Matka Církev, svatá Církev, milovaná Církev, úřední Církev,
mužská Církev? Čím je dnes katolická církev pro ženy?
Pro většinu těch, o kterých se nejméně mluví, je to cesta k Bohu,
rozdělovatelka svátostí a tedy milovaná Církev.
Otevřené dopisy jsou jako plakáty, někdy jako zbraň. Otevřené dopisy odhalují, co má člověk na srdci, co jím zcela privátně „hýbá“. Můj otevřený dopis je poděkováním matce Církvi. A to může číst každý. Protože toto děkování jí patří za vlastnost, které dnes mezi lidmi strašlivě ubývá: za mateřskost.
Připomenout to otevřeně je jako moje kytička k věčnému Dni matek.
Dnes je moderní myslet v ekonomických kategoriích.
Mluví se někdy o církevním podnikání. O managementu charity. Je možné, že dnes je třeba myslet praktičtěji, lépe plánovat. Lépe předvídat a hodnotit důsledky slov a činů. Ale to se nesmí dít na úkor této vlastnosti, kterou Bůh daroval Církvi jako strážkyni svého poselství, kterou apoštol národů oděl do obrazu „nevěsta Kristova“. Tato nevěsta je matkou věřících.
Matka věřících – to není bezvýznamná věta, nějaká dojímavá floskule. Tím spíše, že mateřskost je dnes velice vyhledávaná a Církev ji ztělesňuje klidně navzdory všemu osočování ze strany pubertální společnosti. Neboť ve společnosti, kde je člověk stále více oceňován podle toho, co podniká nebo co má, nabývá mateřskost velice na významu. Ona stojí za tím, co je nejdůležitější v životě, a to je láska. Nevidí v člověku to, co má, nýbrž to, co je. Neposuzuje podle výkonu, ale přijímá bez ptaní.
Pro tuto matku nejsou věci velké nebo malé, nýbrž jen časné nebo věčné. Učí lidským ctnostem, nikoliv účetnictví podle předpisů. Chrání poselství a rozdává je v nadměrné míře. Přináší lidem lásku, přináší lidem Boha. Neučí o zdravém světě, ale o uzdravení světa.
Proto patří k jejímu poselství i Golgota. „Jako Bůh, který stojí proti smrti jakožto všemohoucnost, mohl by Ježíš sebe a ty, kteří jsou nespravedlivým násilím přivedeni k smrti, uchránit před křížem tím, že by násilníka zničil, místo aby ho obrátil. Ale Bůh, protože je Láska, mohl smrt jen sdílet, aby zachránil i toho, který mu smrt způsobil,“ napsal Heinrich Spaemann.
Golgota je riziko lásky. To se nedá popsat hospodářskými pojmy. Církev je podnikatelka s tajemnou bilancí. Její akcie v očích společnosti stále více ztrácejí na ceně, je na trhu médií pohrdanou a posmívanou, platí za skladiště neprodejného zboží, je zavrhována a decimována, a přesto její saldo je stále pozitivní.
Láska je obdivuhodně léčivý elixír. Je to všelék matky Církve, nedocenitelné zboží, kouzelná mísa, ve které se tím více rozmnožuje, čím více se z ní vydává.
Jan Pavel II. jako zástupce Kristův a svým způsobem ten, který vede nevěstu, formuloval oblažující poselství o lásce takto: „Kdo je velkodušný, umí prokazovat nezištně lásku, pochopení, materiální pomoc. Dává a zapomíná, co dal, a v tom spočívá celé jeho bohatství. Pochopil, že dávat je blaženější než brát, a odhalil, že láska v podstatě znamená obětovat se pro druhé. Daleka toho být citovou náklonností, láska je vědomé rozhodnutí vůle otevřít se pro druhé. Kdo chce neuvěřitelně milovat, musí přehlížet jiné věci a především sám sebe, aby mohl velkodušně dávat. Toto zřeknutí se osobního vlastnictví nás činí vyrovnanými a je v něm tajemství vnitřní spokojenosti.“ Velkodušnost má svoji hierarchii. Je tak snadné dát pár stovek pro třetí svět, ale neuvěřitelně těžké strávit několik minut s Bohem.
Jistě, je stále co dělat. Ale činnosti nás nesmí vzdalovat od Boha. Musí vést k němu. To je příběh Marie a Marty. Jistě, lidé jsou stvořeni, aby byli aktivní, aby pracovali, jak říká Genesis. Nikoliv však, aby pracovali pro práci, samoúčelně, aby takříkajíc ustavičně orali ráj.
Kdo miluje, pracuje jinak. Nejen proto, že milující člověk je stále vnitřně silně motivovaný. Kdo miluje, myslí dále než na produkt, tak jako matka vytyčuje životní linii, perspektivu věčnosti.
Jak velice se můžeme od této matky učit! Neboť kde je v tomto racionálním a funkcionálním světě člověk i proti své vůli více přijímán než od matky v kruhu rodiny? Proto také, myslím, přikládá Církev takový význam rodině. Kardinál Höffner rodinu nazval domácí církví. Kardinál Meisner obrazem Trojice. Neboť Trojice je zosobněná láska.
Ztěžuje to feminismus, který ženu nevymezuje a nechce vidět v prvé řadě jako matku. Přirozeně, jak papež píše v mnoha encyklikách, žena má i jiné úlohy a funkce.
Ale jako dříve platí i nadále: „První úlohou ženy je, je-li jí to dáno, být matkou.“ Ale to platí v přeneseném smyslu i nezávisle na biologii pro všechny. Mateřství a otcovství jsou duchovní kategorie.
Kněz, který nás sezdával, řekl jednou ve smutku: „Není to náhoda, že kněží nosí sutany. Někdy musí být také matkami.“ Matkami a otci ducha, říká láska. Ano, myslím, že bez víry, bez zakotvení ve Stvořiteli by nemohla být ani žádná pravá mateřskost. Maria, Bohorodička, je v tomto smyslu Matkou Církve, Matkou věřících. Tím, že lidem dává Boha, je nejčistším obrazem Církve, jak to říká nový katechismus.
Ale co to znamená pro všední den?
I Maria pracovala. Jenže pracovala v Boží přítomnosti.
Modlila se, vychovávala Ježíše a pak ho stále doprovázela až k smrti na Golgotě. Hovoří s ním; co jiného je modlitba než rozhovor s Bohem. Říká mu, že lidé už nemají víno; konstatování, které vzhledem k okolnostem bylo rozhodující prosbou, aby pomohl těmto lidem.
Jásá v Magnificat, veršované modlitbě, tedy v předem daných slovech, tak jako známe třeba Otče náš nebo Zdrávas Maria.
Modlila se a orientovala svůj život na Ježíše, její jemnocit, její radosti, její prostota, její pracovitost, její zanícenost, zkrátka všechno, co měla, dala Božímu Synu a samotnému Bohu. A totéž dělá Církev, matka všech věřících. Za to bych jí chtěla poděkovat. Za bezpečí a nekonečnou perspektivu lásky. Za dar, že stále můžeme být dětmi. Za krásu jejího šatu, liturgie. Za něžnost její péče a útěchu ve zpovědi. Za její doprovod v těžkých hodinách, za posilu v důležitých životních situacích, za její pohled do dálky a její cestu napříč staletími. Tisíc důvodů bych mohla jmenovat, ale ten nejkrásnější je tento: za domov lásky.
Vyšlo v časopise Světlo 2. ČÍSLO / XII. ROČNÍK