Jedním z mnoha významných pozitiv, které přinesl Druhý vatikánský koncil v oblasti liturgie, byl návrat k přijímání pod obojí způsobou, které existovalo v římské liturgii od nejstarších dob až do roku 1628, kdy bylo přijímání z kalicha na více než tři století zakázáno v celé Římskokatolické církvi. I když v období 12.-13. století začalo přijímání kalicha věřícími na křesťanském Západě stále více ustupovat, do té doby mělo v římské liturgii nezpochybnitelné místo.
Lze dokonce konstatovat, že apoštolský zájem se více zaměřoval na kalich. V první řadě ve víně viditelněji vystupuje radostný charakter Eucharistie a zpřítomňuje se spásná mesiášská doba (srov. např. Iz 25, 6 nebo Gn 49, 11). S přijímáním z jednoho poháru a komplexem představ o krvi se spojuje i motiv smlouvy a v přijímání kalicha je zřetelněji vyjádřena i idea oběti. K plnosti původní formy eucharistie proto neodbytně patří přijímání kalicha, které kategoricky zavazuje povinností přinejmenším celebranta. Jenže i na přijímání z kalicha věřícími naléhal například již Gelasius I. (492-496). (1)
Až do 12. století bylo podávání kalicha věřícím běžné v západních liturgiích, avšak stále více vystupovala do popředí starost, aby se z konsekrovaného vína nerozlila ani kapka. Tato obava z případného zneuctění vedla k nahrazení pití z kalicha jinými formami přijímání, například k pití z kalicha pomocí nasávací trubičky (
fistule, calamus). Kromě toho časem věřící nepili přímo z mešního kalicha, ale z většího přijímacího kalicha, ve kterém bylo větší množství nekonsekrovaného vína a do tohoto kalicha se přililo před přijímáním trochu konsekrovaného vína. Laici tedy de facto přijímali konsekrované víno po jeho „ředění“ nekonsekrovaným vínem. Panovalo všeobecné přesvědčení, že tímto „ředěním“ se zmenšuje hrozba zneuctění při případném rozlití z kalicha. Navíc, na křesťanském Východě se ve velkém začala uplatňovat
intinkce (namáčení hostie do konsekrovaného vína v kalichu před podáváním věřícím). Tento racionální způsob však křesťanský Západ odmítal, protože se při něm ztratil symbolický význam pití. (2)
V období 12. - 13. století se v západních liturgiích stále více vytrácelo přijímání kalicha věřícími a zvykem se stávalo podávat Eucharistii jen pod způsobem chleba. K postupnému odstraňování přijímání z kalicha do značné míry přispěla i zbožná středověká kontemplace, koncentrovaná jen na způsob chleba. Teologický základ pro odstranění přijímání z kalicha pro laiky poskytlo konkomitanční učení, podle kterého v každé podobě je přítomen celý Kristus. Takto se stalo plně legitimním do té doby praktikované přijímání pouze chleba, též přijímání nemocných či přijímání při křtu u dětí, kterým se nemuselo podávat víno. Už i samotné přijímání z kalicha celebrantem se považovalo za dostatečné splnění Kristova požadavku přijímání Jeho Krve. (3)
I když v období 12. - 13. století bylo na křesťanském Západě přijímání kalicha věřícími stále vzácnější, nevymizelo úplně všude. Zachovalo se až do 14. století, ba i déle, především při zvláštních příležitostech, například při korunovaci císaře nebo krále. Rovněž i při slavnostní velikonoční papežské mši mohl přijímat pod obojí každý, kdo byl připraven. K úplnému zákazu došlo až v 15. století jako odezva na působení nepřátelských kruhů, které začaly prosazovat povinné přijímání pod obojí pro všechny laiky, a kalich povýšily na svůj symbol protestu proti Církvi. Český kněz M. Jakoubek ze Stříbra proměnil tuto disciplinární otázku na věroučnou a začal hlásat heretické učení, že přijímání z kalicha je nezbytné pro spásu. S tímto učením se ztotožnil Jan Hus, avšak Kostnický koncil toto učení odsoudil a zakázal užívání kalicha v roce 1415. (4)
Zákaz přijímání z kalicha však vyvolal značnou nevoli především u Husových stoupenců, setrvávajících při učení o podávání svatého přijímání
sub utraque specie (pod oběma způsoby). Odtud pochází i jejich pojmenování utrakvisté (z latinského
uterque, utraquus - oba, obě). Známí jsou i pod označením kališníci, protože požadovali užívání kalicha. (5)
Právě zásluhou českých kališníků se podařilo znovu prosadit platnost přijímání pod obojí v Římskokatolické církvi i po Kostnickém koncilu. V zájmu upokojení situace v Církvi uzavřel Basilejský koncil v roce 1436 v Jihlavě s českými utrakvisty dohodu - čtyři kompaktáta. Předcházely jí zdlouhavá vyjednávání církevních otců Basilejského koncilu s českými kališníky již od roku 1433. Druhé z kompaktát uvádělo, že je možné vyhovět dospělým laikům, požadujícím přijímání pod obojí způsobou, nicméně je třeba poučit věřící, že i pod jednou způsobou je přítomen celý Kristus. Kompaktáta však byla v platnosti jen poměrně krátkou dobu a už v roce 1462 je papež Pius II. zrušil. (6) Přijímáním pod obojí se zabýval i Tridentský koncil. Koncil potvrdil předchozí učení Církve, že i při přijímání pod jednou způsobou věřící přijímá Tělo i Krev Páně právě tak, jako při přijímání pod oběma způsoby. Koncil neodsoudil ani nezakázal přijímání kalicha věřícími, ale svěřil konečné rozhodnutí v této otázce do kompetence papeže, který může na základě vlastního uvážení povolit kalich tam, kde to uzná za vhodné. Koncil však odsoudil učení o nezbytnosti přijímání pod obojí způsobou pro spásu. Naopak prohlásil, že neexistuje přímý Boží příkaz přijímat pod obojí způsobou a že konkrétní nařízení, týkající se svatého přijímání příslušejí Církvi (Denz-Schönm. 1726-1733).
