Přinášíme další promluvu papeže na sobotní vigilii SDM, Metro Park - Panama.
Drazí mladí, dobrý večer!
Viděli jsme tady pěkné představení o Stromu života, jež nám ukázalo, jak nám daroval život Ježíš, tedy jako příběh lásky, příběh života toužící smísit se s tím naším a zapustit kořeny v každém z nás. Onen život není spása zavěšená ve virtuálním prostoru a čekající na stažení, ani nová „aplikace“, kterou je třeba prozkoumat, nebo plod tréninku mentálního sebezdokonalování. Život, který nám nabízí Ježíš, není ani návod k použití (tutorial) na poslední novinku.
Spása, kterou nám dává Pán, je pozvání k účasti na příběhu lásky, spřádaného s našimi příběhy. Tato spása žije a chce se zrodit mezi námi, abychom mohli přinášet plody tam, kde jsme, takoví, jací jsme, a s kýmkoli jsme. Tam přichází Pán sít a zasít se; On je první, kdo přisvědčuje našemu životu, našemu příběhu, a přeje si, abychom také my přisvědčili Jemu.
Tak překvapil Marii, kterou pozval k účasti na tomto příběhu lásky. Nazaretská dívka bez pochyby neměla účet na „sociálních sítích“ té doby, nebyla vlivnou - influencer, ale - aniž by chtěla nebo se po tom pídila - stala se ženou, která měla největší vliv na dějiny.
Maria, Boží influencerka.
Několika slovy dokázala přisvědčit a svěřit se lásce a příslibům Boha, jediné síle, schopné obnovit všechno.
Zarážející je síla, s níž tato dívka přisvědčuje, ať se jí stane tak, jak řekl anděl. Nebyl to pasivní či rezignovaný souhlas nebo přitakání na způsob: „Dobrá, zkusíme a uvidíme, co bude“. Bylo to něco více, něco jiného.
Bylo to přitakání, které se chce zapojit a riskovat, vsadit do hry všechno, a to bez jakékoli jiné záruky než jistoty, že je nositelkou příslibu. Mělo to bezpochyby být obtížné poslání, ale obtíže nebyly důvodem k odmítnutí. Zajisté měly nastat komplikace, ale nejsou to stejné komplikace, které nastávají, když nás ochromuje zbabělost, protože nemáme všechno předem jasné nebo zaručené. Přisvědčení a přání sloužit byly silnější než pochybnosti a těžkosti.
Tento večer slyšíme také ozvěnu Mariina přitakání, které se rozmáhá od pokolení do pokolení. Mnozí mladí podle Mariina příkladu, vedeni příslibem, riskují a vydávají se v sázku. Díky, Eriko a Rogelio, za svědectví, kterým jste nás obdarovali. Rozdělili jste se o svoje obavy, těžkosti a riziko spojené s očekáváním narození vaší dcery Ines. Řekli jste: „Pro nás rodiče je velice náročné očekávat narození postiženého či nemocného dítěte“. To je zřejmé a srozumitelné. Překvapuje však to, k čemu jste došli:
„Až se naše dcera narodí, budeme ji milovat celým srdcem.“ Ještě před jejím příchodem a vzhledem ke všem zprávám a těžkostem, které přicházely, jste se rozhodli, a jako Maria jste řekli: „ať se nám tak stane“ a zvolili jste lásku. Přisvědčili jste životu vaší křehké, bezbranné a potřebné dcery, a tak máme Ines. Uvěřili jste, že svět není jenom pro silné!
Přisvědčit Pánu znamená mít odvahu přijmout život, jak přichází, ve vší křehkosti a nepatrnosti, častokrát s protiklady a chybějícím smyslem, a to se stejnou láskou, s níž k nám promluvili Erika a Rogelio. Znamená to přijmout naši vlast, naše rodiny, naše přátele takové, jakými jsou, i s jejich křehkostmi a malostí.
Přijetí života spočívá také v tom, že vítáme všechno, co není dokonalé, ryzí či destilované, a není proto méně hodno lásky. Je snad někdo kvůli tomu, že je postižený nebo křehký, nehodný lásky? Je snad někdo nehodný lásky kvůli tomu, že je cizinec, že pochybil, onemocněl nebo je ve vězení? Tak si počínal Ježíš: objal malomocného, slepého a ochrnulého, objal farizeje a hříšníka. Přijal lotra na kříži a odpustil dokonce těm, kteří jej ukřižovali.
Proč?
