Je půst přežitek z doby dávno minulé? Je potřebný i dnes? Zajímavý článek vyšel v časopise Světlo...
Při jednom shromáždění katolíků se diskutovalo o postu. Vystoupila jedna pastorační asistentka a prohlásila: „Postní příkazy patří v podstatě spíše k zastaralým církevním tradicím. Sám Kristus reagoval odmítavě, když mu vyčítali, že jeho učedníci nedodržují farizejský postní řád, a řekl, že půst je pro jeho lidi nevhodný, dokud je mezi nimi. A když zvážíme Kristova slova, která řekl učedníkům před nanebevstoupením, že zůstane s nimi až do konce světa, jsou křesťané dnes ve stejné situaci jako v době, kdy Kristus odmítal postní příkazy. Tím jsou křesťané od postu dispenzováni.“
Zazářily úsměvy a nikdo z přítomných se nedovážil zastat se postu.
V této řeči vězí velký kus sofistiky. Nejsou v naší situaci dnes podstatné rozdíly proti situaci za Ježíšova života? Navíc Ježíšova odpověď stojí v souvislosti s mnohými jinými jeho výpověďmi, které se staví proti zkostnatělosti neživotných nařízení jedné kasty, u níž se jen zřídka objevuje živá síla víry. O takových strnulých reglementacích jistě nemůže být v církvi řeč. Dnes je na denním pořádku spíše zmírňování zvyklostí a obyčejů. V blahobytné společnosti Západu je však z přirozeného hlediska příkaz postu spíše něco blahodárného. Po plnosti křesťanských radovánek o Vánocích a pak v době karnevalů je dobré, když si tělo opět odvykne přemíře. „Stop!“ Popeleční středy patří spíše k celkové tělesné hygieně, která je samozřejmou povinností, spojenou se zdravou sebezáchovou. Pro křesťany tu je další cennější impuls, proč udržet co nejdéle tělo v optimální stavu: abychom co nejdéle mohli věrně sloužit Bohu.
Ale pro katolickou církev má půst ještě hlubší smysl. Je to cílevědomá intenzivní příprava na vrcholnou slavnost víry: na velikonoční vykupitelský čin Ježíše Krista. Takto se blížit k Velikonocům znamená naplňovat slova evangelia:
Ženich přichází, jděte mu naproti!
Postní doba má také určitý symbolický charakter. V těchto dnech by nemělo jít pouze o omezování po stránce výživy. Postní doba znamená pro křesťany také cílevědomé úsilí o znovuobnovení řádu v životě a ve vztazích. Být člověkem v křesťanském duchu znamená dívat se na svůj vzor – Ježíše Krista – a to předpokládá zásadní sebepřemáhání.
To se může vztahovat k různým životním oblastem. Abychom opravdu milovali bližního, je třeba přemoci prapůvodní egoismus. Je třeba také přemoci sklon k pohodlí podle míry a požadavků spravedlnosti. Zásada „Oko za oko a zub za zub“ jako přirozená odpověď na útok a příkoří musí být v tomto následování Krista roztavena, abychom dokázali bratru odpouštět sedmdesátkrát sedmkrát. Zříct se nepřátelských reakcí, to také patří k postu, protože tak překonáváme sladký pocit sebeuspokojení, že jsme to druhému splatili.
Někdy se může ukázat jako rozumné nezačínat s nejvyšším postním úsilím hned na Popeleční středu. Někdy je zapotřebí začít v malých krocích, jakými mohou být omezení v oblasti výživy a požitku, ve kterém si počínáme s nejmenší odpovědností: nevykouřit více než dvě cigarety za den, dát si bylinný čaj místo kávy, vyloučit po obědě zákusek. Snad také zříct se sladkostí, hodin s televizorem nebo walkmanem a skleničky vína po večeři.
Půst by se měl přenést na oblast, ve které je omezení nejobtížnější. Katechismus katolické církve jako úkon postu zdůrazňuje almužnu. Tento půst se vztahuje na žádostivost vlastnit, která se často rozvine až do tance kolem zlatého telete. Měli bychom alespoň v postní době věnovat trochu pozornosti různým žádostem o příspěvek, které nám zasílají dobročinné organizace.
Každý z nás má své vlastní slabosti. Zde má pozitivní vliv sebepřemáhání. Je možné se ukáznit v telefonování, v dřívějším uléhání a včasnějším vstávání, ten, kdo je nepořádný, v tom, že si uklidí své věci dříve, než jde spát. Vědomá kázeň na tomto úseku už více než třicet let vyšla z módy, jako by bránila svobodě. Jenže při úsilí o osvobození jsme s vaničkou často vylili i dítě. A přece bez takovéto kázně není opravdové kultury života. Nemůžeme se přece nechat vést pouze svými pudy a svou pohodlností.
Toto úsilí je třeba ovšem spojit s modlitbou. Postit se znamená modlit se i tělem. Pak už neříkáme Bohu pouze zbožná slova, ale promlouváme i svým faktickým jednáním a chováním.
Každý takový skutek, který nás něco stojí, přivádí nás blíže k Ježíši Kristu. Vykoupení bylo slíbeno těm, kteří vytrvají v následování Krista, které jako by nás osvobozovalo od zemské tíže a pozvedalo na cestu k Němu.
Vyšlo v časopise Světlo 12. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