Již brzy po skončení Tridentského koncilu bylo v omezeném rozsahu znovu povoleno přijímání pod oběma způsoby. Došlo k tomu v roce 1564, kdy papež Pius IV. udělil některým biskupům pravomoc povolit v jejich diecézích přijímání pod oběma způsoby. Toto povolení však nepřineslo požadované účinky, proto ho papež Řehoř XIII. v roce 1584 odvolal. V některých krajinách se však přijímalo z kalicha i později. Nejdéle se přijímalo pod obojí způsobou v Čechách, kde bylo povoleno přijímání z kalicha do roku 1621, a ve Slezsku, kde až dekret císařské kanceláře dne 22. července 1624 zrušil výsadu přijímání
sub utraque specie a nařídil návrat k praxi přijímání pod jednou způsobou. Ani po této události však nedošlo k úplnému zákazu přijímání
sub utraque specie. Definitivní konec této liturgické praxi učinil Svatý stolec až prostřednictvím nuncia, který ve Vratislavské kapitule předložil (31. srpna 1628) dekret z 23. srpna 1628, požadující úplné zrušení užívání kalicha. (7)
Od roku 1628 až do liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu se v Římskokatolické církvi téměř výlučně podávalo svaté přijímání laikům pouze pod jednou způsobou. I v této praxi však byly vzácné výjimky. Například francouzští králové a německý císař František II. měli při výjimečných příležitostech povoleno přijímat pod oběma způsoby. Tentýž indult měli i jáhni a subjáhni v bazilice Saint-Denis v Paříži. Tyto výjimky papežové a Svatý stolec respektovali. Možno tedy konstatovat, že touha po návratu k původní praxi přijímat pod obojí způsobou v Římskokatolické církvi nikdy nezanikla. (8)
Celkovou změnu situace a návrat k přijímání pod obojí způsobou v Římskokatolické církvi umožnil až Druhý vatikánský koncil, který navázal na učení Tridentského koncilu a slavnostně ho potvrdil. V konstituci o posvátné liturgii
Sacrosanctum concilium se mimo jiné uvádí: „
Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec. Mohou tak přijímat například novokněží ve mši při svém svěcení, řeholníci ve mši při svých řeholních slibech, nově pokřtění ve mši, která následuje po křtu. Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem. (21. zas., Doctrina de Communione sub utraque specie et parvulorum, cap. 1-3, cann. 1-3: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, s. 698-699.)“ (9)
25. května 1967 vydala Posvátná kongregace obřadů instrukci
Eucharisticum mysterium, která zdůvodňuje podávání svatého přijímání pod obojí způsobou a rozšiřuje jeho použití. Ve smyslu této instrukce se přijímání z kalicha povoluje na základě úsudku biskupů a po předběžné katechezi v následujících případech „buď podle předchozího práva (Srov.