Protože jenom to, co se miluje, může být spaseno. Jenom to, co se přijme, může být proměněno. Pánova láska je větší než veškeré naše kontradikce, křehkosti a ubohosti, avšak právě do těchto našich kontradikcí, křehkostí a ubohostí chce vepsat příběh lásky. Objal marnotratného syna, objal Petra po jeho zapřeních a objímá nás ustavičně po našich pádech, pomáhá nám vstát a staví nás na nohy. Opravdový pád, který může náš život zničit, totiž spočívá v tom, že se zůstane ležet a nepřijme se pomoc.
Jak obtížné je někdy pochopit Boží lásku! Velikým darem je vědět, že máme Otce, který nás objímá přes všechny naše nedokonalosti!
Prvním krokem je nemít strach přijmout život, jak přichází, obejmout život!
Díky, Alfréde, za tvoje svědectví a odvahu podělit se s námi všemi. Velice mne oslovilo, když jsi řekl: „Začal jsem pracovat ve stavebnictví, dokud neskončil onen projekt. Bez uplatnění mají věci jinou barvu: bez školy, bez zaměstnání a bez práce.“ V tomto čtverém „bez“ je shrnuto, proč vyprahne náš život, když nemá kořeny: bez práce, bez vzdělání, bez společenství, bez rodiny.
Nikdo nemůže růst, pokud nemá silné kořeny, které mu pomáhají dobře stát nohama na zemi. Snadno se lze ztratit, když není, na co se upnout. To je otázka, kterou si musíme klást my staří, ba dokonce je to otázka, kterou nám máte klást vy, a my jsme povinni vám odpovědět: jaké kořeny vám poskytujeme? Jaké základy vám nabízíme, abyste se lidsky utvářeli? Je snadné kritizovat mladé a trávit čas reptáním, pokud je zbavujeme pracovních, vzdělavácích a komunitárních příležitostí, k nimž se lze upnout přáním budoucnosti! Bez vzdělání je obtížné přát si budoucnost; bez práce je přání budoucnosti těžké a bez rodiny a komunity téměř nemožné. Přát si budoucnost totiž znamená osvojit si nejenom odpověď na otázku, proč žiji, ale také pro koho žiji, pro koho stojí za to žít.
Jak říkal Alfréd, když někdo vypadne a zůstane bez práce, bez vzdělání, bez komunity a bez rodiny, cítí konci dne prázdnotu a skončí tím, že začne toto prázdno něčím vyplňovat. Nevíme pak totiž, proč žít, zápasit a milovat. Táži se těch starších, kteří jsou zde a kteří se na nás dívají:
co děláš ty pro budoucnost mladých dnes? Jsi schopen zápasit, aby měli vzdělání, práci, rodinu a společenství? Každý z nás starších ať se na to odpoví ve svém srdci.
Vzpomínám si, že jednou, když jsem mluvil s několika mladými, jeden z nich se mne zeptal: „Otče, proč se dnes mnozí mladí neptají, zda existuje Bůh anebo v Něho stěží věří a utíkají před životem?“ Zeptal jsem se jich, co si o tom myslí oni, a jedna z odpovědí, jež vzešly z této konverzace, mi pronikla do srdce. Váže se ke zkušenosti, o kterou se podělil Alfréd, že totiž „mnozí postupně pociťují, že pro druhé přestali existovat a často mají dojem, že jsou neviditelní“. Mnozí mladí mají dojem, že pro druhé přestali existovat. Je to kultura, založená na nevšímavosti a nezájmu. Neříkám, že všichni, ale mnozí cítí, že nemohou dát tolik nebo vůbec nic, protože nemají reálné prostory, které by je interpelovaly. Jak mohou tito mladí přemýšlet o tom, zda existuje Bůh, pokud mají pocit, že pro svoje bratry už dávno neexistují? Takto je nutíme, aby se v budoucnosti stali kořistí jakékoli drogy a čehokoli, co je ničí. Můžeme se ptát: Co dělám pro mladé, které vidím? Kritizuje je anebo mne nezajímají? Pomáhám jim anebo mne zajímají? Nepřestali pro mne existovat už dávno?
Dobře víme, že nestačí mít celý den připojení, abychom měli pocit, že jsme uznáváni a milováni. Pocit, že jsme bráni v úvahu a zváni k něčemu většímu, než „být na síti“. Znamená to nalézt prostory, v nichž budete moci svýma rukama, svým srdcem a svojí hlavou pocítit, že jste komunitou mnohem větší, která vás potřebuje a kterou potřebujete vy, mladí.
