jen Světový den mládeže, nýbrž náš, dnešní život na cestě!
Po všechny tyto dny nás zvláštním způsobem provázelo jako hudební pozadí Mariino fiat. Ona nejen uvěřila v Boha a v uskutečnitelnost Jeho příslibů, uvěřila Bohu a měla odvahu přisvědčit účasti na tomto Pánovu teď. Pocítila, že má poslání, zamilovala se, a to rozhodlo o všem.
Musíte pocítit poslání, nechte se zamilovat, a Pán všechno rozhodne.
Pán jako v nazaretské synagoze - mezi námi, našimi přáteli a známými - znovu povstává a promlouvá k nám: »Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“« (Lk 4,20-21).
Chcete žít konkrétnost Jeho lásky? Vaše svolení ať je vstupní branou Duchu svatému, aby dal světu a církvi nové Letnice.