Ritus servandus in distribuenda communione sub utraque specie, 7 martii 1965, n. 1), nebo z moci této instrukce:
1) Dospělým novokřtěncům ve mši, jež následuje jejich křest; dospělým biřmovancům ve mši následující jejich biřmování; pokřtěným, jež jsou přijímáni do společenství Církve;
2) Novomanželům ve mši, v níž si udělili svátost manželství;
3) Novosvěcencům ve mši jejich svěcení;
4) Abatyši ve mši jejího požehnání; zasvěceným pannám ve mši jejich zasvěcení; řeholníkům ve mši jejich prvních slibů a při každé jejich obnově, jsou-li sliby skládány a obnovovány při mši;
5) Laickým misionářským spolupracovníkům ve mši, při níž jsou oficiálně vysláni a všem dalším, kteří během mše přijímají od Církve nějaké poslání;
6) Nemocnému a všem, kteří se účastní na vysluhování viatika, je-li mše podle práva slavena v domě nemocného;
7) Jáhnovi, podjáhnovi a přisluhujícím, kteří slouží při pontifikální nebo jiné slavnostní mši;
8) Při koncelebraci:
- a). Všem, i laikům, kteří při koncelebraci samé vykonávají nějakou liturgickou službu a
všem seminaristům, kteří se na ní účastní;
- b). V jejich kostelích všem členům institutů, v nichž se skládají sliby evangelních rad;
členům společností, jež se zasvěcují řeholními sliby, obláčkou nebo příslibem Bohu;
kromě toho také všem, kteří dnem i nocí přebývají v domech členů těchto institutů a
společností;
9) Kněžím, účastnícím se velkých koncelebrací, pokud nemohou koncelebrovat nebo celebrovat;
10) Všem kdo se účastní duchovních cvičení, ve mši, jež je pro ně slavená během těchto cvičení; účastníkům setkání různých pastoračních komisí ve společné mši;
11) Těm, o nichž se pojednává v čísle 2 a 4, ve mši jejich výročí;
12) Kmotrovi, kmotře, rodičům, manželovi/manželce a laickým katechetům dospělého novokřtěnce ve mši jeho iniciace;
13) Rodičům, rodinným příslušníkům a významným dobrodincům, jež se účastní na mši novokněze.“ (10)
Institutio generalis Missalis Romani (Všeobecné pokyny Římského misálu) z roku 1969 přebírají tento výpočet. (11)
Navíc tyto pokyny rozšiřují možnosti přijímat z kalicha i na účastníky konventních nebo komunitních mší. V č. 76 je uvedeno, že při těchto mších všichni, tedy nejen kněží, kteří musí z pastoračních důvodů celebrovat individuálně, ale i nekněží, „mohou přijímat pod oběma způsoby.“ (12)
Liturgická obnova po Druhém vatikánském koncilu umožnila v praxi realizovat návrat k přijímání pod obojí způsobou v celé Římskokatolické církvi. V Čechách bylo přijímání pod oběma způsoby definitivně povoleno v roce 1971. (13)
350 let, od roku 1621, neměli věřící Římskokatolické církve v Čechách povoleno přijímání pod obojí způsobou. V roce 1971 definitivně skončilo dlouhé období, kdy kalich rozděloval křesťany, a začalo období, kdy začal kalich znovu sjednocovat, a to nejen v Čechách, ale v celém světě. Nejdůležitější je však skutečnost, že návrat k možnosti přijímat z kalicha nenarušil kontinuitu s učením Tridentského koncilu, která musí zůstat navždy zachována. Všeobecné pokyny Římského misálu z roku 1969 to výslovně zdůrazňují v článku 241: „
Duchovní správcové ať pečlivě připomínají věřícím, kteří jdou k přijímání pod obojí způsobou anebo jsou mu přítomni, vhodným způsobem katolickou nauku o způsobu svatého přijímání podle tridentského koncilu. Především ať je poučí, že podle katolické víry i pod jednou způsobou se přijímá celý a úplný Kristus jako pravá svátost, a proto pokud běží o účinek, že není zkrácen o žádnou potřebnou milost ke spáse ten, kdo přijímá pouze pod jednou způsobou.
(Srov. TRIDENTSKÝ KONCIL, Sessio XXI, 16. VII. 1562, Decr. de communione eucharistica, kap. 1–3: DS 1725–1729.)