Toto velmi dobře pochopili svatí. Myslím například na Dona Boska, který nešel hledat mladé někam do vzdálených či zvláštních míst, ale naučil se pozorovat všechno, co se dělo ve městě, Božíma očima, a dotklo se ho, když viděl stovky opuštěných dětí a mladých bez školy, bez práce a bez přátelské ruky, kterou by podalo nějaké společenství. Mnoho lidí žilo v onom městě a mnozí tuto mládež kritizovali. Neuměli ji však vidět Božíma očima. Don Bosko ano, a učinil první krok: obsáhnul život, jak se prezentoval, a na základě toho neměl strach učinit druhý krok. Rozhodl se vytvořit s nimi komunitu, rodinu, v níž skrze práci a studium pociťovali, že jsou milováni; dát jim kořeny, kterých se držet, aby se dalo dojít do nebe, aby někam dotáhli ve společnosti. Dát jim kořeny, aby nebyli strženi prvním poryvem, který přijde – tak jednal Don Bosko, tak jednali svatí, tak jednají komunity, které dovedou vidět mladé Božíma očima.
Velikáni mají odvahu dívat se na mladé Božíma očima.
Myslím na mnohá místa naší Latinské Ameriky, kde pěstují to, co nazývají Kristova velká domácí rodina, která se v tomtéž duchu - i spolu s jinými centry - snaží přijímat život, jak přichází v jeho celku i složitostech, protože vědí, že »stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou« (Job 14.7).
A vždycky lze „rašit a růst“, když je komunita, vřelost domova, kde zapustit kořeny, jež skýtají nezbytnou důvěru a připravují srdce k objevu nového horizontu: horizontu milovaného, hledaného, nalezeného a poslaného syna. Pán se prezentuje pod konkrétními tvářemi. Přitakejme tomuto příběhu lásky a buďme nástroji vytváření eklesiálních komunit v našich čtvrtích, v ulicích města, navazujme a spřádejme nové vztahy. Být influencer v 21. století znamená být strážce kořenů, strážce všeho toho, co zabraňuje tomu, aby se náš život rozplynul, vypařil a přišel vniveč. Buďte strážci všeho, co nám umožní cítit se vzájemně spojeni a vzájemně si patřit.
Tak to prožila Nirmeen na Světovém dni mládeže v Krakově. Setkala se s živou, radostnou komunitou, která jí vyšla vstříc, umožnila jí zakusit sounáležitost a totožnost, dala jí pocítit, že je její součástí, a umožnila ji prožít radost ze setkání s Ježíšem. Nirmeen se Ježíšovi vyhýbala, zachovávala si odstup, dokud jí někdo neumožnil zapustit kořeny, aby pocítila přináležitost k této komunitě a vydala se na cestu, o níž nám vyprávěla.
Jistý latinskoamerický světec se kdysi zeptal: „Spočívá pokrok společnosti pouze v možnosti mít na trhu nejnovější typ automobilu nebo technologii? V tom spočívá veškerá velikost člověka? Neexistuje nic víc, proč žít?“ (sv. Alberto Hurtado, Meditación de Semana Santa para jóvenes, 1946). Ptám se vás: je v tomto vaše velikost? Nebyli jste stvořeni pro něco většího? Maria to pochopila a řekla: „ať se mi stane!“. Erika a Rogelia tomu porozuměli a řekli: „ať se nám stane!“ Nirmeen tomu porozuměla a řekla: „ať se mi stane!“ Ptám se vás, přátelé: Jste ochotni přisvědčit?
Evangelium nás učí, že svět nebude lepší, když bude méně nemocných, slabých, křehkých či starých lidí, o které se starat, ba ani když bude méně hříšníků. Avšak bude lepší, když bude více lidí, kteří odhodlaně a odvážně – jako tito přátelé – dávají život zítřku a věří v proměňující sílu Boží lásky. Chcete být influencer jako Maria, která řekla: „ať se mi stane“?
Jedině láska nás polidšťuje a naplňuje nás, všechno ostatní jsou dobrá, ale prázdná placeba.
Za chvíli se setkáme s živým Ježíšem v eucharistické adoraci. Zajisté toho máte mnoho, co Mu povíte: o různých situacích svého života, o svých rodinách, o svých zemích.
Až stanete před Ježíšem tváří v tvář, nemějte strach a mějte odvahu otevřít Mu svoje srdce, aby obnovil oheň Svojí lásky, pobídl vás k přijímání života v celé jeho křehkosti a nepatrnosti, ale také v celé jeho velikosti a kráse. Ježíš ať vám pomůže objevit krásu toho, že žijete a bdíte.
Němejte strach říci Ježíšovi, že i vy si přejete podílet se na příběhu Jeho lásky ve světě a že jste učiněni pro „víc“!
Přátelé, prosím vás také, abyste byli tak hodní a modlili se tváří v tvář Ježíši za mne, abych také já neměl strach obejmout život, střežit kořeny a říci spolu s Marii: „Ať se mi stane podle tvého slova!“