Dále ať je poučí, že církev má moc při udělování svátostí, aniž by měnila jejich podstatu, určovat nebo pozměnit to, co uzná za vhodné s ohledem na měnící se okolnosti, dobu a místo, aby to lépe vyhovovalo úctě ke svátostem a prospěchu těch, kdo je přijímají. (Srov. tamtéž, kap. 2: DS 1728.) Zároveň ať je povzbuzována upřímná touha věřících po účasti na tomto posvátném obřadu, v němž jasněji vyniká znamení eucharistické hostiny.“ (14)
Všeobecné pokyny Římského misálu z roku 1969 se tedy odvolávají na učení Tridentského koncilu, který deklaroval, že Katolická církev má právo měnit způsob vysluhování svátostí při zachování jejich podstaty, pokud to prospívá duchovnímu blahu věřícího. Církev učí, že při přijímání pod obojí způsobou se jasněji vyjadřuje Boží vůle, kterou se potvrzuje nová a věčná smlouva v Kristově krvi. Náš Pán svou krví zpečetil novou smlouvu mezi Bohem a lidmi, když na kříži vykoupil lidi z otroctví hříchu a smrti a přivedl nás do života nového a božského. Lidstvo tedy bylo vykoupeno „
drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka.“ (1 Pt 1, 19)
Navíc se dokonaleji projevuje znak eucharistické hostiny, protože k hostině patří jídlo i nápoj. Tato pozemská eucharistická hostina je předobrazem a předchutí nebeské hostiny v Otcově království, jak je to uvedeno v Písmu svatém: „
Již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.“ (Mt 26,29)
Všeobecné pokyny Římského misálu z roku 1969 to komentují takto: „
Plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou. V této formě totiž dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny a jasněji je vyjádřena vůle, jíž nová a věčná smlouva je stvrzena Kristovou krví, i vztah mezi hostinou eucharistickou a hostinou eschatologickou v království Otcově. (Srov. POSV. KONGR. PRO OBŘADY, instr. Eucharisticum mysterium, 25. V. 1967, č. 32: AAS 59 (1967), str. 558)“ (15)
Znovuzavedení svatého přijímání pod obojí způsobou je velkou zásluhou Druhého vatikánského koncilu a liturgické reformy po něm. Přispívá k hlubšímu a plnějšímu chápání eucharistického tajemství a tím se stává vzácnou perlou liturgie. Nezapomínejme, že sám Pán Ježíš řekl: „
Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6, 53-56)
Svaté přijímání pod obojí způsobou posiluje naši naději na účast na nebeské hostině, kde budeme jíst a pít při Ježíšově stolu v jeho království (srov. Lk 22, 30). Tento obraz nebeské blaženosti už živě tušíme ve svatém přijímání zde na zemi. Ve svatém přijímání během mše přijímáme Ježíše, zahaleného způsoby chleba a vína, ale v nebi ho budeme vidět tváří v tvář a to je velký zdroj naší blaženosti už zde na zemi.
Karol Dučák
Poznámky:
(1) Srov. Berger R.:
Liturgický slovník, s. 398.
(2) Srov. Berger R.:
Liturgický slovník, s. 398.
(3) Srov. Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi, s. 297.
(4) Srov. Malý, V.:
Slávenie svätej omše, s. 153.
(5) Srov.
Malý teologický lexikon, s. 469 – 470.
(6) Srov.
Basilejská kompaktáta.
(7) Srov. Gręźlikowski J.
Komunia pod dwiema postaciami w ustawodawstwie synodalnym Polski przedrozbiorowej, s. 160 - 161.
(8) Srov.Gręźlikowski J.
Komunia pod dwiema postaciami w ustawodawstwie synodalnym Polski przedrozbiorowej, s. 162.
(9)
Sacrosanctum concilium, č. 55.
(10)
Eucharisticum Mysterium, 32.
(11) Srov.
Institutio generalis Missalis Romani, 242.
(12)
Institutio generalis Missalis Romani, 76.
(13) Srov. Vymětal M.:
Kalich všem!
(14)
Institutio generalis Missalis Romani, č. 241.
(15)
Institutio generalis Missalis Romani, č. 240.
Použitá literatura:
1.
Basilejská kompaktáta. In:
Disputatio historica. Dostupné z:
https://disputatio-historica.webnode.cz/recenze/stredovek/basilejska-kompaktata/.
2. Berger R.:
Liturgický slovník. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
3. Denzinger, H. - Schönmetzer, A.:
Enchiridion Symbolorum: Definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. 32. Auflage. Freiburg: Herder, 1963. 907 s.
4.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu, Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
5. Gręźlikowski J.:
Komunia pod dwiema postaciami w ustawodawstwie synodalnym Polski przedrozbiorowej. In:
Prawo Kanoniczne: kwartalnik prawno-historyczny 47/1-2, 151-180. Dostupné z:
http://bazhum.muzhp.pl/media//files/Prawo_Kanoniczne_kwartalnik....pdf.
.
6.
Institutio generalis Missalis Romani. (Missale Romanum, editio typica, 1969). Dostupné z:
http://www.ccwatershed.org/media/pdfs/13/08/22/15-12-23_0.pdf.
7. Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi. Prešov: Petra, 2009. 540 s. ISBN 978-80-8099-038-1.
8.
Malý teologický lexikon. Bratislava: Spolok Svätého Vojtecha Trnava v Cirkevnom nakladateľstve Bratislava, 1977. 512 s.
9. Malý, V.:
Slávenie svätej omše. Dostupné z:
https://www.scribd.com/document/211772095/Slavenie-Sv-Omse-Maly.
10. Sacra Congregatio Rituum.
Instructio Eucharisticum mysterium, z 25. května 1967. AAS 59 (1967), s. 539 – 573.
11. Vymětal M.:
Kalich všem! In:
Christnet.eu. Dostupné z:
http://www.christnet.eu/clanky/5376/kalich_vsem.url.